„Jedná se o součást léčby, pacienti si uvědomí, proč tam byli zavřeni, a následně stejné věci nezopakují,“ řekla pacientka pro mezinárodní organizaci MDAC, která s Ligou lidských práv monitoruje situaci v českých psychiatrických zařízeních a právě včera zveřejnila aktuální studii.
„Bylo by lepší, kdyby mi bývaly daly něco na zklidnění. Nechtěla jsem být v kleci. Bála jsem se, že tam zůstanu napořád,“ dodala žena. Její zkušenosti nejsou žádnou výjimkou – ona sama potvrdila, že během pobytu v léčebně viděla jinou pacientku, která byla v síťovém lůžku zavřená měsíc. „Není nikdo, komu by si bylo možno stěžovat,“ doplnila.
Ačkoliv MDAC upozornila na nevyhovující situaci v české psychiatrii už v roce 2003, klecová lůžka – byť nyní zhotovená z provazů – se užívají dosud. Na denním pořádku je i kurtování pacientů, zavírání na izolaci či podávání sedativ.
A důvody zavírání do lůžek? Nejčastějšími „hosty“ bývají starší ženy trpící demencí. Například podle vedení léčebny v Kosmonosech v době, kdy ji loni organizace MDAC navštívila, jsou na geriatrických odděleních během noci umísťovány do síťového lůžka čtyři nebo pět žen kvůli „nočnímu deliriu“. Lůžka jsou prý skvělá pro starší pacienty a mentálně retardované – izolace nebo kurty by pro ně byly mnohem horší.
Výjimkou není ani zavírání do lůžek za trest. Podle pacientky na psychiatrickém oddělení v Klatovech jde o věc běžnou ve většině zařízení – když si prý před pár lety v jiné léčebně stěžovala staniční sestře na přístup personálu, vykoledovala si uvěznění. Navíc se stává, že pacienti v lůžku musí chodit na WC do nádoby, nosit pleny, nebo dokonce leží ve vlastní moči a výkalech.
Zrušení síťových lůžek, k němuž nás léta vyzývá řada mezinárodních organizací, ale lékaři v ČR (na rozdíl od většiny EU) považují za nesmyslné. Podle jednoho z doktorů v Kosmonosech by jinak museli používat kurtování – v Británii, kde neexistují klecová lůžka, si údajně personál „na pacienty lehne“. Na dotaz týmu, který studii prováděl, odkud lékař informaci má, zněla odpověď „patrně z internetu“.
Právě Británie je ovšem zemí, kde je situace naprosto odlišná od ČR. „Pokud by si tu ošetřovatel lehl na pacienta, přijde o místo nejen on, ale velký problém má i celý management odpovědný mimo jiné za správný trénink, bezpečnost a respektování práv a svobod pacientů,“ popisuje Zdeňka Kolářová, manažerka z britské společnosti Watford Mencap pečující o mentálně postižené. Zároveň rázně vyvrací i nutnost kurtovat či zavírat pacienty s demencí, kterou prosazuje řada českého personálu.
„Pokud by se tady něco takového stalo, okamžitě by z toho byl skandál a většinou se takové zařízení zavírá nebo je nutná okamžitá náprava pod dohledem celostátní inspekce. Žádný člověk nesmí být zavřený proti své vůli, lidé s demencí mají stejná práva jako ostatní a jsou umísťováni do zařízení s odpovídajícím vybavením a hlavně dostatkem školeného personálu. S postelemi se zvýšenou postranicí jsem se tady za 12 let praxe nesetkala. Jejich použití si tu dovedu představit jen po pečlivém posouzení odborným týmem, když je člověk v ohrožení života a byl by to jediný způsob, jak ho chránit. V žádném případě by nesloužily ke znemožnění pohybu a ulehčení práce personálu,“ dodává Zdeňka Kolářová.
Právě nedostatek empatie mezi ošetřujícími je i jedno z konstatování studie MDAC. Dalším problémem jsou peníze – zatímco v Evropě jdou průměrně na psychiatrickou a sociální péči dvě procenta HDP, u nás je to 0,26 procenta.