Srdce je čistý obor

Doc. MUDr. Petr Neužil, CSc., FESC

Těžko říct. Myslím si ale, že hlavním důvodem byla smrt mé sestry na srdeční vadu. Byly jí necelé dva roky. Dětské kardiocentrum bylo tehdy na Karlově náměstí, ještě ji tam operovali, ale nepřežila... Původně jsem vlastně ani medicínu studovat nechtěl. Uvažoval jsem o žurnalistice, protože jsem hodně psal a byl zaměřený na humanitní vědy.

Jenomže jsem si vždycky říkal, že bych měl dělat něco hodně složitého, abych si skutečně něco dokázal. Medicína pro mě v té době byla reprezentantem toho nejtěžšího oboru lidské činnosti. Otec by býval byl rád, kdybych studoval jeho obor – oba moji rodiče jsou geologové, ale to mě nezaujalo. Jakmile zvednu kámen, mám k němu odpor.

Odmalička mě totiž nutili chodit s nimi do „terénu“, kde omlacovali jednu skálu za druhou, hledali nějaké vzorky, pak vytvářeli mapy, v nichž zaznamenávali, kde se co vyskytuje, a mně to šlo strašně na nervy. Navíc kdybych přišel na fakultu, kde otec vyučoval, a já na ní všechny profesory znal jako strejdy, mohlo by se stát, že by po zkoušce říkali: „On je sice blbej, ale já mu dal dvojku, protože je to kluk docenta Neužila.“ Tam bych prostě nikdy nemohl jít! Pak otec také chtěl, abych studoval práva. Práva? Nikdy! Stačí, že moje žena je právnička... A tak jsem si zvolil medicínu.

A začal jsem od nuláku, od píky. Působil jsem na patologii Fakulty všeobecného lékařství na Albertově. Do maturity jsem byl spíše součástí jakési zlaté mládeže. Poslední dva roky na gymnáziu na Vítězné pláni v Praze 4 jsme měli vyučování od devíti hodin, tak jsem byl zvyklý lítat po nocích, znáte to, a najednou ze dne na den jsem musel vstávat v pět a v šest už být na pitevně.

Byl jsem ale spokojený, protože jsem si dokázal, že si umím žít svůj život, a ten nulák mě posunul někam úplně jinam. Od té doby se chovám jinak než předtím. Pokud jsem, jaký jsem, je to asi z velké míry díky nuláku. Poprvé jsem zjistil, že to, co si neudělám sám, mít nebudu.

5.1.2010 15:19:59

Doc. MUDr. Petr Neužil, CSc., FESC

Asi ano. Srdce mi připadá zajímavé – je to takový „čistý“ obor... Možná bych byl schopen se věnovat ještě chirurgii, a to spíše než interně. Když jsme byli na fakultě, říkali jsme internistům „inzulíni“. V naší rodině byl jenom jediný doktor, můj prastrýc, který vystudoval až po válce a začal pracovat jako obvoďák v podhorské oblasti u Trutnova až ve svých padesáti letech. Také si chtěl dokázat, že to zvládne. Hrozně moc to prožíval, až byl ne úplně příjemný na své pacienty. Možná mě ve výběru studia medicíny ovlivnil i on. Ale proč srdce? Nevím, asi opravdu ta sestra.

5.1.2010 15:19:59

Doc. MUDr. Petr Neužil, CSc., FESC

V roce 1987 jsem končil studium medicíny a měl namířeno do univerzitou zřízené laboratoře angiologie, kterou vedl profesor Reiniš. Bohužel laboratoř byla po jeho náhlé smrti zrušena a já tak přišel i o předpokládané aspirantské místo. Pak mi známý nabídl práci na chirurgii v Nymburce, což bylo možné jen s protekcí, protože nešlo o absolventské místo. Dojel jsem tam pantografem, vystoupil na nádraží, rozhlédl se a ani jsem do nemocnice nedošel.

Byl jsem zvyklý na Prahu, kde jsem si sjel výtahem do restaurace, v domě byla samoobsluha, Václavák do pěti minut... Život v Nymburce jsem si neuměl představit. Moje budoucí žena tehdy pracovala na dnešní 1. lékařské fakultě UK a zjistila, že volná místa pro dostudované lékaře (takzvaná absolventská místa) jsou v rámci hlavního města možná pouze v Sanopzu, a tak jsem se tam přes velké váhání rozhodl nastoupit. Pak jsem šel na vojnu a za pár měsíců tu byl listopad.

5.1.2010 15:19:59

Doc. MUDr. Petr Neužil, CSc., FESC

Byla to pecka. Měl jsem dojem, že se tam pohybovaly spíše jakési stíny. A situace? Nejdůležitější otázka, která zazněla při vizitě: „Soudruhu tajemníku, dáte si plzeňské, nebo raději budvar?“ Prakticky všichni lékaři byli na „druhé koleji“, medicínská péče se řešila výhradně konziliárně, konzultacemi s nejvýznačnějšími odborníky z jiných zdravotnických zařízení, dalo se tam dobře vydělat, hodinová sazba za konzultace byla na tu dobu výjimečná. Pro mě osobně byla velkým přínosem lékařská knihovna, kde byla k dispozici periodika a učebnice normálně prakticky nedostupné. Pořád jsem četl...

5.1.2010 15:19:59

Doc. MUDr. Petr Neužil, CSc., FESC

Získali jsme ohromný prostor. Bylo nás tady hodně mladých, kteří měli podobné vstupní problémy jako já. A pak spousta nepoužitelných lékařů... Vznikla najednou prázdná díra jako u syndromu diabetes mellitus – „hladovění uprostřed dostatku“. Nemocnice byla přeplněna nejnovějším a skvělým vybavením, o kterém se v té době jiným zařízením mohlo jenom zdát, ale téměř nikdo ho neuměl používat. Fantastický vstup.

Noví lékaři, nově vzniklá Nemocnice Na Homolce, to byla kumulace prakticky velmi schopných lidí z různých pracovišť – někdo přišel z IKEM, jiný z ÚVN, Motola, Bulovky a všichni chtěli prostor k práci. Vytvořila se tak zvláštní partička doktorů různých oborů, kteří měli na tehdejší dobu větší ambice, než byla běžná norma, a z nich se tady vyprofilovaly 3 základní specializace – neuroprogram, kardiovaskulární program a program všeobecné lékařské péče. Všemi napříč dnes ještě prorůstá robotizační medicína a telemedicína.

Od té doby je Nemocnice Na Homolce čímsi zvláštní a jaksi mimostrukturální. Jedná se sice o ministerstvem řízenou státní organizaci, nicméně jsme svým zaměřením stejní jako typická fakultní nemocnice, ovšem na druhou stranu nejsme například na úrovni IKEM, byť jsme i v kardiovaskulární problematice hodně dobří. IKEM vždy, ať už v době normalizace nebo po ní, znamenal a znamená stabilitu. Kdežto Homolka poměrně dlouho představovala neustálý boj o přežití – aby nás nechtěl někdo sloučit s jinou nemocnicí, aby nás nezrušili...

Ale mimo jiné také díky tomuto boji a neustálému odůvodňování své vlastní existence dnes tato nemocnice disponuje technologiemi, které jinde nemají. V rámci kardiologické složky tak můžeme používat naprosto neopakovatelné technologické postupy. A to nemluvím o kardiochirurgii, cévní chirurgii a neuroprogramu.

5.1.2010 15:19:59

Doc. MUDr. Petr Neužil, CSc., FESC

Pro Nemocnici Na Homolce by se ohromně hodil ne zcela čistě soukromý statut, jako jsou obchodní společnosti, ale určitá forma samostatné organizace fungující mimo strukturu fakultních nemocnic, možná nonprofitní organizace... Zařízení, které by si drželo svou ojedinělou flexibilitu, což ostatní státem řízené nemocnice dosud neumí. Systém vnitřně flexibilně postavený by byl totiž dynamický a tím pádem schopný samofinancování a mohl by získat a dobře využít vnější zdroje.

Sám za sebe mohu říct, že jsem v rámci arytmologie nedostal jediný grant IGA. Naštěstí máme zahraniční granty a zahraniční sponzory, protože vyvíjíme určité technologie pro průmysl. Z 90 % se vývoj aplikací v kardiologii děje v USA.

Ovšem tam to probíhá odlišně: Pro nový projekt se vytvoří samostatná firma s určitým režimem a daňovými a jinými výhodami, která okolo projektu sdruží finanční zdroje od investorů a třeba 10 let se věnuje jenom vývoji, dokud produkt nemá konečnou formu.

Pokud se jedná o životaschopnou věc, buď se prodá, nebo s ní sama firma začne obchodovat. Tento systém v Evropě moc nefunguje. Evropský prostor je totiž málo flexibilní, takže všechny technologie přicházejí z USA, kde mají k vývoji vytvořeny podmínky bez ohledu na to, jestli jim vládne Bush, nebo Obama.

5.1.2010 15:19:59

Doc. MUDr. Petr Neužil, CSc., FESC

Oni nás vnímají jako pracoviště, které je schopno vymyslet projekt, z něhož se dají získat kvalitní a publikovatelná data. A tak jsme členy jakéhosi „vývojářského“ klubu; na této úrovni si už můžeme projekty vybírat, což za posledních 10 let vidím jako náš ohromný benefit. Celá česká kardiologie je na výborné úrovni a stále velice progresivní.

I když v roce 1948 a poté ještě v roce 1968 emigrovalo mnoho významných osobností se zaměřením na tento obor, stále má naše kardiologie dostatek odborníků. A navíc u nás máme ryze originální systém spočívající v tom, že jestli dělá něco nového „Franta“ nebo „Karel“, tak já to musím dělat taky! Sponzorem našeho zdravotnictví není nikdo jiný než lidé, kteří v něm pracují. Ať už se jedná o zdravotní sestru nebo o lékaře.

Mohl bych klidně jako mnozí odejít do Anglie nebo do Německa, za kvalitní práci a hodně peněz tam dělat „otroka“, ale Na Homolce se mohu daleko víc realizovat. Mohu tady totiž prosadit svou myšlenku a to vůbec není špatné. Na rozdíl od jiných si vůbec nemyslím, že naše zdravotnictví funguje špatně. Funguje velmi dobře a daleko lépe než před rokem 1989.

Když jsem začínal a někomu bylo 60 let, téměř se nad ním lámala hůl. Dnes mi při vizitě kolegyně řekla: „Máme tady velmi mladého pacienta, je mu teprve 60 let.“ To je přece posun, ne? A co by chtěla společnost? Mít zdravou populaci. Chceme se dožívat vyššího věku. Efektivněji. A my se již dnes přece dožíváme vyššího věku a efektivněji. Společnost stárne, mnozí v tom vidí problém, ale my přece nechceme umírat mladí, nebo ano?

5.1.2010 15:19:59

Doc. MUDr. Petr Neužil, CSc., FESC

Dnes jsou mortalita a kvalita života hlavními parametry každé léčby. A to je i náš cíl. Když byla Nemocnice Na Homolce ještě v začátcích a musela se nějak strukturalizovat, mnohému jsme se museli sami naučit. Většinu postupů v arytmologii jsem „okoukal“ u kamarádů v IKEM a v zahraničí, kam jsem intenzivně jezdil. Současná situace je však občas i taková, že ze zahraničí jezdí „okoukávat“ k nám. Jsme prostě skvělí „samouci“.

Naše pracoviště má mnohem větší odpich, protože bylo vždycky zvyklé postarat se samo o sebe a na mnohé metody jsme si museli přicházet tak trochu sami. V arytmologii je to obecně platné pro všechna pracoviště. Před deseti lety mě ani nenapadlo, co dnes budeme schopni dělat. A je skvělé, že v rámci tohoto celosvětového procesu jsme svět nejen dohnali, ale dokonce jsme součástí té špičky a navíc určujeme směr, kterým se má obor ubírat.

Vezměte si například, že v současné době děláme katetrizační ablaci jako nefarmakologickou léčbu fibrilace síní a nepřemýšlíme o tom, že by pacient užíval léky. Léky často stejně individuálně nefungují nebo mají mezi pacienty velkou variabilitu efektivity, nebo je ta variabilita dokonce intraindividuální.

Pokud jsem tedy schopen jednou pro vždy odstranit příčinu arytmie přímo v srdci, je to přece super. Na druhou stranu katetrizační techniky i metodologie postupů, které musím u takové léčby provádět, mě kupodivu přivádí i k dalším aplikacím, které s arytmiemi nemají vůbec nic společného.

5.1.2010 15:19:59

Doc. MUDr. Petr Neužil, CSc., FESC

Při této práci je kromě intelektu důležitá zručnost a technické schopnosti, což člověku umožňuje další záběr. Provádíme spoustu výkonů, které nemají žádnou spojitost se srdečními arytmiemi. Dnes se umím dostat třeba pouhou punkcí do perikardiální dutiny, rozvíjíme endoskopické techniky, které mi umožní, aniž bych prováděl jakýkoli chirurgický řez, v některém případě udělat totéž co chirurg na sále.

Musíme však dokonale znát anatomii srdečních oddílů... Díky výborné zobrazovací technice, ať se jedná o víceřádkové CT, „vysokorotační“ CT, PET-CT či magnetickou rezonanci, jsme opět dál. Pokud mám dát konkrétní příklad, třeba profesor Josef Vymazal je specializovaný jako neuroradiolog, ale málo se ví, že v roce 2001 jako vůbec první v naší republice dokázal pomocí magnetické rezonance znázornit infarktové jizvy – přes svoji základní specializaci byl schopen nastartovat novou aplikaci MR v kardiologii.

Navíc kolem sebe umí sdružit lidi, kteří jsou schopni aplikovat a probádat určitou vizi, najít novou cestu... V Nemocnici Na Homolce máme vůbec velké štěstí na odborníky, kteří fungují bez zábran vyplývajících z jejich základní specializace a hlavně bez „mentálních“ bariér. U nás nekončí vizita hádkou, jestli má pacient dostat „žlutou, nebo bílou“ pilulku.

5.1.2010 15:19:59

Doc. MUDr. Petr Neužil, CSc., FESC

Rád přednáším a s kolegou z USA jsem publikoval práci o katetrizační léčbě komorových tachykardií u pacientů po infarktu myokardu v jednom z nejprestižnějších medicínských časopisů na světě. Byl jsem zaskočen, že jde o první a zatím jedinou publikovanou práci na toto téma. Nicméně myšlenka byla naše, provedli jsme ji z 90 % v naší nemocnici a neměla žádnou finanční podporu. Studie s názvem SMASH-VT probíhala kromě naší nemocnice ještě na dvou dalších pracovištích v USA, bylo do ní zařazeno celkem 127 pacientů, kteří už měli defibrilátor kvůli riziku náhlé smrti a vyskytovaly se u nich komorové tachykardie nebo komorové fibrilace.

Randomizací jsme je rozčlenili do dvou skupin. U skupiny s konzervativní léčbou jsme sledovali další vývoj při použití implantabilního defibrilátoru a u druhé skupiny proběhla cílená katetrizační léčba, což znamená, že jsme vymapovali levou a pravou komoru, zjistili, kde je arytmogenní zóna, a tu ovlivnili použitím radiofrekvenčního proudu. Výsledná data byla naprosto překvapující. U pacientů druhé skupiny jsme zjistili extrémní snížení výskytu komorových tachykardií, extrémní redukci výbojů, a dokonce trend k lepšímu přežití.

A výzkum přinesl ještě jeden výsledek – náhle nás respektují ostatní kolegové a také potenciální sponzoři, firmy, jež tuto technologii vyvíjejí. Je krásné, když zjistíte, že v medicíně můžete měnit směr. Jsem hrozně rád, že vše probíhá právě v Česku a že tady máme extrémní možnosti realizace. Opět tedy musím zopakovat, že je pro mne daleko lepší realizovat se tady než třeba v Rakousku, v Itálii či kdekoli jinde.

5.1.2010 15:19:59

Doc. MUDr. Petr Neužil, CSc., FESC

Já si myslím, že důvodem je tým lidí, kteří opravdu chtějí něčeho dosáhnout. Jakmile člověk opravdu něco chce a udělá pro to 150 procent a nasadí maximum energie, dá se realizovat vlastně cokoli. Možná jde o otázku schopnosti ovlivnit své okolí...

5.1.2010 15:19:59

Doc. MUDr. Petr Neužil, CSc., FESC

Jsem jenom jakýmsi dočasně jmenovaným primářem. Poslední měsíce si hledám volné chvilky, abych mohl být na sále. Moje cena není v tom být primářem, moje cena je být stále použitelný v aplikacích vizí. Jako primář nebo přednosta kliniky, je jedno, jak se vaše funkce jmenuje, prostě musíte dávat oddělení (klinice) nějaký náboj, směr a k tomu zajistit organizační strukturu.

Chápu, že mám odpovědnost za cca 250 lidí a novou příležitost ověřit si určité principy práce s nimi. Postavit direktivní systém, takový jasně horizontálněvertikální, to asi umí každý. Nikdy jsem nebyl reprezentantem one man show – ten, který co řekne, to musí platit. Nastavit ale systém tak, abych využil 100 procent schopností všech zaměstnanců a navíc, aby to oni sami chtěli, nevím... Nevím, zda to půjde. Asi to není moc liberální.

Musím se opírat o tým, který pro mě a pro mou myšlenku dýchá. A když se to povede u 60 procent spolupracovníků, budu spokojený, protože oddělení potřebuje svoji dynamiku, aby i vývoj oboru mohl jít kupředu. Musíte k tomu použít, a především zodpovědně využít, svoji vedoucí funkci a dokázat, že i ostatní budou vnímat svoji vlastní zodpovědnost. A k tomu potřebujete určitou vnitřní sílu.

5.1.2010 15:19:59

Doc. MUDr. Petr Neužil, CSc., FESC

Můj předchůdce docent Táborský byl myšlenkově trošku jiný. Ohromně nás ale spojoval smysl pro produktivitu, ta produktivita stmelovala náš tandem dohromady. Já mohl uplatnit výsledky své práce, mohl jsem uplatnit (a říkám to nejen jako klišé) skutečné výhody mezinárodní spolupráce. Prakticky 20 let jsme tady oba žili ve skvělé symbióze.

Pokud bych si měl z vedení oddělení vzít něco pozitivního, pak tedy možnost vyzkoušet určité nové věci, které jsem si dosud neměl šanci ověřit. Třeba vědět, jestli lidé pracují spontánně, když jim dám prostor a oni budou také schopni využít svoje schopnosti, vytvořit partnerský tým odborníků, kteří si sebe navzájem váží a umí spolu bez problémů komunikovat, spolupracovat.

Tahouni mají totiž dostat zelenou a v každé rozumně existující firmě je pro takové „pracanty“ nastavený systém tak, aby měli perspektivu. Problém naší země je v zažitém rakouském systému – v podřízenosti a nadřízenosti. Staniční sestra, pak teprve vrchní sestra a pak zase hlavní sestra... Nebo mezi lékaři – sekundář, vedoucí oddělení, pak primář... přednosta. Neexistuje tady vůbec žádná jiná variabilita, říkám tomu „personální“ pestrost.

5.1.2010 15:19:59

Doc. MUDr. Petr Neužil, CSc., FESC

Pokud něco dělám dobře, musím mít pocit satisfakce. Tak je to nastaveno ve svobodných, tedy vlastně „relativně svobodných“ systémech. Například neustále zmiňované Spojené státy – tam je vlastně každý jednotlivec „vydíraný“, aby se z něho vyždímaly všechny jeho schopnosti, ale on pak má určitou satisfakci v tom, že se to také odrazí v postupu, v příjmech, ve větší zodpovědnosti... a zaměstnanci sami se v tom „vydírání“ přímo vyžívají, takže se nechávají jakoby ochotně ždímat.

Tady u nás je spousta lidí, kteří se podívají v pátek odpoledne na hodinky, vidí, že je půl čtvrté, je jim jedno, kolik budou vydělávat peněz a jestli budou profesně růst, a jenom řeknou: „Chci jet na chatu, na squash, na golf, vždyť je přeci víkend,“ a odejdou. A tak to funguje i jinde. Divím se, jak je možné, že se máme tak dobře, když tak relativně málo „makáme“.

To mluvím vlastně o celé Evropě. Jsem z workoholické rodiny, všichni bratranci jsou někde v cizině, takže asi nejsem správný populační vzorek. Myslím si ale, že společnost musí něco produkovat, někam směřovat, o něco se snažit, a já si nejsem jistý, jestli jsme natolik produktivní, abychom si zasloužili mít všechny ty hračky, které okolo sebe máme. Prostě se domnívám, že si u nás žijeme nad poměry.

5.1.2010 15:19:59

Doc. MUDr. Petr Neužil, CSc., FESC

Celé kardiologické oddělení se za poslední dobu hodně dynamizovalo. Máme asi 30 lékařů a spoustu programů, které jsou v rámci Česka a Evropy na velmi vysoké úrovni. Provádíme unikátní výkony, například mechanické okluze ouška levé síně u protekce embolizačních komplikací u nemocných s fibrilací síní.

To děláme jako jediní u nás. Hodně jsme se věnovali perkutánně (punkční technikou) zaváděným mechanickým podporám levé komory, máme několik systémů, jež jsme použili jako první a nyní je už aplikujeme rutinně, což je fantastické. Také jsme se poslední rok „opřeli“ do akutní kardiologie. Více než rok u nás pracuje docent Ošťádal, který prakticky za rok změnil charakter naší akutní kardiologie.

Zavedl spoustu zajímavých postupů, například chlazení po oběhové zástavě, čímž se ochrání mozkové funkce a pacient pak není kompromitován deficity a následky, či zmíněné systémy mechanické podpory levé komory srdeční. Proto také rozvíjíme léčbu srdečního selhání, k čemuž slouží speciální ambulance. Dokonce chystáme i ucelenou jednotku srdečního selhání, což je úkol pro kolegu Filipa Málka, a přesto, že nejsme transplantační centrum, máme vynikající spolupráci s kolegy z IKEM.

Posílili jsme i ve skupině intervenční kardiologie, kde jsou v současné době čtyři vynikající odborníci a docent Martin Mates, který – i když je u nás velmi krátce – již dokázal změnit systém práce na katetrizačním pracovišti, opět s uplatněním partnerského vztahu a odborné profilace všech kolegů. Petr Kmoníček zase nedávno provedl první laserovou revaskularizaci věnčitých tepen v ČR...

5.1.2010 15:19:59

Doc. MUDr. Petr Neužil, CSc., FESC

Stále se cítím být především arytmolog, lékař, který řeší srdeční arytmie. Nejsem zcela komplexní kardiolog, i když mám hodně blízko k invazivní kardiologii, k echokardiografii, ke zmíněné magnetické rezonanci... Jakmile je však někde v dohledu dobrá technologická aplikace, tak mě to nabíjí a přitahuje. Fakt je, že své zaměření nemohu vnímat jako nějakou suboborovou záležitost ve smyslu dělám arytmologii a nic jiného mě nezajímá.

To je častá chyba mnoha velmi dobrých odborníků. Velmi rádi se totiž věnujeme jenom tomu, čemu se chceme věnovat. Na mezioborové problematiky se často hodně zapomíná a nikdo se jimi nezabývá. Už v roce 2000 jsme zavedli jako první v ČR neurostimulaci pro nemocné s neřešitelnou anginou pectoris, což jsou pacienti, u kterých se na věnčitých tepnách nedá rekonstruovat vůbec nic.

Mají významné zúženiny na věnčitých tepnách, ale nedají se implantovat ani stenty a z nějakých důvodů nemohou jít na operaci. Mají ale kruté bolesti, pro které nemohou spát, léky nefungují, někteří nemocní je ani v tak vysokých dávkách netolerují...

A teď naše řešení – neurostimulace, kterou provádím s kolegou Dušanem Urgošíkem z oddělení stereotaktické neurochirurgie. Protože se však nejedná o zavedený kardiologický výkon, mnozí této aplikaci nedůvěřují. Jenomže co máte dělat, jiná alternativní léčba prakticky neexistuje. A já díky naší skupině nemocných vím, že „nepochopitelně“ pomáhá a nemocným se uleví.

Chci jenom říct, že musíme být více komplexní, dívat se více doprava a doleva a nezatracovat mezioborovou spolupráci jenom proto, že jaksi obtěžuje a nelze ji někdy dobře organizovat. Nicméně také triviální záležitosti, jako například fakt, že jsme u nás schopni se domluvit na nestandardní spolupráci, často rozhodují o kvalitě pracoviště.

5.1.2010 15:19:59

Doc. MUDr. Petr Neužil, CSc., FESC

Asi poslední člověk, který v interně obsáhl úplně všechno, co v jeho produktivním věku bylo možné obsáhnout, byl profesor Charvát. I on ale později říkával, že obor interny už je tak široký, že ho není schopen pojmout. A to mluvil o interně! Dnes totéž platí pro samotnou kardiologii. Snažíme se pokrýt celé spektrum kardiovaskulární problematiky tak, aby záběr byl co nejširší, abychom byli schopni řešit zdravotní problémy pacienta od A až do Z. Což vždy byla naše ambice.

Je velice důležité popřít fascinaci vlastním oborem či určitou metodou, kterou dotyčný lékař reprezentuje. Ale pokud to dokáže, vznikají úžasné věci. Je spousta příkladů po republice. Lékaři, kteří zakládali kardioprogram třeba v Ústí nad Labem, Českých Budějovicích nebo Liberci na „zelené louce“, začínali z ničeho, jenom z vlastních zkušeností. Přišel tam třeba invazivní kardiolog a musel rozjet celý program a dát prostor všem oborům.

Kardiologie je totiž již dnes velice segmentovaná. Aby byli lékaři skutečně dobří, musí mít někdy užší spektrum zaměření a pak také ve svém suboboru proniknou dál. Na druhou stranu je to trochu ochuzuje, protože nevidí nic ostatního okolo.

Když například řešíte srdeční selhání, musíte si říct: „Mám tady srdeční selhání, ale ten člověk má také možná nález vhodný k revaskularizaci věnčitých tepen, jenže má zároveň riziko náhlé srdeční smrti, takže je ho potřeba řešit komplexně.“ Pokud lékař nepřemýšlí komplexně, přestává být dobrým lékařem. A to je ten problém.

5.1.2010 15:19:59

Doc. MUDr. Petr Neužil, CSc., FESC

Nijak. Před dvěma roky se mi povedlo uvést do provozu myšlenku, kterou jsem prosadil díky ostatním kolegům a všem zúčastněným z Nemocnice Na Homolce. Máme vlastně dvě dálkově navigovatelné jednotky – roboty. Jedna jednotka je závislá na magnetickém ovládání katétru, druhá je čistě mechanická – robotizační. První systém se jmenuje Niobe; jsou to dva velké magnety, které přijedou k pacientovi a řídí pohyb katétru, kam potřebujeme.

Druhého našeho robota (systém Sensei) vyvinuli stejní odborníci jako chirurgického robota da Vinci, který je v Česku již rozšířený, protože byl zaveden dříve – jen Na Homolce jsou dva chirurgické robotizační systémy da Vinci. Dále je velmi podstatný zobrazovací systém, který využíváme k identifikaci zdroje arytmie, nazývá se „elektroanatomické mapování“. Díky počítačové grafice umí elektroanatomickou informaci rekonstruovat ve 3D rozměru, a tudíž není potřeba používat rentgen.

Když takto řešíme nějakou komplexnější, složitější arytmii, jako je tomu například u fibrilace síní, tak na přípravu nasvítíme u daného pacienta pár minut, ale pak na vlastní terapeutický – ablační zákrok, kdy aplikujete většinou radiofrekvenční energii, nasvítíme třeba 0,3 minuty. Je to velice důležité, protože tak krátká doba záření šetří jak pacienta, tak i personál. A jakou to má souvislost s vaší otázkou a s mou kondicí, tedy spíše duševní? Tím jsem se zbavil jakéhosi mindráku, jsem teď naprosto spokojený a šťastný. Říkám si, že kdybych teď umřel, už jsem si svoje dokázal.

5.1.2010 15:19:59

Doc. MUDr. Petr Neužil, CSc., FESC

Pracuji na chalupě.

5.1.2010 15:19:59

Doc. MUDr. Petr Neužil, CSc., FESC

Ale já bych možná i sportoval, ale nemám rád sport provozovaný na odiv. Občas si s dětmi zahraji tenis. Jsem prostě šťastný člověk, a tak je i moje tělo spokojené. Ale uteču vám zase od toho sportu k vědě. Další důležitá věc je, že jako Homolka máme společné pracoviště na Fyziologickém ústavu 1. LF UK, který vede profesor Otomar Kittnar. Jde o to, že na řadu vymyšlených a plánovaných aplikací potřebujeme experimentální laboratoř.

V ní můžeme zkoušet nové projekty, provádět pokusy a tak dále. Máme ji jako takovou dílnu a vyvíjí se v ní nové technologie. Ověřujeme tam také své vlastní vědecké programy. V současné době například zkoušíme systém, který nám má umožnit práci s horšími typy komorových arytmií, abychom jednou mohli nahradit implantabilní defibrilátor. Primárním cílem, ke kterému směřujeme, je, aby pacient, kterému udělám dobře ablaci, pořeším arytmický základ jeho arytmie například v okolí infarktové jizvy, nemusel defibrilátor mít vůbec a nebyl přitom ani ohrožen náhlou smrtí.

5.1.2010 15:19:59

Doc. MUDr. Petr Neužil, CSc., FESC

Chtěl bych sdružit pár osobností, byť v současnosti reprezentují jiný tým, a vytvořit nadnárodní systém spolupráce odborníků. Každý přemýšlí nad prioritními programy a Nemocnice Na Homolce by mohla být styčným pracovištěm, kde by se na nich mohli odborníci společně dohodnout bez jakýchkoli podmínek a bariér. Což by mohlo být mnohem lepší, než aby se naše programy aplikovaly třeba v Bostonu nebo Amsterodamu. Důležitá je integrace.

Právě díky ní je Amerika oproti Evropě tak silná. Ale v rámci České republiky, co se týče arytmologických zákroků, počtu implantací kardiostimulátorů a defibrilátorů, léčby chronického srdečního selhání, řešení akutního infarktu myokardu direktně stentingem, tam všude jsme prakticky na evropské, ne-li světové špičce. Nejsme uprostřed, ale jsme před Němci, Rakušany, Italy... Toho je přece potřeba využít.

Myslím si, že jsem silný ve své schopnosti komunikovat. Je nutné naleptávat bariéry, které jsou mezi námi, to by přispělo k využití všech možných společných programů. Nepotřebujeme si nic dokazovat, jsme dobří, a jak jsem již uvedl, počet řady výkonů je ve srovnání s jinými zeměmi leckdy i vyšší.

Takže intelektuální integraci pracovitých odborníků v České republice – to mám jako svůj další cíl. A pokud mám být primářem, pokud se rozhodnu být primářem, pokud půjdu do konkurzu, vidím svoji úlohu v realizaci tohoto cíle. A bavilo by mě to. Je to výzva – změnit systém. Zatím většinou lidé „kopou“ pouze za sebe a za své manšafty, a to je velká škoda.

5.1.2010 15:19:59