- Creutzfeldtova-Jakobova nemoc a její nová varianta
Prof. MUDr. Jiří Tichý, DrSc.
Univerzita Karlova v Praze, 1. LF a VFN, Neurologická klinika
Klíčová slova
CJD • vCJD • SSE • human • animal spongiform encephalopathies
Souhrn
Stať podává přehled současných vědomostí o Creutz feldtově-Jakobově chorobě (CJD), jejích klinických variantách, nové variantě CJD, ostatních formách lidských spongiformních encefalopatií (Gerstmannově-Sträusslerově-Scheinkerově syndromu, syndromu fatální familiární insomnie, kuru a o zvířecích encefalopatiích), způsobovaných priony. Tyto bílkovinné partikule, neobsahující nukleové kyseliny, se liší od fyziologicky v membránách buněk přítomných prionů jen převahou beta-konformace v struktuře molekul. Genetická predispozice a zvláštnosti trojího možného přenosu onemocnění – genetickou, alimentární i parenterální cestou – tvoří unikátní charakter prionových infekcí, „degenerativních“ onemocnění, která budou stát lidskou společnost i přírodu nemalé oběti a zdravotní rizika, pokud nebudou dodržována striktní preventivní mezinárodní pravidla.
Úvod
Problematika bovinních spongiformních encefalopatií (BSA) a možnost přenosu prionové infekce ze zvířete na člověka je žhavou problematikou současnosti. Jde o novou nemoc? Máme se obávat alimentárního vstupu infekce? Jsou i jiné cesty infikování? Jsou u člověka postiženy jen nervové buňky a jejich výběžky, nebo i další elementy, zejména lymfatický systém? Jak dalece je postižena glie? Proč výraznou roli hraje genetika?
Jak na tyto otázky, tak na řadu dalších nemáme dosud jednoznačné odpovědi. Původní názory, že příčinou letálních neuroinfekcí – přenosných spongiformních encefalopatií – jsou pomalé viry (Gibs a Gajdušek 1969, Gajdušek 1977), byly překonány objevem prionů (Prusiner 1982, Prusiner a spol. 1993). Za studie v této oblasti byly uděleny Nobelovy ceny (Gajdušek a Blomberg 1976, Prusiner 1997).
Mezi lidské spongiformní encefalopatie se řadí:
a) Creutzfeldtova-Jakobova nemoc (CJD),
b) její nová varianta (vCJD),
c) nemoc Gerstmannova-Sträusslerova- -Schein kerova,
d) fatální hereditární insomnie,
e) kuru.
Creutzfeldtova-Jakobova
choroba
(Creutzfeldt-Jakob Disease – CJD, sub akutní spongiformní encefalopatie, myoklonická demence Heidenheimova, kortikostriatospinální degenerace Wilsonova)
První případy popsány roku 1920 (Adams 1989). U této choroby se podle výskytu rozeznávají tři formy:
a) sporadická,
b) hereditární,
c) iatrogenní.
Patologická anatomie
Maximum individuálně variabilního postižení je v kůře mozku a mozečku i v další šedé hmotě. Počet gangliových buněk se zpočátku nemění, tvoří se v nich intracytoplazmatické mikrovakuoly, dávající tkáni spongiformní vzhled. Je přítomná astrogliální proliferace, zvětšování glie a fibrilární glióza. Nejsou známky zánětlivé reakce či změny na cévách a meningách. Postupující degenerace neuronů vede přes poruchu jejich funkcí k buněčné smrti (neuronal death). Kromě kortikálních změn, zejména v hlubokých vrstvách, jsou destrukce v nucleus caudatus, putamen a v talamu. Distální kmen a mícha bývají ušetřeny. V kůře mozku a mozečku se tvoří amyloidní plaky, nejedná se však o b-amyloid, nalézaný u Alzheimerovy nemoci, ale o prion-pozitivní amyloid. Bílá hmota je postižena sekundárně v rámci neuronální degenerace. Třeba uvést, že neuropatologické změny mohou být od sotva rozpoznatelných až po těžké a rozsáhlé, ať se jedná o atrofii, ztrátu neuronů, vakuolizaci, reaktivní astrocytární gliózu či tvorbu prion- -pozitivních amyloidových plak (Prusiner 2001).
Epidemiologie
a) Sporadická forma CJD se vyskytuje ve všech částech světa s prevalencí ko lem 1/milión zkoumané populace (0,5 až 1,5/mil.). Poněkud vyšší je v městských aglomeracích a u imigrantů ze severní Afriky do Francie či Libyjců v Izraeli (Adams 1989). Podle Holmana a spol. (1996) v americké populaci ve věku 60–74 let je incidence 5/milión. Nebyl prokázán laterální přenos, závislost na kontaktu s ovcemi, výskytu scrapie a na pojídání ovčího masa či na podmínkách životního prostředí. Genetická predispozice u sporadických forem má být spojena se změnami na kodonu 129 (kódujícím valin nebo methionin). V normální populaci jsou homozygoti a heterozygoti zastoupeni rovným dílem, u sporadické formy jsou častější homozygoti. Mutace kódujícího genu (PRNP) na krátkém raménku 20. chromosomu se vyskytuje asi u 10 % sporadické formy JCD, která tvoří kolem 85 % všech lidských spongiformních encefalopatií
b) Familiární forma – vyskytuje se ve skupinách (clusterech) a tvoří 5–15 % spongiformních encefalopatií u lidí. Přenos je autosomálně dominantní, skupiny rodin byly nalezeny v různých oblastech země. Na Slovensku popsala takový výskyt Mitrová a spol. (1991). Bodová mutace postihující gen kódující syntézu fyziologického prionu (PrPc) byla nalezena na kodonu 178 (USA, Evropa) a 200 (Japonsko, Amerika a další země) a na kodonu M129V (polymorfismus v homozygotní formě) a E229K. Literatura zabývající se problematikou nejméně 10 genových mutací je těžko přehledná a přesahuje rámec sdělení.
c) Iatrogenní forma – výskyt byl nepochybně prokázán po korneálních transplantacích, po použití implantovaných elektrod (nedostatečně sterilizovaných vzhledem k rezistentnosti prionů), injikování lidského růstového hormonu připravovaného z na hromaděných hypofýz kadaverů, po použití kadaverózních durae matris při implantacích či operacích kýl, a konečně při poranění zdravotníků během manipulace s rizikovým materiálem (Johnson a Gibbs 1999). Tato forma tvoří asi 1 % lidských spongiformních encefalopatií. Inkubační doba se pohybovala od 4 do 30 let. Podobně jako u sporadické formy CJD i u iatrogenní formy byla nalezena genetická predispozice v podobě homozygosidity na kodonu 129 krátkého raménka 20. chromosomu.
Etiologie
U sporadické formy zůstává nevyjasněná, nejsou u ní důkazy o alimentárním přenosu, ale je znám význam genetické predispozice, u zmíněných forem (b, c) jde o prokázanou transmisibilní prionopatii. U tak zvané nové varianty vCJV (v literatuře též nCJV, nvCJD, varCJD či VCJD) je vysoce pravděpodobný alimentární přenos a neuropatologické nálezy jsou podobné nálezům u nemoci kuru – viz níže.
Klinické příznaky sporadické formy CJD
Začátek asi u 1/3 nemocných bývá nespecifický – pocity únavy, deprese, ztráta tělesné hmotnosti, poruchy spánku – trvající několik týdnů. Po tomto „prodromálním stadiu“ se s velikou variabilitou dostavují poruchy v chování, emocionalitě a intelektových funkcích, často spojené s poruchami zraku, mozečkovou symptomatologií, zmateností. Dříve nebo později se objevují myoklonie, často lokalizované, později generalizované, dostavující se spontánně, jindy jako odpověď na smyslové podráždění – hlukem, světlem apod., posturální poruchy, rigidita (50 %) či spasticita, vzácně parestézie. Na EEG se objevují změny od zpomalení aktivity až po komplexy ostrých vln o vysoké voltáži synchronně s myokloniemi, ale i bez nich. Dysartrie, cerebelární ataxie a demence progredují, kóma a exitus nastává do 6 měsíců (Richardson 1995).
U forem začínajících prudce, iktovitě (asi 20 % onemocnění vzniká rychle či náhle), dochází k exitu i dříve. U forem ne zcela typických exitus nastává do 2–5 let od prvních příznaků. Nejsou žádné zánětlivé změny v krvi ani v likvoru, jako nespecifický degradační produkt se v likvoru objevuje P 14-3-3 protein.
Nová varianta CJD byla popsána v Británii v polovině devadesátých let (Will et al. 1996) a její klinický i patologicko anatomický obraz jsou od sporadické formy odlišné, jak vyplývá z Tab. 1 podle Johnsona a Gibbse (1998).
Nová varianta CJD koincidovala s křivkou výskytu epidemie bovinní subakutní encefalopatie (BSE) ve Velké Británii (Johnson a Gibbs 1998). Při předpokládané podstatně kratší době inkubace kolem 3–5 let se první případy vyskytly právě v intervalu od vrcholu výskytu epidemie BSE a přibližně za dvojnásobnou dobu od zákazu zkrmovat infekční materiál, tj. masokostní moučku, připravovanou z vnitřností a zbytků, dokonce i z uhynulých zvířat.
Je však velmi pravděpodobné, že u vCJD byly zdrojem infekce při vstupu alimentární cestou masné výrobky, obsahující i chorobnou nervovou tkáň. V poslední době (Bojar – osobní sdělení 01) byl publikován přenos hovězím masem s příměsí cervikálních míšních kořenů. Nebyl dosud podán důkaz o tom, že by čistá svalová hmota skotu obsahovala infekční priony. Je to pravděpodobně ale jen otázkou kvantity – nervová zakončení a nervosvalové ploténky jako součásti nervové buňky dostávají patogenní priony axonálním tokem, a tudíž je obsahuje i jejich cílový orgán – svalovina.
Lymfatická tkáň (uzliny, cirkulující lymfocyty??, tonzily, vnitřnosti – slezina) – může být sídlem a zdrojem patogenních prionů.
Další formy subakutních lidských spongiformních encefalopatií jsou:
Gerstmannův-Sträusslerův- -Scheinkerův syndrom
Familiární, výjimečně sporadicky se vyskytující smrtící choroba. Vertikální, tj. geneticky podmíněný přenos mutace strukturálního genu PRNP je prokázaný jak u této, tak i u následující (D) prionopatie. Klinicky se projevuje dysartrií a cerebelární ataxií, posléze demencí. Mikroskopický nález ukazuje masívní a mnohočetné amyloidové plaky, obdobné jako u kuru („kuru bodies“), zejména v kůře mozečku. Degenerativní změny postihují kortikospinální a spinocerebelární dráhy. Spongiformní změny v kůže mozku a mozečku (Purkyňovy buňky) jsou méně vyjádřené. Klinický průběh je méně maligní, s exitem do 5 let (1 – 3 – 4 roky) od začátku onemocnění (Richardson 1995).
Familiární fatální insomnie
Jde o dominantně dědičnou prionopatii, projevující se nezvladatelnou insomnií a poruchami funkcí autonomního nervového systému, ataxií a myokloniemi. U psychických poruch bývají oneiroidní stavy. Demence se dostavuje až v terminálním stadiu.
Maximum patologických změn je selektivní ztráta neuronů a glióza – nacházející se v předním a mediodorzálním jádru talamu a v dolní olivě.
Kuru
Objev tohoto onemocnění – spolu se studiem scrapie a historií kolem očkování proti „looping ill“ u ovcí (viz níže) – se stalo klíčovým momentem v poznání etiopatogeneze neuroinfekcí, způsobovaných domněle tak zvanými „pomalými viry“, nevyvolávajícími příznaky zánětu a imunitní reakce (pomalé infekce). Byl realizován jejich přenos jak alimentární, tak parenterální cestou. Později se vyjasnilo, že jde o priony – proteinové partikule – neobsahující nukleové kyseliny (Prusiner 1982, 1998).
Kuru bylo objeveno na Nové Guinei u příslušníků domorodých kanibalských kmenů, u kterých byl běžný rituál pojídat mozky nepřátel a zemřelých členů rodin a potírat se tkání kadaverů (možnost inunkce prionů ragádami, spojivkovým vakem aj. – Adams 1989). Onemocnění s velmi dlouhou dobou inkubace (až 30 let!) pak však od prvních klinických projevů probíhalo velice maligně a pod obrazem těžké cerebelární ataxie s progredujícími poruchami hybnosti až po imobilitu, inkontinenci a demenci (až v terminálním stadiu), vedlo k exitu do 3–6 měsíců od vzniku prvních příznaků. Gajdušek, Gibbs a Alpers 1966 uskutečnili přenos z člověka na šimpanze a s latencí 18 až 36 měsíců přenos z postiženého šimpanze na dalšího šimpanzího jedince a i na jiné opice. Za tyto objevné experimenty byli Gajdušek a Blomberg roku 1976 vyznamenáni Nobelovou cenou.
Patologicko anatomický obraz kuru je odlišný od sporadické formy CJD. Převažuje těžké postižení mozečku, kde jsou plaky, obsahující prion-pozitivní amyloidová depozita, nalézaná v současnosti u vCJD.
Prionopatie u obratlovců
Více než 200 let je ve Velké Británii známá subakutní, progresívní ataxie u ovcí a u koz, zvaná scrapie, považovaná za hereditární degenerativní nemoc. Že jde o prionopatii, bylo zjištěno po hromadném výskytu tohoto onemocnění ve stádu ovcí, které bylo očkováno roku 1936 ovčí vakcínou proti virové encefalitidě, přenášené arthropody, zvané „looping ill“. Formolem „inaktivovaná“ vakcína obsahovala patogenní prion. Prusiner (1992) prokázal, že infekční partikule, nazvaná prion, neobsahuje nukleové kyseliny, a je rezistentní vůči běžným sterilizačním postupům, jakými jsou var, dezinfekční prostředky atd. Prionopatie u obratlovců podle dosavadních vědomostí existovaly dávno u ovcí, koz, jelenů a losů, možná i u skotu, a jejich propojení navzájem i na člověka a na zvířata domácí či chovaná v zoo diskutuje podrobně Brown (1997).
Priony
Priony jsou malé povrchové sialo-glykoproteiny a jsou normální součástí buněčných membrán, zejména v nervové tkáni. Skládají se z 253 aminokyselin. Jejich fyziologická funkce není známá. Je však znám gen, který je zodpovědný za vznik proteázami odbouratelného prionového prekurzoru PrPc (fyziologický prion, značený někdy PrPsen). Gen prionu GNPR je lokalizován na krátkém raménku 20. chromosomu, u myši na 2. chromosomu. Patogenní prion je proteázami nedegradovatelnou bílkovinou (PrPres, jindy – podle nálezu u scrapie – PrPsc) a podobně jako b-amyloid se hromadí v postižené tkáni. Rezistence vůči proteázám, proti koagulaci varem a dalším procedurám je dána terciární (b-helix) konformací proteinové šroubovice. Normální priony mají zastoupení b-struktury ve 3 %, a-helixů je 42 %. Patogenní izoforma obsahuje 43 % b-helixů a 30 % a-helixů (Elleder 1999). Priony jsou produkovány jako sekretorické proteiny pro buněčné membrány, kam se dostávají vezikulárním transportem. V neuronech putují axonálním tokem do jeho výběžků a jsou v nejvyšší koncentraci v místech synapsí. Je tato lokalizace i příčinou šíření patologického proteinu v neuronální síti? Určité množství – zřejmě těžko prokazatelné – zákonitě musí být i ve svalovině.
Patogenní izoforma prionu vzniká mutací v genu kódujícím vznik bílkoviny, ale také spontánně během „buněčného stresu“. Posttranslační změna konformace, aniž by se změnila jejich primární struktura, je příčinou změny v chování bílkoviny a takřka absolutní rezistence k proteolýze. Priony jsou druhově specifické, což je způsobeno uskupením jen několika aminokyselin (methionin, alanin, asparagin). Tím se vysvětluje, že existuje druhová rezistence proti patogenním prionům – např. že u vepře se rozvine spongiformní encefalopatie jen po přímé inokulaci do mozku, nikoliv alimentární cestou. Za klíčové zjištění lze považovat objev, že transgenní myši, u kterých chybí gen pro syntézu PrP, nemohou onemocnět spongiformní encefalopatií. Ta však vznikne u koček, norků a dalších zvířat při zkrmování infikované masokostní moučky a zvířecí potravy, připravované průmyslově za nedostatečných bezpečnostních kautel. Bezpečné postupy sterilizace uvádí např. Pospíšil 2001 (viz níže).
Všeobecně je přijímána teorie, že spongiformní encefalopatie mohou vzniknout jen u geneticky vnímavých jedinců. Bylo prokázáno, že i z jediného místa inokulace dojde ke generalizovanému postižení CNS. Infekčnost prionů je zcela zvláštní formou patogenního působení. Je vázána na přítomnost normálního, fyziologického PrP, se kterým PrPres vstupuje do interakce (tvorba dimérů), není buňkou odmítnut, ale „tolerován“ a v neuronu je pak během další proteosyntézy produkována již patogenní izoforma PrPres. V molekulární patologii geneticky podmíněných degenerativních onemocnění jsou přenos jak vertikální (genetický), tak horizontální (infekční) unikátním jevem (Elleder 1999). Je to zřejmě výsadou prionů (Prusiner 2001).
Nemoc šílených krav
(Mad cow disease, bovinní spongiformní encefalopatie, BSE)
V roce 1985 se u řady krav na mléčných farmách ve Velké Británii projevilo agresívní chování a ataxie. Patologové diagnostikovali BSE, množství postiženého skotu rapidně narůstalo. Podle údajů v únoru 2001 (Nature 2001a) bylo v Evropě od roku 1986 zaznamenáno kolem 180 000 případů. Poněvadž laterální přenos infekce nebyl zjištěn, vše mluvilo pro alimentární vstup infekce a bylo prokázáno, že zdrojem je masokostní moučka, která byla připravována z vnitřností ovcí (scrapie!), dokonce z uhynulých zvířat skotu. Lidská pragmatičnost, snaha o co nejvyšší váhové přírůstky, konkurence trhu – to vše vedlo k nepřirozenému vývoji v potravinářském řetězci, kdy u herbivorů člověk vynucoval karnivorství, ba dokonce kanibalismus. Po staletí se skot popásal na anglických travinách spolu s ovcemi, u kterých se již tehdy objevovala scrapie. U hovězího dobytka se však BSE nevyskytovala. Jednou z otázek je, zda mohly patogenní priony – třeba v malém množství – být přítomny na pastvinách a zda postupná kumulace v neuronech a rozvoj BSE nebyl jen problémem kvantity. O to se pak postaralo průmyslové zkrmování masokostní moučky.
Jeho zákazem začal počet nově vzniklých onemocnění skotu klesat a byl v souhlasu s asi 4–5letou inkubační dobou, viz shora zmíněnou časovou závislost u vzniku nové varianty JCD.
Dlouhá inkubační doba – časový faktor, daný stupněm akumulace špatně degradovatelného proteinu v neuronech, který vede k jejich záhubě (apoptóze?), značně ovlivňuje rozhodování o osudu skotu různého stáří. Jde opět o kvantum prionů, nakumulovaných v tkáni, které by se mohly dostat do lidského potravinového řetězce.
Spongiformní encefalopatie se vyskytuje asi u 2 % jelení zvěře v Severní Americe. Výskyt u domácích zvířat, koček, křečků, norků aj. je v závislosti na krmení potravou, obsahující patogenní priony.
Diskuse
Je nepochybné, že nejde primárně o zdravotnickou záležitost, ale o širší postoj člověka k přírodě, tvorům na této planetě, tedy o filozofii života v tom nejširším slova smyslu. Mnohokrát se ukázala tragičnost lidského konání, charakterizovaná řadou přísloví, jakým je např. „člověk – homo sapiens – pán tvorstva“, „po nás potopa“, „poručíme větru, dešti“ atd.
Lidská chyba, rozpoznaná ještě včas, může být jakousi zárukou do budoucnosti. Vyvstává i řada otázek, jak se vlastně PrPres dostává do CNS a přes celulární membránu neuronů do jejich cytoplazmatu, kde dochází k replikaci PrPres, jejíž mechanismus rovněž není zcela znám. Jsou to folikulární dendritické buňky imunitního systému (Nature 2001b), kde se před vstupem do CNS znásobují? Dalším faktem je zjištění, že některé proteiny jsou schopné v trávicím traktu vstřebání i bez předchozí degradace na aminokyseliny. 98 % proteinů určených pro nutrici je štěpeno na peptidy (monoa dipeptidy) a na aminokyseliny, které se dostávají do oběhu. Jen malé množství dipeptidů a tripeptidů může být vstřebáno bez rozštěpení na aminokyseliny a jen zcela minimální množství celistvého proteinu může být pomocí pinocytózy vstřebáno (Guyton 1986). M-buňky imunitního systému střevní mukózy jsou schopné vstřebat malá množství nativních bílkovin (Kutchai 1993). Pravděpodobně se vstřebávají i některé enzymy. Jsou priony vstřebatelné právě pro jejich „nedegradovatelnost“? Jakým mechanismem k vstřebávání dochází? Vede intestinální transcelulární transport do krve k nahromadění patologického prionu ve střevní stěně, nebo se (vnitřnosti priony obsahují!) priony dostávají do myenterické a Auerbachovy pleteně axonálním tokem z neuronů, o kterých víme, že sice jejich hmotnost tvoří méně než 1 %, počítáme-li jejich dendrity a mnoho decimetrů dlouhý neurit. Účastní se na vstřebávání i mízní cesta či přímý přestup do malého oběhu? Jsou zapojeny do transportu celulární elementy? Je přestup do CNS jen přes hematoencefalickou bariéru či hematolikvorovou bariéru? Jak je tomu v elementech likvoru? Jakým mechanismem se na přestupu buněčnou membránou neuronů účastní fyziologický povrchový sialo-glykoprotein PrPc, který svou podobností vyvolá, že místo toho, aby patogenní molekula byla odmítnuta, je tolerována, projde membránou jako dimer s fyziologickým proteinem a v nervové buňce je pak replikován už jen PrPres – vzdáleně podobně jako retrovirus při HIV infekci… Organismus hostitele je tolerantní v rámci druhu jak vůči PrPc, tak vůči PrPres. Druhová bariéra, daná minimálními strukturálními rozdíly ve složení fyziologických prionů, se opakovanou pasáží snižuje.
Incidence CJD 0,5–1,5/milión obyvatel je malá a neměla by vyvolávat paniku ani v naší populaci. Celou složitou problematikou se však společnost musí zabývat, a to ve vlastním zájmu.
Stárnutí populace s sebou přináší nárůst degenerativních onemocnění, z nichž prionopatie jsou nejméně časté.
V Tab. 2 uvádíme prevalenci nejdůležitějších degenerativních chorob (Prusiner 2001) v USA v roce 2000.
Diagnostika
Tvoří základ pro chování společnosti v této problematice. Představuje ohromné finanční náklady (ale i zisky!). Priony nevyvolávají konvenční příznaky zánětu s tvorbou protilátek, aktivací makrofágů dopravujících antigen k T-lymfocytům, a nejsou přítomny ani nespecifické projevy zánětu s uvolňováním interferonů, tumor-nekrotizujícího faktoru, interleukinů (IL-1, IL-6). Díky nedostatku cytokinů nenastává aktivace a diferenciace Ta B-buněk. V likvoru není zánětlivá odezva, přítomnost proteinu 14–3–3 je nespecifickou známkou (Zerr a spol. 1998). Kromě neuropatologické diagnózy (při nekropsii či biopsii) lze použít biologický pokus inokulací infekční tkáně do mozku myší, u kterých se do několika měsíců vyvine spongiformní encefalopatie. Stejně spolehlivý a senzitivní je CEA test, komerčně vyráběný společností Bio-Rad of Hercules (Calif.), oba testy nejsou vhodné k preklinické diagnostice (Nature 2001). Provádění biopsií u jatečního dobytka je iluzorní, biopsie z tonzil u preklinických případů není spolehlivým testem (Ironside a spol. 2000). Fischer a spol. (2000) zjistili, že v krvi se priony váží na plazminogen, což by mohlo vést k vypracování testu, Schmerr a spol. (1999) v krvi ovcí se scrapie použili speciální ultrasenzitivní techniku kompetice vazby fluorescentně značeného syntetického prionu a prionů ve vyšetřovaném vzorku na specifické protilátky (Nature 2001c)
Pro rutinní vyšetřování ve veterinární medicíně jsou k dispozici histochemické metody – imunoperoxidázový test, imunoenzymatické (ELISA) metody a metoda na základě Western blotu. V soupravě Prionics-Check se využívá toho, že priony jsou bílkovinami rezistentními vůči proteázám. Materiál z vyšetřovaného mozku se nejdříve vystaví působení proteáz a bílkovina prionu, která štěpení odolala, se prokáže pomocí monoklonálních protilátek. Ty se získávají imunizací myší (a jiných hlodavců) aplikací prion + adjuvans. Na spolehlivou laboratorní diagnostiku použitelnou in vivo u zvířat i u lidí s inaparentní infekcí a u nosičů patogenních prionů musíme zatím čekat (Pospíšil 2001).
Prevence
Souvisí úzce s tím, co bylo uvedeno v diagnostice. Víme-li, že reálnou hrozbou je vstup infekčních partikulí alimentární cestou, musíme učinit maximum pro to, aby k tomu nemohlo docházet. Proto striktní hygienický požadavek způsobu krmení jatečních zvířat, přísná pravidla pro kafilérie a nezbytná laboratorní kontrola na jatkách. Podle Pospíšila (2001) sterilizační postup je následující:
BSE pozitivní kus musí být neškodně zlikvidován spálením. Zpracování materiálu z kadaverů v kafilériích musí probíhat po dle zákona 286/1999 Sb. za teploty 133 °C při tlaku 3 barů minimálně po dobu 20 mi nut a velikost částic nesmí přesahovat 50 mm. Dezaktivace, resp. sterilizace (nástrojů a přístrojů), lze dosáhnout následujícími postupy:
autoklavováním přehřátou parou 134 °C dvěma cykly po 1 h, event. 1 h po předchozí dekontaminaci v 1N NaOH po 1–2 h,
působením 5% chlornanu sodného po 2 h,
varem ve 3% roztoku Na-dodecylsulfátu po 3 min s následným autoklavováním po 1 h při 120 °C.
Kontaminované plochy a reziduální materiály se dezaktivují 5% roztokem chlornanu sodného po dobu 3 h.
Součástí prevence jsou i opatření týkající se dárcovství orgánů, krve atd. (Roos 2001).
Terapie
Kauzální terapie neexistuje. Snaha nalézt látku, která by oddálila či stabilizovala onemocnění, je obrovská (Nature 2001c)
Závěry
Jsou-li priony složeny jen z proteinů a jsou- -li prionopatie určovány proteinovou konfigurací, mohou jejich patogenní izoformy vznikat spontánně nebo mutací genu kódujícího prekurzorový protein, který je orgánově specifický.
Riziko vzniku prionopatií vzniká přenosem buněk či extraktů do tkáně u geneticky vnímavého individua.
Jedinou obranou vzniku onemocnění je prevence.
Nezbytnou se stává dokonalá diagnostika v nejširším slova smyslu.
Vyjasnění všech faktorů, účastnících se na vzniku a šíření nemoci, může zamezit problémům v budoucnosti.
Znalost patogenních izoform prionů by mohla vést k vývoji léků ovlivňujících rozvoj nemoci.
Studium genetiky, imunologie a metabolismu jsou cestou budoucnosti.
Řešení problému stálo a bude stát společnost obrovské finanční náklady.
ADAMS, MC., VICTOR, M. Principles of Neurology. McGraw-Hill, Inc., 1989, p. 609–611.
Brown, P. The Risk of Bovine Spongiform Encephalopathy (Mad Cow Disease) to Human Health. JAMA,1997, 278, p. 1008–1011.
ELLEDER, M. Vybrané kapitoly z Patologie buňky II. Praha : Carolinum, s. 51–59.
FISCHER, MB., ROECKL, CH., PARIZEK, P., SCHWARZ, HP., AGUZZI, A. Binding of diseases – associated prion protein to plasminogen. Nature, 2000, 408, p. 479–483.
GAJDUSEK, DC., GIBBS. JC ALPERS, M. Experimerntal transmission of a kuru-like syndrome to chimpanzes. Nature, 1966, 209, p. 794–796.
GAJDUSEK, DC. Unconventional viruses and the origin and disapearance of kuru. Science, 1977, 197, p. 943–960.
GIBBS, JC., GAJDUSEK, DC., ASHER, DM. Creutzfeldt-Jakob disease (Subacute Spongiform Encephalopathy): transmission to the chimpanze. Science, 1968, 161, p. 388–389.
GUYTON, AC. Textbook of Physiology. W. B. Saunders Comp., 1986, 65, p. 787–796.
HILL, AF., ZEIDLER, M., IRONSIDE, J., COLLINGE, J. Diagnosis of new variant Creutzfeldt-Jakob disease by tonsil biopsy. Lancet 1997, 349, p. 99–100.
HOLMAN, RC., KHAN, AS., BELAY, ED., SCHONBERG, LB. Creutzfeldt-Jakob disease in the United States, 1979-1994: using national mortality data to assess the possible occurence of variant cases. Emerg Infect Dis, 1996, 2, p. 333–337.
JOHNSON, RT., GIBBS, RT. Creutzfeldt-Jakob Disease and Related Transmissible Spongiform Encephalopathies. N Engl J Med, 1998, 339, p. 1994–2004.
BERNE, RM., LEVY, MN. Physiology, Mosby-Year-Book, 1993, p. 693–696.
MITROVÁ, E. Transmissible spongiform encephalopathies: Neuroinfections with unconventional immunity reactions. Bratisl Lék Listy, 1997, 98, s. 209–211.
Nature (edit.), 2001a , 409, p. 649.
Nature (edit.), 2001b, 409, p. 658–661.
POSPÍŠIL, Z. Fakta a otázky kolem bovinní spongiformní encefalopatie. Interní medicína pro praxi, 2001, 3, s. 128–130.
PRUSINER, SB. Novel proteinaceous particles cause scrapie. Science, 1982, 216, p. 136–144.
PRUSINER, SB., GROTH, D., SERBAN A., et al. Ablation of prion protein (PrP) gene in mice prevents scrapie and facilitated production of anti-Prp antibodies. Proc Nat Acad Sci USA, 1993, 90, p. 10608–10612.
PRUSINER, SB. Shattuck Lecture – Neurodegenerative Diseases and Prions. N Engl J Med, 2001, 344, p. 1516–1526.
RICHARDSON, EP., Jr. Creutzfeldt-Jakob Disease and Related Disorders: Transmissible Spongiform Encephalopathies. In MOHR, JP., GAUTIER, JC. Guide to Clinical Neurology. Churchill-Livingstone, 1995, 50, p. 709–715.
ROOS, RP. Controlling New Prion Diseases. N Eng J Med, 2001, 344 p. 1548–1550.
WILL, RG., IRONSIDE, JWN., ZEIDLER, M., et al. A new variant of Creutzfeldt-Jakob disease in the UK. Lancet. 1995, 347, p. 921–925.
ZERR, I., BODEMER, M., GEFELLER, et al. Detection od 14-3-3 protein in the cerebrospinal fluid supports the diagnosis of Creutzfeldt-Jakob disease. Ann Neurol, 1998, 43, p. 32–40.
e-mail:jtichy@lf1.cuni.cz
Literatura