Možná byste očekávali, a bylo by to tak krásné, že na všech čtyřech sálech najdete přístroje stejné značky, a tedy i stejného způsobu ovládání. Ale není tomu tak. Snad jen dosluhující autoklávy jsou stejného typu. Vše ostatní vystihuje dokonale rčení: „Každý pes, jiná ves“. K tomuto výčtu je třeba připočítat pro všechny sály společné harmonické skalpely, přístroj Ligasure, pojízdný rtg zesilovač, digitální fotoaparáty, videoprinter, kameru vestavěnou do operační lampy a svářečku operačních folií. Až na čestné výjimky je většina přístrojů v důchodovém věku, a už jen nostalgicky vzpomíná na svá nejlepší léta a od odchodu na odpočinek ji zachraňuje jen chronický nedostatek finančních prostředků.
A tak s věkovitostí jde ruku v ruce nespolehlivost a poruchovost. Práce s takovým přístrojem občas připomíná tanec mezi vejci. Troufám si odhadnout, že s používáním nejrůznější techniky je spojeno nejméně 50 % naší práce a až 90 % nepříjemností. Samozřejmě, jak občas říká jeden s námi nespokojený lékař: „Schopná instrumentářka se už dávnou neposuzuje jen podle toho, jak rychle dokáže navléknout vlákno do jehly.“ Ale k našim kvalitám jistě nepřispívá ani nervozita, se kterou přistupujeme k technice, protože víme, že když selže, jsme v tom samy. Ty z vás, které už někdy neuroticky znovu a znovu vypínaly a zapínaly uprostřed operace porouchaný přístroj, zkoušely kontakty, měnily koncovky a neutrální elektrody, vyzkoušely všechna možná i nemožná tlačítka, zatímco operatér dokresloval atmosféru nezapomenutelného okamžiku řevem: „Tak udělej už s tím konečně něco! Mám tu krvácení!Ž, ty vědí o čem mluvím.
Když uvážíme, že většina sester byla na SZŠ seznámena pouze se základy fyziky, specializační studium se přístrojovou technikou vůbec nezabývá a sestry bakalářky přicházejí do praxe vybaveny jednosemestrální studiem biofyziky, těžko můžeme očekávat zvláštní zručnost při zacházení s technikou. Samozřejmě nejsou všechna pracoviště v tomto směru stejně exponovaná. Zatím.
Technický rozvoj nás doposud vždycky překvapil svou rychlostí. Vzpomeňte si, kdo z nás znal před deseti lety vůbec jen pojem internet a kolik z nás ho dnes běžně používá. Technika ke zdravotnictví jednou provždy patří, bude jí stále více a bude stále nákladnější. A svěřit mnohasettisícové či miliónové přístroje výhradně do rukou nám, a teď se milé kolegyně neuražte, technickým nedoukům, je přinejmenším nezodpovědnost. Svoje auto za půl miliónu také nesvěříte někomu, kdo byl jen povšechně jednorázově proškolen.
Jak z toho ven?
Přimlouvám se za zřízení funkce technika zdravotnických přístrojů na každém pracovišti. Ale ne jen za formální funkci. Mělo by jít o člověka s odpovídajícím vzděláním, například bakalář biomedicínské techniky, který denně obchází všechna pracoviště, kontroluje přístroje, radí sestrám a školí je, navrhuje revize, komunikuje s dodavateli. A hlavně je dostupný, když některý přístroj přestane fungovat.
Tento příspěvek byl oceněn zvláštním poděkováním za výstižnou glosu na IX. celostátním kongresu Společnosti instrumentářek (22. - 23. 11. 2004)
O autorovi: Jana Wichsová, (wichsova@fnkv.cz) Chirurgická klinika, FNKV, Praha