Skutečnost byla jiná

10. 9. 2008 0:00
přidejte názor
Autor: Redakce
K napsání článku mne přivedla osobní zkušenost sestry pečující o pacienty na neurologické JIP. Jedná se o práci fyzicky i psychicky náročnou, se kterou se mohou pojit i určité „problémy“. O jednom z nich jsem se rozhodla napsat a na vlastním příkladu ukázat, jak je možné podobné situace vyřešit. Obdobnou zkušeností totiž mohou projít i další takto vytížené sestry na jiných odděleních. O to je praktická rada možná cennější.

Na neurologické JIP Vítkovické nemocnice a. s. pracuji tři roky. Nastoupila jsem s velice naivními představami, jak bude vypadat praxe. Myslela jsem si, že se budu starat maximálně o dva nemocné, kterým mohu být plně k dispozici. Kromě plnění terapie si s nimi budu povídat, držet je za ruku a dodávat jim odvahu. Vždyť sestra je anděl, který pomáhá lidem zařadit se zpět do života. Sestra není jen povolání, ale také poslání. Skutečnost byla ale jiná.

Po ukončení školy jsem začala pracovat na neurologické jednotce intenzivní péče, kam jsou přijímáni pacienti s akutními mozkovými příhodami ischemického nebo hemoragického původu, ale i ostatní nemocní, jejichž zdravotní stav je vážný a vyžaduje cílenou a komplikovanou léčbu. Práce je zde náročná fyzicky i psychicky. Denně se setkávám s lidmi, kteří se během minuty stanou nemohoucími a potřebují obětavou péči a psychickou podporu. Tvoříme tým, který je potřebný pro kvalitní ošetřovatelskou péči v tomto oboru. Převážně se setkávám se staršími lidmi.

Včasná diagnostika

Také na neurologické jednotce intenzivní péče je důležitá včasná diagnostika pomocí vyšetření CT, MR, interního vyšetření, sonografie tepen, rtg plic, očního vyšetření, jícnového ECHO, EEG, logopedie, rehabilitace. Jsou zde hospitalizovaní nemocní s poruchou hybnosti. Mohou mít parézu (částečné ochrnutí určité části těla), nebo plegii (úplné ochrnutí). Nemocní rehabilitují denně pod dozorem RHB pracovníků, my je během dne po dvou hodinách polohujeme, abychom zabránili vzniku dekubitů a plicních komplikací.

Nemocní mohou dále mít poruchu řeči – afázii -a poruchu výslovnosti – dysartrii. Spolupracujeme s logopedem, který během dne přichází a nacvičuje s nemocným správnou artikulaci. Většina pacientů má zavedenou nasogastrickou sondu, ať je to kvůli ochabnutí horního patra, nedostatečné spolupráci nebo potřebě zavodnění.

Očista, edukace, dokumentace…

O nemocné pečujeme ve skupinách. Každé ráno a večer provádíme s klienty očistu celého těla včetně dutiny ústní a genitálií, neopomíjíme ani preventivní opatření před nozokomiálními nákazami. Nemocné edukuji, seznamuji je s nepřetržitým chodem oddělení, výživou a s jejich právy. Zapisuji ošetřovatelskou dokumentaci. Řídím se standardy oddělení. Kontaktuji sociální sestru pro pozdější překlad do léčebny dlouhodobě ležících. Návštěvy u nemocných musejí dodržovat nemocniční řád. Každý si obleče plášť, nasadí návleky, případně i roušky, a provede očistu rukou.

V práci vztek, doma slzy

Asi před půlrokem jsem na sobě začala pozorovat velice časté změny nálad. V práci jsme se v té době neměly čas ani nasvačit. Pacienti byli převážně agresivní nebo dezorientovaní v důsledku onemocnění, ať to byly amentní stavy, CMP nebo ethylismus u epileptiků. Domů jsem přicházela vyčerpaná a unavená, stále jsem přemýšlela nad vykonanou prací. Zda jsem něco nezanedbala, nepřehlédla, nedodělala…

Přidaly se problémy v soukromí, změny nálad až výbuchy vzteku, přispěl k tomu i můj přítel, který mě opustil. Snažím se své problémy nepřenášet do zaměstnání, ale tenkrát toho bylo na mě opravdu už moc. Práce mi začala připadat nedůležitá. Dělalo mi obtíže se soustředit. Vázla komunikace mezi mnou a nemocnými. Přestala jsem se seberealizovat a být iniciativní. Výkony, které pro mne byly do té doby rutinou, jsem najednou neuměla vyřešit. Připadalo mi, že ať dělám co dělám, nemá to cenu. Neměla jsem radost z práce. Ráno, když mi zazvonil budík, byla jsem otrávená z toho, že musím znovu jít do zaměstnání.

Na druhou stranu mi z takových myšlenek bylo smutno a do pláče. Mnoho lidí naši práci považuje za samozřejmou, přitom by občas stačil úsměv či poděkování nebo alespoň odpověď na pozdrav. O slovíčku „prosím“ ani nemluvě. A ne jen samé rozkazy: „Přineste mi…, podejte mi…, udělejte mi…“ Prožívala jsem burnout syndrom – syndrom vyhoření. Mohou jím trpět nejen lékaři a sestry, ale také učitelé a jiní lidé pracující s širokou skupinou lidí. Příznaky mohou být různé, ale nejčastěji se objevují:* deprese, poruchy paměti a soustředění,* poruchy spánku,* únava a pokles výkonu,* výbušnost,* snížená sebedůvěra a poruchy ve vztazích,* mohou se objevit tělesné obtíže týkající se trávicího traktu,* taktéž může dojít k návyku na psychotropní látky (káva a tabák).

Lék neexistuje, rada ano

Závěrem jistě očekáváte, že vám poradím lék, který pomůže. Nepomůže pilulka ani zázračná mast. Ale mám vyzkoušené, co zaručeně zabere. Požádala jsem staniční sestru o pár dní volna a vyjela si s přáteli do přírody, četla knížky a relaxovala. Po několika málo dnech jsem zjistila, že mi práce chybí a začala jsem se jí věnovat naplno. Nezapomínám však ani na soukromý život. Ve volnu navštěvuji s přáteli taneční kluby, posilovny a zajdeme si i na příjemné masáže k uvolnění celého těla. Často se scházíme s kolegyněmi mimo pracovní dobu, posedíme a popovídáme. Povolání se mi stalo tak trochu i koníčkem a to je skvělé.


Jana Konvičná, MD (konvicnaj@seznam.cz)

  • Žádné názory
  • Našli jste v článku chybu?