O bližší informace o kongresu a oboru jsme požádali prezidenta kongresu, předsedu České spondylochirurgické společnosti ČLS JEP a primáře spondylochirurgického oddělení FN Motol v Praze prof. MUDr. Jana Štulíka, CSc.
Můžete na úvod říci pár informací o rozvoji spondylochirurgie u nás?
Spondylochirurgie neboli páteřní chirurgie je mladý obor, který se ovšem od 90. let minulého století dramaticky rozvíjí. Vznikl propojením tří hlavních oborů – ortopedie, traumatologie a neurochirurgie a zaměřuje se výhradně na problematiku onemocnění páteře. Spektrum těchto onemocnění tvoří úrazy, záněty, nádorová onemocnění, degenerativní onemocnění a deformity páteře. V České republice jsme v roce 1999 založili Spondylochirurgickou společnost a následně i první spondylochirurgické oddělení ve Fakultní nemocnici Motol v roce 2002. Dále jsme podnikli kroky k vyčlenění tohoto samostatného oboru a v současnosti jsme ve fázi, kdy by se spondylochirurgie měla stát samostatným nástavbovým oborem uvedených tří specializací. Páteřní chirurgii se v současnosti v České republice věnuje 25 pracovišť, obecně je kvalita na velmi dobré, evropské úrovni a několik zařízení je dokonce na úrovni špičkové jak z pohledu počtu prováděných výkonů, tak z pohledu jejich kvality. Je pravda, že kvalita výkonů se v našem oboru dosti obtížně hodnotí. Avšak ve světě se ukazuje, že takto úzce zaměření specialisté podávají lepší výkony než ti, kteří se musí věnovat širší operativě.
Je obtížné prosazovat nový obor? A jak se vám daří rozvíjet mezioborovou spolupráci?
Samozřejmě, že jsme se potýkali s různými překážkami. Nový obor zpočátku nemá jasně vymezenou právní subjektivitu, existuje zde i určitá rivalita, která je ovšem v daných mezích zdravá a motivující. Jsme vlastně tou bílou vránou, která se snaží ukazovat, že to jde. Multioborová spolupráce je samozřejmě nezbytná. Spolupracujeme s hrudními chirurgy, ORL specialisty, neurochirurgy, ortopedy, internisty, plastickými chirurgy, nezastupitelnou roli mají radiologové, anesteziologové. Možná bychom hůře hledali, s kým nespolupracujeme.
Jaké je postavení tohoto kongresu v rámci ostatních vzdělávacích akcí?
Jedná se o národní kongres naší odborné společnosti, který v posledních letech pořádáme každoročně za účelem výměny poznatků a zkušeností z oboru. Dělíme se tak o informace získané ze zahraničí, prezentujeme zde výkony provedené na různých pracovištích a diskutujeme o nových metodách spondylochirurgické léčby. Letos jsme se blíže zaměřili na problematiku úrazů, zánětlivých onemocnění páteře a onkologickou problematiku, tedy nádory páteře. Jedna sekce je pak zaměřená na rehabilitaci a následnou péči po úrazech. Podle počtu účastníků a jejich škály je zřejmé, že je o největší český spondylochirurgický kongres velký zájem.
Mohou se k vám na špičková pracoviště objednávat i pacienti s méně závažnými problémy? Které výkony vlastně provádíte nejčastěji?
Samozřejmě mohou, jinak bychom se ani neuživili. Převážnou část naší práce představuje léčba degenerativních onemocnění a úrazů páteře. Ve FN Motol se jinak specializujeme na poranění horní krční páteře, nádory páteře a onemocnění páteře u dětí, která mimochodem považuji za jeden z nejzajímavějších problémů páteřní chirurgie. Motolské spondylochirurgické oddělení má velkou spádovou oblast a v nejsložitějších případech přijímá pacienty z celé republiky.
Co se týká pacientů s degenerativním onemocněním páteře, kdy volit konzervativní a kdy operační léčbu?
To je poměrně složitá otázka. Jsou pochopitelně akutní indikace, při nichž dochází k neurologickému poškození, například k pohybové zánikové symptomatologii nebo problémům s vylučováním – tam neváháme s chirurgickým řešením. Na druhé straně jsou pacienti, kteří nemají vážné problémy ani bolesti zad a přijdou s nálezem vyhřezlé plotýnky. Zde bych volil spíše konzervativní přístup a vyčkávat. A mezitím jsou různé další varianty. Přihlédnout je třeba vždy ke klinickému nálezu, symptomatologii, ale také k přání pacienta. Důležitá je anamnéza, informace o předchozí léčbě a absolvované rehabilitaci, tedy informace získané od praktického lékaře, ortopeda nebo neurologa.
Kam se páteřní chirurgie posunula za posledních dvacet let?
To, co jsme dělali za začátku 90. let a co umíme dnes, se ani nedá srovnávat. Ve fakultní nemocnici na Vinohradech jsme dělávali 10–30, maximálně 100 výkonů ročně, dnes jich v Motole provádíme 30 týdně, respektive 1400 ročně. Tím, jak operatér získává praxi a zdokonaluje se v jednotlivých chirurgických technikách, může si troufnout na složitější případy. Manuální zručnost je pro náš obor zásadní. Obrovským způsobem pokročila také péče o pacienty s nádorem páteře. Ještě nedávno 9 z 10 pacientů s Ewingovým sarkomem páteře zemřelo a jen 1 přežil. Dnes je to opačně. Na tomto dramatickém vývoji se podílí jednak rozvoj chemoterapie a onkologické léčby obecně, ale i rozvoj chirurgické léčby. Ta má klíčový význam zejména u primárních nádorů. Dnes dokážeme například odstranit celý krční obratel en bloc. To jsou výkony, které v současnosti pokládám za vrchol páteřní chirurgie.
Jakým technologiím vděčíme za rozvoj spondylochirurgického oboru?
Technologie šly patrně dopředu rychleji než my a významně přispěly k tomu, že jsme schopni současné výkony na páteři provádět. Týká se to jak diagnostických přístrojů, tak chirurgických nástrojů. Podobně jako v dalších chirurgických oborech se i v tom našem stále více uplatňují miniinvazivní přístupy. Ačkoli je otázka, jestli je vždy žádoucí provádět výkon v co nejmenším prostoru. Někdy je lepší udělat větší řez a mít dobrý přehled v operačním poli. Uvidíme, zda miniinvazivní přístupy povedou všeobecně k lepším výsledkům. Možná, že naše prvotní nadšení z miniinvazivity časem mírně opadne. Podobně jsme před lety zažili boom dynamických náhrad meziobratlové ploténky. Byli jsme přesvědčeni, že moderní implantáty zajistí správné postavení páteře, zachovají hybnost a ochrání okolí meziobratlového disku od přetížení. V této době jsme polovinu všech operací meziobratlových plotýnek řešili pomocí dynamických implantátů. V současnosti je rozumná pracoviště využívají jen u 5–10 procent případů. Zjišťujeme totiž, že výsledek při jejich použití je obdobný jako při použití klasické metody. I při použití mobilní náhrady disku často dochází k fúzi, navíc jsou dynamické implantáty několikanásobně dražší.
Jak je to s využitím robotické chirurgie ve vašem oboru?
To je další věc, o které je třeba diskutovat. Do spondylochirurgie začínají pronikat asistované metody – máme k dispozici různé typy navigačních přístrojů, které se využívají perioperačně, dokáží zobrazit operační terén v 3D a umožňují chirurgovi snazší zavádění fixačních prvků. Tyto přístroje pracují na bázi rentgenového záření, což s sebou nese sice menší radiační zátěž pro chirurga, ale větší pro pacienta.
Na kongresu jste hovořili také o pooperační péči o pacienta. Co se v této oblasti zlepšuje?
Zde bych zmínil především význam spinálních jednotek. K dispozici jsou momentálně ve čtyřech zdravotnických zařízeních v republice – v Praze, Brně, Liberci a Ostravě – a pokrývají péči přibližně o 250 pacientů ze spádových oblastí. Jedná se o pracoviště zajišťující subakutní a následnou péči pro pacienty s poraněním míchy. Pacient je na ně přeložen z chirurgického oddělení a přibližně dalších několik týdnů zde probíhá doléčování. Ideální samozřejmě je, pokud je spinální centrum hned vedle chirurgického pracoviště. Je prokázáno, že rehabilitace a resocializace pacienta, který absolvoval pobyt na spinální jednotce, probíhá rychleji a lépe. *Kongres pořádala Česká spondylochirurgická společnost ČLS JEP ve spolupráci se Spondylochirurgickým oddělením FN Motol a Ortopedicko-traumatologickou klinikou 3. LF UK a FNKV Praha.
Prof. MUDr. Jan Štulík, CSc.