V posledním roce mi byla již dvakrát podána okamžitá výpověď, kterou jsem nepřijala a před měsícem jsem byla předvolána k řediteli kliniky, jenž mi nabídl výpověď dohodou. Šlo v podstatě o výpověď bez jakékoli výpovědní doby a bez odstupného. Staniční sestra mi opakovaně dává přímo či nepřímo najevo, že jsem zcela neschopná svoji práci zastat, ze dne na den mi mění rozpis služeb, přestože ví, že mám malého syna a obtížně si zajišťuji takhle narychlo pro něj hlídání. V práci mě i několikrát během směny kontroluje, zda jsem vykonala zadané úkoly (u jiných kolegyň se tak neděje, a pokud něco neudělají ony, tak se nic neděje). Jednou dokonce bylo rozhodnuto, že bude zredukován počet sester na oddělení, ale pak zase chtěli na mé místo přijmout dceru našeho ředitele. Už ztrácím sílu a trpělivost. Celá záležitost je pro mne velmi vysilující a vzhledem k tomu, že se jedná o práci finančně dobře ohodnocenou a zajímavou, kterou mám ráda, tak o ni nechci přijít. Současně ale vím, že se do práce vůbec netěším a nepřináší mi radost a uspokojení jako na začátku. Nevím, jakým způsobem se mám bránit takové diskriminaci? Napsat stížnost, nebo dát výpověď sama?
Pavlína K.
Dobrý den, paní Pavlíno, váš dotaz bohužel není zcela ojedinělý a i u zaměstnavatelů v České republice se šíří fenomén, který nebyl příliš znám – jedná se o mobbing či bossing, což je specifická forma šikany, která je vázaná právě na pracovní prostředí. Na počátku by bylo vhodné rozkrýt alespoň v kostce rozdíly mezi šikanou, diskriminací a již zmiňovaným mobbingem a bossingem.
Šikana (z angl. bullying) označuje fyzické i psychické omezování či týrání jedince v kolektivu. Dochází k ní ve všech věkových i sociálních skupinách. Setkat se s ní můžete ve školách, v armádě, sportovním klubu, ve vězení, ale i v rodině či v zaměstnání.
Diskriminace (z lat. discriminare – rozlišovat) je termín označující „nějaké rozlišování“. Nejčastěji se používá v negativním významu slova pro rozlišování lidí na základě příslušnosti k nějaké obecné skupině bez ohledu na schopnosti konkrétního jedince. Podle konkrétního kritéria diskriminace se hovoří o diskriminaci na základě rasy, náboženského přesvědčení, pohlaví, věku apod.
Mobbing je druh šikany, který se vyskytuje na pracovišti. Označují se jím nejrůznější formy znepříjemňování života na pracovišti ze strany kolegů. Mezi charakteristické rysy mobbingu patří skrytost, rafinovanost a zákeřnost. Při hodnocení, zda se jedná o mobbing a nikoli o kolegovu aprílovou legrácku, se využívá tzv. Leymannova pravidla, kde se praví, že za mobbing lze považovat pouze chování, které se objevuje alespoň 1krát týdně po dobu minimálně 6 měsíců.
A konečně bossing je jakousi podskupinou mobbingu. Je specifický tím, že se šikany dopouští nadřízený pracovník.
Podle odborníků, kteří se problematice mobbingu a bossingu věnují, se zdá, že k ohroženým pracovníkům patří lidé, kteří jsou samostatní, nějakým způsobem vyčnívající či jsou neochotní ztratit svoji autonomii a nezávislost (psycholog Pavel Beňo z Občanského sdružení Práce a vztahy).
Jak může takový mobbing či bossing vypadat v praxi?
Dochází k bezbřehé kritice, neustále jste přerušována v práci, odloučena od svých kolegů, nekomunikují s vámi, jste bodem pomluv, posměšků, dostáváte nesmyslné či nesplnitelné pracovní úkoly, v extrémních případech dochází až k sexuálnímu obtěžování či vyhrožování fyzickým násilím.
Mobbing či bossing může mít i své následky, které se mohou projevit v širokém spektru psychosomatických symptomů a potíží a mohou vést k sebepoškozování a v nejzávažnějších případech až k sebevraždě. Při dlouhodobém mobbingu se u obětí může vyskytnout dojem, že tyto osoby trpí stihomamem. Typické pro tyto oběti je vysoká míra pochyb, snížené sebevědomí a sebehodnocení.
Podle veřejně dostupných zdrojů zažilo šikanu u nás na pracovišti 16 % osob. Statistiky ze západních zemí uvádějí zhruba poloviční hodnoty. Zaměstnavatelé by si měli uvědomit, že pracovní prostředí nasáklé mobbingem nebo bossingem je pro ně vlastně ztrátové – lidem chybí pocit sounáležitosti s firmou a velmi rychle rezignují a odcházejí jinam. Kdyby si tento fakt více uvědomovali, pravděpodobně by se této problematice věnovali mnohem více a efektivněji. Současná situace, kdy se zvyšuje míra nezaměstnanosti a lidé se bojí o práci, je šikana pravděpodobným zdrojem obdobné atmosféry na pracovišti.
Jak se lze takové šikaně na pracovišti efektivně bránit?
Především je velmi důležité identifikovat problém od počátku a začít se ihned bránit. Ve svém vědomí si upevnit formulaci, že kdo je schopen škodit a snižovat se takovým způsobem, už vlastně prohrál na začátku. Pokusit se hned v začátku posílit svou pozici ve zbytku pracovního kolektivu (sepsat dopis či výzvu). V případě, že předchozí postupy selžou, tak je vhodné obrátit se na někoho zvenčí – kontaktovat odborníky (zkušení personalisté, psychologové apod.), obrátit se na státní orgány (úřad práce, inspektorát práce) či odborové organizace.
Je určitě užitečné schovávat si veškeré možné důkazy – nejčastěji to bývá e-mailová korespondence, různé návrhy výpovědí apod. Pokud to lze, zkuste si zajistit osobní svědectví v situacích, kdy k šikaně dochází. Je vhodné si jednotlivé incidenty krátce poznamenat, např. do svého osobního diáře. Tyto a podobné jiné důkazy pak pro vás mohou mít rozhodující význam při jednání s vedením firmy za přítomnosti třetí osoby, případně při soudním jednání.
Zákoník práce výslovně zakazuje na pracovišti jakoukoli diskriminaci a obtěžování. A současně upravuje povinnosti zaměstnavatele, ke kterým mj. také patří vytvářet dobré pracovní prostředí. V praxi však bývá velmi obtížné dovolat se svých práv – řada obětí řeší mnohdy až následné problémy.
S pozdravem a přáním nalezení dostatku sil a odhodlání k řešení vašich pracovních problémů.
Odkazy na organizace a další zdroje
Český helsinský výbor www.helcom.cz Inspektorát práce www.statnisprava.cz/rstsp/ciselniky.nsf/i/d0128 Iuridicum Remedium o. s. www.iure.org Úřad práce www.cesky-urad-prace.czListina základních práv a svobod Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce v platném znění