Romský způsob života podmíněný historií a tradicemi zapříčiňuje, že ve většině zemí žijí na okraji společnosti. Vzhledem k velikosti etnika nelze jejich specifické potřeby opomíjet. Společným znakem romských subetnik je organizovanost podle rodů a jejich distance vůči okolní společnosti. Struktura romské komunity je dána rodovými klany. Příslušnost k rodině je největší hodnotou každého jedince. Všechny osobní potřeby jsou podmiňovány přežitím rodu. Romská komunita je rozdělena do mnoha společenských vrstev, které samy mohou způsobovat konflikty v samotné komunitě.
Struktura romské rodiny
V romské rodině platí patriarchální řád. O výchovu dětí se stará matka s nejstarší dcerou. Otec do výchovy synů vstupuje až později. Nejstarší dcera a syn brzy přebírají část úkolu svých rodičů. Romské děti většinou nenavštěvují předškolní zařízení. Nemají tudíž žádnou zkušenost s jinými než romskými dětmi a s organizovanou kolektivní činností. Matka se stará o chod domácnosti. Delší odloučení od muže není tolerováno. Úcta k ženě v komunitě stoupá, stane-li se matkou. Čím více dětí porodí a vychová, tím je žena v komunitě váženější.
Neplodná žena nemá žádnou hodnotu. Největší úctě se těší staří lidé, to může být důvod, proč romští senioři neumírají opuštěni a odloučeni od rodiny, ale doma, obklopeni rodinou. Způsob života vede u jednotlivce ke ztrátě zodpovědnosti za svůj život. Jednotlivec nemá individuální životní ambice. Romské myšlení je odrazem životního stylu. Problémům se nesnaží předcházet, při jejich vzniku je odkládají a řeší, až když je pozdě. O budoucnosti nepřemýšlejí. Velmi rychle se dokážou přizpůsobit změně.
Zdravotní stav
Zvyšující se životní úroveň způsobuje „rozvírání nůžek“ v oblasti zdravotního stavu populace. Zdravotní stav jednotlivých sociálních vrstev dosahuje značných rozdílů. V praxi byla identifikována řada problémů spojených se zdravotním stavem romské populace, který je podle kvalifikovaných vyjádření horší ve srovnání s většinovou populací. Z výzkumu Nesvadbové a kol. vyplývá, že romští občané uvádějí oproti majoritní populaci vyšší počet návštěv praktického lékaře, zatímco v případě specializované a stomatologické péče je spíše pravděpodobné nižší čerpání.1
Proběhlé výzkumy a analýzy v ČR přinesly následující zjištění:3
* kojenecká úmrtnost je dvojnásobně vyšší, než je celonárodní průměr,
* střední délka života romské populace je zhruba o 10 let nižší, než je u společnosti jako celku,
* vyšší výskyt infekčních chorob, zejména žloutenky typu B a C,
* nedostatečné očkování dětí,
* nedostatečné stravovací a vyživovací návyky (ovlivňují zdraví chrupu),
* vyšší výskyt nehod a úrazů,
* vysoká míra plodnosti začínající těhotenstvím a porodností v nízkém věku, která pokračuje i do věku vyššího,
* špatná informovanost vzhledem k plánování rodiny,
* velmi špatná prevence gynekologických chorob,
* předčasné stárnutí spojené s výskytem chorob, které nejsou typické pro dané věkové skupiny.
Samotná diagnostika onemocnění a léčebný proces je ovlivněn tradovaným způsobem života, kterému je podmíněna i prezentace subjektivních obtíží (může být odlišná od obecně přijatých norem platících pro majoritní populaci, jako uvědomění si nemoci, ochota stonat, přiznat si a přijmout roli nemocného). Blízké vnímání souvislosti nemoci se smrtí je důsledkem potřeby okamžité pomoci, léčby. Toto smýšlení způsobuje na jedné straně nepřiměřené využívání pohotovostních služeb, na straně druhé nízký zájem o preventivní a ambulantní prohlídky.
Okolí může chování nemocného hodnotit jako agravaci nebo simulaci, k čemuž přispívá ze strany nemocného: odlišné způsoby hledání pomoci a odlišná očekávání; ze strany zdravotníka odlišné chování vzhledem k subjektivně vnímané nedostatečné schopnosti ovlivnit zdravotní stav pacienta, pro potíže v dorozumění a v porozumění příčinám onemocnění. Tyto faktory mohou zapříčinit problémy v diagnostickoterapeutickém procesu. Jak uvádí Zpráva o stavu romských komunit v České republice za rok 2008, „podceňována je ze strany sociálně vyloučených Romů a Romek zejména oblast prevence, kdy řada z nich opomíjí preventivní prohlídky a obrací se na lékaře až v případě vzniklých zdravotních problémů, což naznačuje potřebu cíleně zvyšovat informovanost rodin o povinnosti účastnit se preventivních prohlídek dětí a dodržovat očkovací kalendář“.
Zdraví a prevence u Romů nejsou považovány za prioritu, proto se zdraví dostává do předmětu zájmu až v době rozvoje nemoci, kdy se stává jen velmi těžko ovlivnitelným preventivními aktivitami. Pokud během léčby symptomy odezní, všechna opatření a doporučení přestanou být dodržována, jelikož „choroba zmizela“.
Zvýšenou pozornost je nutné věnovat primární i sekundární prevenci, zejména očkování a životosprávě dětí. Součástí interakce zdravotníků s romskou komunitou by vždy měl být proces edukace s dostatečným vysvětlením nemoci, zásad terapie a zdravotně výchovné intervence k podpoře zdraví.
Nemoc je vnímána jako rodinná záležitost, problém celé rodiny. Při péči o romského příslušníka je vždy nutno brát v úvahu sociální důsledky jeho onemocnění jak pro něho samotného, tak pro jeho rodinu.
Komunikace
K navázání efektivní komunikace je nutné vzbuzení důvěry, respektování romských pravidel a zvyků, porozumění konkrétnímu problému rodiny. Pozitivní komunikaci je nutné přizpůsobit slovní zásobu. Důležitá je neustálá zpětná vazba, neboť ne vždy musí být vše správně pochopeno. Úskalím pak může být kolování mylných informací uvnitř celé komunity. Pozitivní komunikace stojí na partnerském vztahu založeném na vnímání klienta jako rovnocenného partnera, což nelze zaměňovat s ustupováním od nutných požadavků. Důležitým prvkem komunikace je aspekt asertivity. Podaří-li se nám prosazovat naše požadavky v případě jedné rodiny v souladu s romskými zvyklostmi a získat si důvěru a respekt, rozšíří se pověst o nás v celé komunitě.
Důležité je umět Romovi vyjádřit úctu. Pokud žena jedná s romským mužem, doporučuji nedívat se mu nikdy zpříma do očí, přímý ženský pohled je obecně považován za sexuální výzvu. Romský muž, který vám podává ruku a nepodívá se vám zpříma do očí, vám vyjadřuje úctu. Mladá, bezdětná žena by nikdy v kontaktu s romskou matkou neměla klást direktivní podmínky a poučovat o tom, co je pro její děti vhodné, nebo vyhrožovat odebráním dětí. Efektivní pro navázání kontaktu je vyslechnout matku, pochválit děti aj.2
Pravidla komunikace:
* používat jasný, jednoduchý, každodenní jazyk, vysvětlit jakékoli použité odborné termíny,
* věnovat pozornost nonverbální komunikaci (vyjádření emocionálního stavu),
* vyjednávat,
* vyhnout se zobecňování chování určité skupiny Romů nebo jedné romské rodiny na celou romskou komunitu, * poskytovat jasné informace,
* identifikovat člena s největší autoritou ve skupině (nejčastěji nejstarší muž či žena) a zapojit jej do sdělování instrukcí (za účasti a souhlasu klienta/pacienta),
* informovat o nemocničních pravidlech, provozu oddělení včetně návštěvních hodin, harmonogramu péče, seznamu práv a povinností pacienta, pravidel a instrukcí týkajících se návštěv, rodinných příslušníků a těch, kteří doprovázejí pacienta, a poskytnout vysvětlení,
* podat informace o podpůrných službách. Efektivní komunikaci lze ze strany zaměstnavatele podpořit školením personálu v práci s etnickými menšinami a schopnosti řešit konflikty (prohloubení schopnosti vyjednávání, hledání konsenzu). Za zvážení stojí využít interkulturních prostředníků jako „tlumočníků“ porozumění mezi zdravotníkem a romskou rodinou, spolu s podporou přítomnosti romských pracovníků ve zdravotních službách pro podporu komunikace a zmírnění možných „bariér“.
Vzorem efektivní komunikace je příklad uvedený v Příručce pro jednání s romskou komunitou v oblasti zdravotních služeb:3 „…abychom se řídili podle nemocničních pravidel a také abychom vyšli vstříc vaší potřebě vědět, jak se vede členu vaší rodiny, budu vás každých 30 minut informovat o jeho stavu a případných jeho změnách, s vaším strýčkem ale může zůstat jen jedna osoba…“ Vzhledem ke zvláštnostem, které romská populace vykazuje, je relevantní otázka, do jaké míry si my jako zdravotníci romskou specifičnost uvědomujeme, akceptujeme ji a v praxi uplatňujeme. Z porozumění kultury jednotlivých etnik/minorit může zdravotnictví profitovat díky využití solidarity mezi členy skupiny (úcta a péče věnovaná seniorům). Z pohledu ekvity (sociální spravedlnosti) je nutné si uvědomit rovnocenný přístup ke všem sociálním skupinám. Nízkou informovanost zdravotního vědomí je třeba podpořit specifickými zdravotněvýchovnými aktivitami a je na nás zdravotnících, abychom uměli zaujmout efektivní přístup ke každému klientovi, akceptovali individuální odlišnosti a napomáhali humanizaci péče.
O autorovi: Mgr. Andrea Maryšková, porodní sál, Krajská nemocnice Liberec, a. s. (andrea.maryskova@centrum.cz)