PREZIDENT ČESKÉ LÉKAŘSKÉ KOMORY MILAN KUBEK PRO PRÁVO:
Zúčastnil jste se o víkendu konference Světové lékařské asociace věnované dopadům ekonomické krize na zdravotnictví. Proč se konala v Rize?
Protože Lotyšsko patří mezi ty státy, které krize postihla nejvíce.
Recese nebo alespoň pokles ekonomického růstu však, pokud se nemýlím, postihly všechny státy. Projevuje se to i na jejich zdravotnictví?
Ano, avšak vlády vyspělých zemí se s krizí snaží bojovat, a to i zvyšováním veřejných výdajů na zdravotnictví, které nepovažují za žádnou černou díru na peníze. Na rozdíl od našich politiků totiž pochopili, že se investice do zdravotní péče vyplácí. Vždyť přece pouze zdraví lidé mohou pracovat, tvořit hodnoty a nakonec i platit daně, bez jejichž výnosu se státní rozpočet nevzpamatuje. Naopak v zaostalých zemích výdaje na zdravotnictví většinou otrocky kopírují vývoj ekonomiky a v čase hospodářské recese tedy stagnují nebo klesají.
A jak je na tom Česká republika?
V rámci Evropy bohužel obdobně jako třeba Turecko. Pokles hospodářského růstu je pro naše politiky důvodem k omezování veřejných výdajů na zdravotnictví. Modelovým příkladem je chybné rozhodnutí nezvýšit v příštím roce platby na zdravotní pojištění za děti, důchodce a nezaměstnané. Snaha řešit problémy státního rozpočtu na úkor zdravotnictví, to je ale krátkozraká politika. Každých 100 dolarů vynaložených ročně v přepočtu na jednoho obyvatele na zdravotní péči a sociální zabezpečení totiž snižuje podle Světové zdravotnické organizace (WHO) v evropských podmínkách úmrtnost o 1,2 %. A to jistě není málo.
Snížení výdajů na zdravotnictví způsobuje zhoršení kvality a dostupnosti lékařské péče. Kdo tím trpí nejvíce?
Ekonomická krize prohloubila nerovnost v dostupnosti zdravotní péče. U pětiny nejchudších obyvatel Evropské unie je právě nedostatek peněz až ze tří čtvrtin tím důvodem, proč neužívají doporučené léky, nejdou na operaci nebo na potřebná vyšetření. Tím pochopitelně riskují další zhoršení svého zdravotního stavu a zvyšují i riziko předčasného úmrtí. Nejvíce ohroženi jsou chudí lidé, chronicky nemocní pacienti, senioři, ale též matky a jejich malé děti.
Není však rozumné také šetřit, když stát nemá peníze?
Šetrně hospodařit měl stát již dávno a všude. Ve zdravotnictví to znamená nenakupovat léky a přístroje za přemrštěné ceny a vůbec lépe zvažovat, zda všechny nové přístroje a drahé léky mají skutečně takový přínos pro léčbu pacientů, aby se za ně vyplatilo tak draze platit. Po vzoru vyspělých států i u nás jsou nejsnáze dosažitelné úspory právě ve výdajích za léky. Samozřejmě je vhodné rovněž podpořit levnější ambulantní léčbu a více investovat do prevence a propagace zdravého životního stylu. Například pro neschopnost našich politiků regulovat kouření se na mezinárodním fóru již stáváme terčem posměchu. Kouření, alkoholismus a obezita mají přitom na zdravotnické rozpočty devastující dopad.
Pokud byste měl z jednání zdůraznit jedno doporučení, které by to bylo?
Každý stát se musí i v čase ekonomické recese snažit především za každou cenu udržet své kvalifikované zdravotníky! Pokud totiž z ekonomických důvodů odejdou například lékaři do zahraničí, nebude je mít ani v čase prosperity kdo nahradit. Od zahájení studia do získání plné kvalifikace totiž u lékaře uplyne minimálně deset let. Na rozdíl od přístrojů jsou tedy lékaři v krátkodobém časovém horizontu nenahraditelní.
Z České republiky odchází do zahraničí stále více lékařů. To znamená, že naši politici se tímto doporučením asi příliš neřídí?
Máte pravdu. Česká republika dlouhodobě zanedbává investice do lidských zdrojů. Ze všech států OECD vydávají například na vzdělávání nižší podíl svého hrubého domácího produktu (HDP) pouze Španělsko, Irsko a Slovensko. A pokud vezmeme v potaz souhrnné výdaje na vzdělávání, vědu a zdravotnictví, pak tyto investice do lidského kapitálu představují 26 % HDP v USA nebo 17 % HDP v Německu. My se svými 13 % se i v tomto parametru krčíme u samého dna. Hůře než my jsou na tom z klubu vyspělých zemí pouze Irové, Poláci, Slováci a Mexičané. Nemůžeme se tedy divit, že pokud se nestane zázrak, tak životní úrovně našich německých sousedů nedosáhnou ani naši pravnuci za sto let.