Došlo-li u zaměstnance při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním k poškození na zdraví nebo k jeho smrti úrazem (pracovní úraz), odpovídá za škodu tím vzniklou zaměstnavatel, u něhož byl zaměstnanec v době úrazu v pracovním poměru. Upozorňuji, že pracovním úrazem není úraz, který se zaměstnanci přihodil na cestě do zaměstnání a zpět. Zaměstnavatel je povinen nahradit škodu, i když dodržel povinnosti vyplývající z právních a ostatních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, pokud se odpovědnosti zcela, popř. zčásti nezprostí podle ustanovení 191 zákoníku práce. Zaměstnanci, který utrpěl pracovní úraz (nebo u něhož byla zjištěna nemoc z povolání), je zaměstnavatel povinen v rozsahu, ve kterém za škodu odpovídá, poskytnout náhradu za:
a) ztrátu na výdělku (upozorňuji, že náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti z téhož důvodu jsou samostatné nároky, které nepřísluší vedle sebe), b) bolest a ztížení společenského uplatnění (náhrada za bolest a za ztížení společenského uplatnění, které vznikly zaměstnanci následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, se poskytují jednorázově), c) účelně vynaložené náklady spojené s léčením, d) věcnou škodu; přičemž ustanovení § 187 odst. 3 zákoníku práce platí i zde, tj. že zaměstnavatel neodpovídá zaměstnanci za škodu na dopravním prostředku, kterého použil při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním bez jeho souhlasu. Způsob a rozsah náhrady škody je zaměstnavatel povinen projednat bez zbytečného odkladu s příslušným odborovým orgánem a se zaměstnancem.
Náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti zaměstnance činí rozdíl mezi průměrným výdělkem zaměstnance před vznikem škody způsobené pracovním úrazem (nebo nemocí z povolání) a plnou výší nemocenského. Tato náhrada škody přísluší i při další pracovní neschopnosti z důvodu téhož pracovního úrazu (nebo nemoci z povolání); přitom se vychází z průměrného výdělku zaměstnance před vznikem této další škody. Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity se poskytne zaměstnanci v takové výši, aby spolu s jeho výdělkem po pracovním úrazu (nebo po zjištění nemoci z povolání) s připočtením případného invalidního nebo částečného invalidního důchodu, poskytovaného z téhož důvodu, se rovnala jeho průměrnému výdělku před vznikem škody. Přitom se nepřihlíží ke zvýšení invalidního důchodu pro bezmocnost, ke snížení tohoto důchodu podle právních předpisů o sociálním zabezpečení ani k výdělku zaměstnance, kterého dosáhl zvýšeným pracovním úsilím. Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti přísluší zaměstnanci i při pracovní neschopnosti z jiného důvodu, než je původní pracovní úraz (nebo nemoc z povolání). Přitom se za výdělek po pracovním úrazu (nebo po zjištění nemoci z povolání) považuje výdělek, z něhož se stanoví výše nemocenského. Upozorňuji v této souvislosti, že zaměstnanci, který by bez vážných důvodů odmítl nastoupit práci, která mu byla zajištěna, přísluší náhrada za ztrátu na výdělku pouze ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody způsobené zaměstnanci úrazem (nebo nemocí z povolání) a průměrným výdělkem, kterého mohl dosáhnout na práci, která mu byla zajištěna. Zaměstnavatel tedy zaměstnanci neuhradí škodu do výše částky, kterou si bez vážných důvodů opomenul vydělat. Důležité je také vědět, že náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti přísluší zaměstnanci nejdéle do konce kalendářního měsíce, ve kterém dovrší 65 let věku.