Pod pojmem škola si obvykle představujeme výchovně vzdělávací instituci, jejíž funkcí je poskytovat vzdělání buď všeobecné, nebo k určitému povolání. Slovníky českého jazyka nás však poučí, že slovo škola má i mnoho jiných významů. Podle jejich výpovědi nemusí být škola vždy „zhmotněna“ a spojena např. s potřebným zařízením a vybavením (lavice), v moderní době též se specializovanými učebnami, laboratořemi či počítači. Škola je totiž také volně organizovaná skupina stoupenců určitých názorů, koncepcetvorných myšlenek, morálních zásad.
Patří k ní odborníci s různým stupněm znalostí a zkušeností, učitelé i žáci, a také ti, kteří z různých důvodů vstoupili do jiných škol, ale se svou původní školou jsou stále spojeni pupeční šňůrou. Takové školy mají vlastně virtuální charakter. Existují v různých oblastech lidské činnosti. Jsou také v klinické medicíně a ošetřovatelství. Jejich zvláštností však je, že teoretické představy jsou zakotveny v praxi, při praktické činnosti se opravdu uskutečňují, virtualita se mění na realitu. Takovému pojetí školy je věnován dnešní článek. Může být užitečný především nově vznikajícím pracovištím orientovaným na edukaci v ošetřovatelství.
Princip identity
Důležitým znakem školy bez lavic je princip identity, souznění všech členů společenství, jak jsme již zdůraznili. Všichni mají stejný způsob myšlení, rozhodování, jednání. Jsou jakoby poznamenáni izotopem podobnosti. Příslušníci školy se k ní hlásí, mají na ni být hrdi. Jsou spokojeni, jsou-li hodnoceni výrokem typu „ten je dobrý, vždyť má školu X“. Škola se těší z úspěchu svých členů.
Škola bez lavic si jako svou prioritu zachovává vzdělávací funkci. Nabízí znalosti i dovednosti, také však specifické know-how své vlastní školy. V takové škole jsou mistři, tovaryši i učňové, všichni se navzájem od sebe učí, mohou si předávat zkušenosti, což je zárukou kontinuity školy. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že škola potřebuje čas, aby vůbec mohla vzniknout a aby mohla „dozrát“. Nová pracoviště nemají často dost trpělivosti, předčasně se vzdávají, omezují tak šance na vytvoření týmu s vlastními názory.
Každá škola musí reagovat na vývoj medicíny. Bere na vědomí minulost, i když žije v současnosti a myslí na budoucnost. Respektuje tradice, musí však být ochotna přijímat inovace. Všichni příslušníci určité školy by měli znát základy její historie. Stále zjišťuji, že mladí spolupracovníci nevědí téměř nic o dřívějších úspěších své školy, byť by měly zásadní a prokazatelný význam pro české ošetřovatelství. Za důležitý znak školy lze považovat (spolu)odpovědnost za úroveň svého oboru. Uskutečňuje se to různým způsobem. Lze uvést jen několik příkladů: celoživotní vzdělávání všech členů, prezentace užitečných zkušeností, publikační činnost, aktivní vystoupení na sjezdech a konferencích. V této oblasti má škola vyvíjet podpůrné aktivity.
Škola má být tvůrčím ateliérem, na jehož činnosti se podílejí všichni, kdo k tomu mají předpoklady. To je zárukou úspěšnosti. Na vysokých školách (i jinde) vznikají katedry ošetřovatelství. Měly by být jádrem nové školy. Katedra není pouze přednáškový pult, kde si např. externí učitelé (byť odborně kvalifikovaní) plní své částečné pedagogické úvazky a pak odejdou jinam, na své hlavní působiště. Úroveň školy (katedry) tak mohou ovlivnit pouze v omezeném rozsahu. Znamená to koncepční limitaci a není to prospěšné ošetřovatelství.
V tomto příspěvku jsme vyzdvihli pouze hlavní znaky ošetřovatelské školy bez lavic. Dalších znaků by bylo možné definovat mnohem více. Cílem bylo nastínit téma a vyvolat diskusi. Přemýšlejme alespoň o výše zmiňovaných a postupně vyplynou i ostatní!
O autorovi: Prof. MUDr. Vladimír Pacovský, DrSc. 1. LF UK a VFN, Praha