Je to bezpochyby pýcha strakonické nemocnice. Moderní, prosvětlená budova chirurgických pavilonů, neboli jižní křídlo - je v provozu něco přes měsíc.
„Vše je směrováno ke komfortu a pohodlí pacientů. Bude zde moderní vybavení od polohovacích lůžek po maximální počet tří pacientů na pokoji,“ znělo v průběhu prací i při slavnostním otevření. O tom, jaké podmínky jsou pro personál, se nikde moc nemluvilo. Asi se předpokládalo, že sestry a lékaři budou se vším maximálně spokojeni. Ukázalo se, že nejsou. V úterý odpoledne jsem se šel přesvědčit a od 13.45 do 14.45 hodin jsem tady sbíral podklady pro svoji hodinovou reportáž.
Už zdálky působí samotný objekt velmi efektivně. Velká okna, která zaručují dostatečný přísun světla, příjemné je i barevné řešení fasády. Trochu mne sice zaráží, že z nějakého důvodu jsou ve vchodu v přízemí funkční jen jedny samootevírací dveře, ale za několik minut zjistím důvod. Z této strany je totiž přístupné právě jen do přízemí, kde je neurologická ambulance. V budoucnu tady bude také onkologie. takže jedny dveře stačí Mířím proskleným schodištěm do I. patra, kde je lůžková část neurologie, ale automatické dveře se neotevírají.
„Tyhle dveře jsou ještě zavřené, oficiální vstup je z budovy. Máme je zavřené víceméně z bezpečnostních důvodů kvůli pacientům,“ vysvětluje mi vrchní sestra Dagmar Štětková.
Na jednu stranu je to pochopitelné, ale stejně - možná by to chtělo někam umístit upozornění. Nejsem určitě jediný, kdo stepoval u dveří a mačkal zvonek. Je to drobnost, ale když servis, tak co nejlepší.
Na chodbě potkávám svého známého Milana Trégla. Protože vím, že by o nemocnicích z důvodu svých zdravotních osudů mohl napsat průvodce, ptám se ho, co na nový objekt říká. „Je to moderní, hodně se myslelo na pacienty. Mně se to líbí. Kdyby to bylo jinak vymalované, myslel bych si, že jsem v IKEMu. Má to jen jednu vadu - mělo to tady stát mnohem dřív,“ řekl. Jeho žena Dana, která tady zítra bude hospitalizována dva týdny, s tím souhlasí. „Sestřičky jsou moc ochotné. Jen škoda, že na pokoji ještě není televize, lépe by to ubíhalo,“ tvrdí.
Pokud mohu nahlédnout i do jiných pokojů, opravdu je vše podřizováno pohodlí pacientů - polohovací lůžka s kompletním vybavením, skvěle fungující signalizace, dostupnost.
Ale jak je psáno v úvodu, vedle pacientů je tady také personál. „Jsem už na neurologii čtyřicet let a z tohoto pohledu musím říct, že to není vůbec špatné. Jenže jsou tady drobnosti, které nám komplikují život. A přitom stačilo, aby se nás někdo zeptal, když vznikal projekt,“ říká vrchní Dagmar Štětková. O čem hovoří? „Nemáme tady žádné nebo jen velmi malé úložné prostory. Léky máme ve skříních a lezeme pro ně po štaflích. O našem soukromí třeba na jídlo ani nemluvě. Je to škoda,“ říká.
Ještě chvilku si na toto téma povídáme, ale řeč se točí kolem jednoho - už se to změnit nedá.
Odtud mířím do druhého patra na chirurgii. Nyní už jdu správnou stranou, takže nikde čekat nemusím.
První, co mne zaráží, je otevřená a zcela přístupná recepce. Pokud budou sestry na pokojích, může tam plynule kdokoliv vejít, podívat se na co chce, a pokud bude mít dost odvahy, i si vzít co chce.
Telefon, počítač, může i do šuplíků bez zámků. „Jsme neustále na očích, ani kousek soukromí. Hned naproti jsou stoly, kde pacienti jedí. Často se stává, že ti, kteří jdou na příjem a čekají, až jim vypíšu papíry, sedí u jednoho stolu s těmi, kteří snídají. Pro pacienty je to tu skvělé, ale na nás nikdo moc nemyslel,“ říká staniční Lenka Pavlíková. To, že říká téměř stejné věci jako sestry z neurologie, není náhoda . . . Podaří se mi ji přemluvit, aby mne nechala nahlédnout do některých zákoutí. „Máme třeba dvě úklidové místnosti. Ale tak malé, že se do nich nic nevejde,“ dodává.
Jsou tu ale i jiné věci, které lze považovat za přinejmenším nedomyšlené. Týkají se pohodlí a soukromí zdravotníků, ne pacientů.
Lékařský pokoj je sice prostorný, ale při zevrubnější prohlídce tady chybí alespoň malá lednička, koutek na uvaření kávy nebo přípravu svačiny. Rozkládací gauč je takové kvality, že rozhodně nemůže jít o originální prvek. Všude jsou rozmístěny kamery - personál jim říká „velký bratr“. Všechno vidí, všechno zaznamenává. Jak se dovídám, mít „sledovačku v zádech celý den“ není nic příjemného. Na jednu stranu jistě dobrá věc pro bezpečí a ohlídání pacientů či vybavení, na druhou stranu neustálé sledování jistě moc příjemné není. Ale nové trendy se zastavit nedají.
Za zmínku jistě stojí velké vestavěné skříně. Jsou na chodbě hned u recepce, věci všech pacientů pohromadě. Nevím, ale mám pocit, že mně by se to moc nelíbilo. „Pacienti jsou jistě spokojení, opravdu je tu velký komfort. Jsou tady třeba i nadstandardní pokoje. Ale k čemu je pacientovi kuchyňka na pokoji, když my se pomalu nemáme kde najíst? Nejvíc mi vadí, že si nikdo nedal tu práci, aby to s námi prošel a ptal se nás. Už jsou prý hotové studie i na další etapu přestavby. A znovu za námi nikdo nebyl,“ říká sestra, která ale nechce zveřejnit své jméno. Bojí se nepříjemností. Zda právem či neprávem, to posoudit neumím…
Moje reportáž pomalu končí. Do dalšího patra nejdu, nikdo tam ještě nepracuje. Bude určeno pro šestinedělí. Tahle reportáž nemá rozhodně vyznít jako záměrné hledání chyb na jinak skvělé věci a moderním zařízení. Jižní křídlo za 112 milionů korun je bezpochyby obrovský skok kupředu směrem k péči o pacienty, k rychlým léčebným metodám a prezentaci Strakonic jako města, kde je rozvíjející se nemocnice. Ovšem je i velká škoda, že víceméně drobnosti trochu toho lesku ubírají.