Faktická realizace toho, aby se setře podařilo dosáhnout ideální spokojenosti pacienta, samozřejmě s přihlédnutím k tomu, kde se ocitl a co by měl podstoupit, je však pro sestru velmi náročná a je třeba připustit, že dosažení plného zdraví ve smyslu absolutní bio-psychosociální pohody je prakticky rovno zázraku. Přesto však k tomu musí veškeré úsilí sestry k tomuto směřovat.
Domníváme se, že právě spirituální potřeby nemocného bývají nezřídka zanedbávány. Sestry se často domnívají, že spiritualita nemocného není tak významná jako „to tělesné“, respektive že nejdůležitějším úkolem sestry je starat se o základní biologické potřeby (dýchání, výživu, vyprazdňování, hygienu atd.).
U nemocného člověka jsou však spirituální potřeby často akcentovány. Někdy jsou dokonce dominantní složkou jeho osobnosti, neboť zásadním způsobem modifikují jeho myšlení a prožívání, a také jeho fyziologické potřeby a jejich uspokojování. Demonstrovat to můžeme například na potřebě výživy, potřebě vyprazdňování, potřebě hygieny, sexuální potřebě apod. Pro klienta může být v danou chvíli daleko důležitější dodržovat půst než přijímat potravu, ačkoli podle nás je velmi důležité, aby nemocný (např. onkologický pacient) jedl. Momentální potřeba „ztišení se“ či přímo modlitby může být mnohem naléhavější než hygienická péče, kterou chceme klientovi právě poskytnout. Považujeme proto za důležité zabývat se těmito potřebami.
Spirituální potřeby
Jednoduše lze spiritualitu chápat jako duchovnost, jako cestu a vztah k hledání životních hodnot pravdy, etiky, smyslu a cíle života, vedoucí k životní moudrosti a humanitě v souladu s určitým vyššími („vesmírnými“) zákonitostmi (Irmiš, on-line). Lze ji vyjádřit dvojdimenzionálně: v dimenzi vertikální jako vztah s transcendentem, tj. Bohem nebo jinou nejvyšší mocí řídící lidský život, a v dimenzi horizontální jako vztah jedince k sobě samému, k jiným osobám a k prostředí, v němž žije. Mezi těmito dimenzemi je nepřetržitý, prolínající se vztah (Stoll in Kozierová, Erbová, Olivieriová, 1995). Spirituální potřeby můžeme považovat za prostředek k dosažení tzv. duchovního blaha. Podle Kánského je duchovní blaho způsobem života nebo životní cestou, která se dívá na život a prožívá ho jako užitečný a příjemný, která vyhledává možnosti svobodného výběru život udržujících a obohacujících nabídek, a hluboko se zakořeňuje do duchovních hodnot a náboženské víry (Kánský, 1991). Protipólem duchovního blaha je duchovní tíseň. Spirituální potřeby mají úzký vztah k hledání smyslu života a smrti. Nelze je tedy omezit na religiozitu. My je však ve vztahu k našemu tématu v tomto smyslu „zúžíme“ a dále se zaměříme na spirituální potřeby nemocných muslimského vyznání.
Spiritualita muslimů
Islám patří mezi tzv. světová náboženství. Je důsledně teocentrický a jeho základním teologickým dogmatem je jedinost boží (tawhíd). Islám můžeme definovat jako přísný monoteismus. Ústřední postavení víry v Boha (ímán) a bezvýhradné, poslušné odevzdanosti do Jeho vůle (islám) určuje velmi zřetelně duchovní jádro islámské kultury (Kropáček, 2004, s. 83). Zakladatelem islámu je prorok Muhammad a svatou knihou korán. Počátky islámského náboženství datujeme do 7. století našeho letopočtu, rozšířeno je zejména na Blízkém a Středním východu, v severní Africe, jihovýchodní Asii, ale i v zemích bývalého SSSR.
Z místa, kde islám vznikl, tedy z Arabského poloostrovu, se po smrti Muhammada rozšířil i na nearabská území (do Egypta, Persie, Španělska, Indie). Muslimové věří v jednoho Boha, Alláha, a v osobní nesmrtelnost. Věří v poslední soud, anděly, proroky a v korán.
Jsou přesvědčeni, že islámské učení následuje pokyny Mojžíšovy lépe než učení židovské a pokyny Ježíšovy lépe než křesťanské učení. V podstatě platí, že islám = korán (Sardar, Malik, 2004). Korán je svatá kniha islámu, která podle muslimů obsahuje doslovné zjevení Muhammadovi. Muslimové se domnívají, že korán obsahuje božské zjevení v čisté podobě, tedy že Muhammad ke slovu božímu nic nepřidává, že je pouze sděluje.
Korán obsahuje 114 súr, z nichž 113 začíná tzv. basmalou („ve jménu Boha milosrdného, slitovného“). Ústředním poselstvím koránu je pokyn věřit v jediného Boha, Alláha, který je všemohoucí a vševědoucí. Korán je hlavním zdrojem islámského práva šaría. Muslimové chovají korán v nejvyšší úctě. Nacházejí mír a blaho při jeho čtení nebo recitování.
V současné době má islám více než miliardu vyznavačů po celém světě. Dělí se na převažující skupinu sunnitů (asi 90 %) a početně méně významnou skupinu šíitů. Ústřední myšlenka všech muslimů na světě, vyznání „Není Boha kromě Alláha“, se nazývá tawhíd. Tawhíd představuje islámský pohled na život, vesmír, v podstatě na všechno. Dá se říct, že je to světový názor muslimů. Z tawhídu vyrůstají „čtyři pilíře“ islámu. Od nich se odvíjí muslimský duchovní a náboženský život. Především je to salát neboli modlitba, která musí být pronášena pětkrát denně: za úsvitu, v poledne, odpoledne uprostřed mezi polednem a západem slunce, při západu slunce a v noci po vyhasnutí posledních červánků. Může být odříkávána kdekoli, ale vždy tváří k Mekce. V islámu je modlitba vlastně souborem vnitřních a vnějších skutků a zahrnuje očistu těla, záměr odříkávat modlitbu, prosbu o milost a odpuštění, odříkání příslušných formulí, odříkání veršů koránu a příslušné pohyby těla. Velmi významný je pro muslimy také sawm neboli půst v lunárním měsíci ramadánu (viz níže). V duchovním slova smyslu je jakýmsi duchovním cvičením a návodem k posílení sebejistoty a sebeovládání. Zahrnuje i zdržení se špatných myšlenek, činů a výroků. V tělesném významu jde o zdržení se jídla, pití, kouření a sexu. Dalšími pilíři islámu je zakát neboli „dobročinnost“ („povinná almužna“) a hadždž neboli pouť do svatého města Mekky. Ramadán, měsíc půstu, je devátý měsíc muslimského roku. Je to měsíc, kdy byl Muhammadovi zjeven korán.
Během něho se všichni dospělí muslimové zdržují jídla, pití, kouření a pohlavních styků za denního světla. Ve vztahu k ošetřovatelské péči o muslimské klienty má význam především půst. V této souvislosti se však jedna z výjimek vztahuje právě na nemocné, staré a slabé lidi, ale také na ženy v průběhu menstruace, ženy těhotné a kojící. Ti všichni jsou postních povinností zproštěni.
Můžeme se však setkat s tím, že i nemocný muslimský klient bude trvat na dodržování půst v období ramadánu, neboť zbožní muslimové oceňují cvik v duševní kázni a ve vítězství „ducha nad hmotou“, který měsíční půst nabízí. Přestože mezi muslimy jsou četné rozdíly (v praktikování islámu, v dodržování koránu, v respektování šáríe, ať již na úrovni jednotlivých zemí, regionů, nebo mezi městy a vesnicemi, o individuálních rozdílech nemluvě), dá se říci, že islám je „natolik mocným“, že ovlivňuje prakticky všechny stránky muslimova života, stravování, hygienu, sexualitu, vztah k druhému pohlaví, ale i komunikaci, vnímání času apod. Zásadním způsobem tedy ovlivňuje běžné denní úkony, zvyky a zvyklosti, a to je ve vztahu k ošetřovatelské péči o muslimské klienty významné. Den pro muslima začíná okamžitě po západu slunce, a nikoli o půlnoci. Společná bohoslužba zvaná al-džámí se koná o každém pátečním poledni. Před každou modlitbou (samozřejmě každým vstupem do mešity) má muslim potřebu rituálního omytí, jehož smyslem je připravit věřícího k modlitbě. Umývá si obličej, uši, ústa, ruce a nohy, zpravidla pravou rukou, přičemž vody, jíž muslim k této očistě používá, se nesmí dotknout cizí osoba. Při modlitbě, která zpravidla probíhá na modlitebním koberečku, se muslim otáčí směrem k Mekce. Modlitba se opakuje a její délka záleží na rychlosti, s jakou je pronesena. Pokud nemá muslim na modlitbu čas, může se pomodlit dodatečně.
Hygiena muslimů
Obecně platí, že se muslim „znečišťuje“ vyprazdňováním, vůbec kontaktem s tělesnými sekrety a exkrety, dotykem osoby opačného pohlaví a kontaktem s pohlavními orgány. K těžkému „znečištění“ dochází jakýmkoli pohlavním stykem, při ejakulaci, při menstruaci a v době šestinedělí.
Pro poskvrněné jedince je zapovězena modlitba, dotýkání se koránu, jeho přednes, zdržování se v mešitě. Lehké znečištění lze odstranit omytím rukou a předloktí, nohou ke kotníkům a otřením hlavy. Při těžkém znečištění je nutné úplné vykoupání nebo omytí celého těla včetně vypláchnutí úst a nosních otvorů. Za minimální očistu se kromě předepsaného umývání před každou modlitbou považuje osprchování jednou týdně, vždy v pátek. Důležitá je pro muslima také péče o jeho ochlupení. Axilární ochlupení je třeba odstranit třikrát týdně, ochlupení pubické jednou za čtrnáct dní. S odvoláním na proroka Muhammada přikládají muslimové velký význam také ústní hygieně.
V optimálním případě si zuby čistí před každou modlitbou. Klienti muslimské víry rovněž vyžadují absolutní dodržování práva na intimitu. Tito nemocní většinou trvají na provádění hygienické péče v přítomnosti příbuzných a od zdravotníků ji odmítají. Provádíli hygienickou péči u muslimského klienta zdravotník, je v rámci možností třeba dodržet zásadu, že muže umývá muž, a ženu žena.
Stravování muslimů
Neméně důležité jsou pro muslimského klienta předpisy, týkající se stravování. Stravování se věnuje samotný korán, v němž je jasně uvedeno, co je při konzumaci zakázáno, a co naopak doporučeno. Zakázán (harám) je alkohol včetně vína, s odůvodněním, že alkohol snižuje uvědomění muslimů a jejich nadšení pro věc. Podle koránu se také nesmí konzumovat vepřové maso. Jisté výhrady mají muslimové také ke konzumaci syrového nebo polosyrového masa. Přestože mleté maso z „dovolených zvířat“ muslimové běžně konzumují, v našich podmínkách není jeho podávání vhodné, neboť muslimové mají obavy, že obsahuje maso vepřové. Jídly doporučenými pro vyznavače Prorokova náboženství jsou skopové, zelenina, rýže, luštěniny a koření (Kolínková, 2003). Muslimové však konzumují také jiná masa, např. hovězí maso a drůbež.
V souladu s islámským právem dodržují muslimové i speciální etiketu stolování. Před jídlem pronášejí slovo „bismilláh“ („ve jménu Boha“) a po jídle díkůvzdání. Pokud je to možné, berou jídlo pouze pravou rukou, protože levá ruka je určena k „nečistým účelům“. Chléb nekrájejí nožem, ale lámou, vodu nesrkají ani hlasitě nehltají. Voda se má vždy vypít buď všechna, nebo se musí podat sousedovi, nikdy se nesmí vylít. Po vyprázdnění šálku vody se má poděkovat „al-hamdu lilláh“ („chvála Bohu“)
Závěr
Pro kvalitní ošetřovatelskou péči jsou nezbytné také znalosti kulturních, tj. komunikačních, jazykových, náboženských, hodnotových a dalších specifik. Z pohledu sestry je důležité znát anamnézu klienta, zaměřenou také na hodnocení jeho spirituality. Naše otázky, stejně tak pozorování, by měly směřovat k získání informací o klientových názorech na Boha či Nejvyšší bytost, ke zjištění, jaký má tento názor vliv na jeho onemocnění a stav vůbec. Je důležité se seznámit s konkrétní náboženskou praxí a stupněm její důležitosti pro klienta, tzn. poznat způsoby naplňování spirituálních potřeb nemocného (například potřeba modlitby, půstu, přání vidět duchovního, zúčastnit se bohoslužeb apod.), seznámit se s klientovými náboženskými rituály, symboly a také doporučeními, příkazy a zákazy, například ve stravování (dietní omezení a preference, požadavky na hygienu apod.). V běžném nemocničním provozu není možné plně respektovat nábožensky determinované zákazy, příkazy a doporučení.
Vždy lze projevit snahu o realizaci v podmínkách možného, vyslechnout, chápat, poradit, alespoň částečně pomoci. A to předpokládá vzdělanou, profesionálně vystupující sestru.
O autorovi: Mgr. Martina Cichá, Ph. D., Iveta Nováková Katedra antropologie a zdravovědy, Pedagogická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci (martina.cicha@post.cz, novakova@pdfnw.upol.cz)