Ministr zdravotnictví Tomáš Julínek a jeho náměstek Marek Šnajdr po dvou letech v úřadě veřejnosti tvrdí, že jsou srpnovým výrokem rozhodců ve sporu České republiky se společností Diag Human „zaskočeni“. Oba přitom dobře vědí, že tento stodesetistránkový nález je za jedenáct let už čtvrtým výrokem arbitrů v této věci.
Všechny čtyři shodně usvědčily stát z toho, že neoprávněným postupem proti soukromé firmě způsobil škodu, a přikázaly mu ji nahradit.
Julínek a Šnajdr znají všechny podstatné materiály tohoto sporu, ale přesto jsou „zaskočeni“. Jsou přesvědčeni, že moc jim umožňuje říkat veřejnosti cokoliv, protože ve věku televizního zpravodajství bez paměti se na pravdu nepřijde.
A tak je lepší hrát si na hrdiny, kteří brání zájem občanů a státu. Když to prošlo všem ministrům před nimi, tak proč ne i jim?
OSVĚDČENÁ JMÉNA
Když Tomáš Julínek nastoupil do funkce ministra, zdálo se, že se něco změnilo. Ministr zpřístupnil alespoň část archivu a odtajnil dokumenty prokazující pochybení a pravděpodobně i porušení zákona jeho předchůdci.
V létě 2007 však přišel zlom. Náměstek Šnajdr z nepochopitelných důvodů prosadil, aby pokračovala spolupráce ministerstva s advokátem Tomášem Sokolem a poradenskou společností Deloitte, které s velkým humbukem v roce 2005 najal speciálně pro tuto kauzu tehdejší premiér Jiří Paroubek.
Opatrnost by velela udělat si nezávislý názor, ale Šnajdr zůstal u „osvědčených“ známých jmen. Na tiskové konferenci koncem roku 2007 potom dokonce tvrdil, že „když jde o miliardy, tak ho pár milionů pro poradce nezajímá“. Poradenská společnost Deloitte se přitom ve sporu proslavila tím, že neznala ani jeho základní reálie.
Ministra Julínka navíc uvedla v omyl, když ho přesvědčila ke kroku, který jako by z oka vypadl skutku, za nějž je dnes soudně stíhána jeho předchůdkyně Marie Součková.
V archivu kauzy také leží dopis ze 13. února 1992, ve kterém tehdejší ministr zdravotnictví Martin Bojar píše plukovníku JUDr. Františku Zelenickému, náčelníku Policie České republiky: „Vážený pane řediteli, po opakovaném jednání se sekretariátem ministra JUDr. Sokola i s p. ministrem osobně se na Vás obracím s naléhavou prosbou o zajištění důsledného prošetření operací firmy Conneco, a. s., jejích spolupracovníků a případně dalších západoevropských firem na území České republiky.“
Tehdejší ministr vnitra a dnešní Šnajdrův poradce Tomáš Sokol se tedy osobně angažoval při zahájení prvního ze zatím čtyř policejních vyšetřování firmy, která se později přejmenovala na Diag Human a dovolila si zažalovat stát za způsobenou škodu.
V rámci tohoto vyšetřování bylo firmě Conneco v roce 1993 zabaveno kompletní účetnictví, které policie v rozporu se zákonem dodnes nevrátila. Jedním z hlavních argumentů státních právníků od roku 2005 přitom bylo, že Diag Human nepředložil dostatečně průkazné účetní doklady.
Od srpna 2007 pak ministerstvo odmítalo odpovědět na jakékoliv dotazy k této kauze, stejně jako na žádosti o interview s ministrem a jeho náměstkem. Mezi dosud nezodpovězenými dotazy je i ten, proč ještě v létě 2007 byla hlavním „odborníkem“, který pro ministerstvo zpracovával stanoviska ke sporu s Diag Human, stejná úřednice RNDr. Dana Stárková, která podle zjištění Josefa Michla z týdeníku EURO už počátkem devadesátých let pomáhala ministerstvu falšovat potřebná povolení pro konkurenci, v jejíž prospěch stát vědomě a účelově poškodil Diag Human.
Poslední rozhodčí nález to těžko mohl říci jasněji: “… konkurenti žalující strany po podstatnou část rozhodné doby podnikali v oboru, aniž splnili základní administrativní podmínky podnikání, aniž splnili podmínky výběrových řízení žalované strany (státu - pozn. red.) a na základě fingovaných údajů o produktivitě výroby “
DAROVANÝ TRH
Josef Michl ještě stačil prokázat, že právě Stárková vydala v roce 1992 dvěma firmám, kterým ministerstvo bezplatně a otevřeně korupčně odevzdalo po vyhnání Diag Human celý trh, prakticky přes noc nejdůležitější distribuční povolení na základě jejich fingovaného společného pronájmu jediné police v nevyhovujícím skladu Ústavu pro hematologii a krevní transfuzi.
To není vtip. To byla politika osob ohánějících se velkými slovy “ zájem státu“. Ministr Julínek nyní považuje za zájem státu přehlížet tato opakovaná porušení zákona - a kryje i osoby, které jsou za to zodpovědné. Předčasná smrt zabránila novináři Michlovi dokončit práci na třetím velkém tématu této kauzy. Potvrdil, že společnosti Griffols (Španělsko) a Immuno (Rakousko), kterým ministerstvo darovalo český trh, s vědomím ministerských úředníků fingovaly údaje o zpracování české plazmy.
Výsledek byl na první pohled stěží uvěřitelný. Téměř polovinu plazmy si v rozporu se smlouvami, ve kterých slibovaly vracet všechny z ní vyrobené krevní deriváty, nechávaly pro sebe. Český stát tak každý rok vyplácel dvěma soukromým společnostem skrytou státní dotaci kolem půl miliardy korun. To je další porušení zákona, které ministru Julínkovi a obhájcům “ zájmu státu“ asi nevadí.
Rozhodčí nález nyní Michlovo zjištění plně potvrdil: „Sama žalovaná strana předložila důkazy, svědčící proti jejímu tvrzení, že konkurenti vraceli zpět do země původu veškerou produkci z české plazmy. Jde o úřední korespondenci mezi ministerstvy žalované strany, podle které ponechání části produktů v zemi zpracování ve prospěch konkurentů organizovala sama strana žalovaná.“
I toto mnohonásobné porušení zákona se ještě dnes snaží česká politika ústy ministra Julínka krýt. A naposledy Josef Michl. Právě on nahrál a zachoval magnetofonový záznam dnes už legendárního rozhovoru s bývalým ministrem zdravotnictví Bohumilem Fišerem, který v květnu 2005 prostoduše přiznal, že ve chvíli, kdy se mu v roce 2001 nelíbil znalecký posudek, který určil výši škody na z dnešního pohledu příjemných 3,8 miliardy korun, sedl si o víkendu na zahrádce a s kalkulačkou v ruce, bez sebemenší znalosti oboru, to sfouknul za desetinu.
NEZÁKONNÉ DŮKAZY
V kombinaci s později nalezenými dokumenty je více než na místě podezření, že ministr spolu se svým tajným poradcem, dnešním náměstkem nejvyšší státní zástupkyně Zdeňkem Koudelkou, se dopustili otevřeně korupčního jednání a napomohli zpracování vědomě falešného znaleckého posudku. I to je porušení zákona.
Rozhodčí nález otevřeně obvinil zástupce státu, že si některé důkazy obstarávali “ nezákonným způsobem“, a ukázali přitom i na vyšetřovací komisi Poslanecké sněmovny. Nic z toho, zdá se, českým politikům hájícím “ zájmy daňových poplatníků“ nevadí.
Mnohem víc jim vadí, že se nyní i tyto nezákonnosti dostaly na světlo. O porušení zákona mluvit nechtějí. Namísto toho houfně utíkají k další lži, podle které by prý spor před soudem určitě dopadl jinak. Nedosti na tom, že rozhodčí řízení zákon postavil na roveň řízení před soudy.
Chtějí snad papouškující politici říci, že jejich moc u českých soudů umí zařídit, aby se nezákonné jednání politiků na světlo nedostalo? Panika politiky je zjevná.
Nedejbože, aby se nakonec zjevila nahá pravda o tom, že v celém skandálním úsilí o “ obranu zájmu státu“ šlo od začátku do konce o zničení konkurenta, který by politicky silným partičkám devadesátých let stál v cestě při rozkradení českého farmaceutického průmyslu a jeho cenných pozemků a nemovitostí.
Celková škoda tohoto skutečného - a zákonem nikdy nezkoumaného - rámce kauzy Diag Human je odhadována na více než dvacet miliard korun.
JAN URBAN, Newyorská univerzita, Praha
EURO