Asociace amerických zdravotních sester však v loňském roce přišla s poukazem na to, že zdravotnický personál je běžně vystavován sexuálnímu obtěžování ze strany pacientů. Sarah Andreasová, sestra z nemocnice v St. Louis, si již zvykla, že ji pacienti nazývají „zlatíčko“ nebo „krásko“ nebo že ji dokonce žádají o polibek. Dnes už ji to snad ani nepřijde a říká si, že pacienti jsou ve stresu nebo zmateni. Rozhodně to za sexuální obtěžování nepovažuje.
Asociace sester se na to ale dívá jinak a podobné chování jako sexuální obtěžování rozhodně kvalifikuje. Existuje studie z roku 1982, která poukazuje na to, že 60 % sester přiznávalo sexuální obtěžování v práci, z toho plná polovina pocházela od pacientů. Belinda Heimericksová, ředitelka Asociace sester státu Missouri, jde ještě dál a tvrdí, že něco podobného ze strany pacientů zažila snad každá sestra. Většinou se jedná o urážlivé vtipy nebo komentáře, občas dojde i k nějakým dotykům. Stěžují si mužské i ženské sestry, ve většině případů jde ale o problémy mezi mužskými pacienty a ženským personálem. Pro sestry to znamená určit úzkou linii mezi péčí o pacienta a vlastní ochranou, což v mnoha případech vede ke snížení emociálního zájmu o dotyčného pacienta, některé sestry se ale přímo odmítnou o pacienta dále starat. Federální a státní zákony sestry před obtěžováním ochraňují, nemocnice a kliniky musejí mít povinně definována interní opatření, která odrážejí a plní literu těchto zákonů. Podle interních opatření mají sestry právo požádat o přítomnost druhé sestry, odmítnout péči o pacienta, požádat o pacientovo přeložení na jiné oddělení nebo podat o chování pacienta zprávu svému nadřízenému. Nemocnice problémy občas řeší přivoláním lékaře či někoho z nemocniční administrativy, který pacientovi domluví. V extrémních případech mohou nemocnice pacienta zcela odmítnout a odeslat ho do jiné nemocnice. V praxi je však toto mnohdy obtížné, neboť to může narazit na povinnost nemocnice pacienta ošetřit. Pokud se například jedná o pohotovost, není možné pacienta poslat bez ošetření jinam. Problémy nastávají i v případě, kdy se jedná o pacienty s nějakou mentální poruchou.
Další problémy vyplývají z toho, že vztah sester a pacientů neodpovídá běžným vztahům odpovídajícím běžné definici sexuálního obtěžování. Neexistuje totiž důležitá hierarchie podřízeného a nadřízeného. Tento typ obtěžování je těžké řešit, neboť zde nejsou obvyklé metody kontroly, mezi něž patří domluva, přeřazení na horší práci nebo propuštění.
Sarah Andreasová přiznává, že již několikrát požádala o změnu pacienta, ale obvykle se jim snaží vysvětlit, že se personál snaží být maximálně profesionální a že by se sestry i pacienti měli vzájemně respektovat. „Ale pacienti jsou někdy jako malé děti,“ dodává. „Sama je tituluji pane nebo paní a nečekám, že by mne měli nazývat jako svého psa.“ Sexuální obtěžování ze strany lékařů a dalších spolupracovníků je ale samotnými sestrami považováno za mnohem důležitější problém. V roce 2001 ohlásilo podobné obtěžování 46 % dotázaných sester, pachateli byli zejména lékaři, následovaní spolupracovníky a nadřízenými.
O autorovi: Dr. Václav Větvička, Ph. D. Univerzita Louisville, Kentucky, USA Zdroj: American Association of Nurses, http://www.nursingworld.org/hof/