Boris Šťastný opět otvírá diskusi o euthanasii. A tak mi dovolte pár slov opět na toto téma. Euthanasie v překladu znamená dobrá smrt. Znám jen jednu dobrou smrt. A to je umírání v kruhu rodiny. Bohužel, dnešní realitou je, že odsuneme dědečka a babičku z rodiny do nemocnice, na cestu ho vybavíme iluzí „oni vám tam pomohou“, ale dobře víme, že nemocnice na tuto péči není připravena.
Není dostatek personálu, který by tuto péči dokázal zvládnout. A tak pokud rodina nepomůže, často naši dědečkové a babičky umírají hlady a žízní. To nemá s euthanasií vůbec nic společného.
Euthanasie je běžná medicínská praxe. Ale to je řeč úplně o něčem jiném. Euthanasii vnímám jako mystérium úcty a lásky mezi pacientem, lékařem a dárcem života. Tím většina z nás vnímá přírodu s jejími známými i neznámými zákony a věřící tím dárcem rozumí milujícího Boha s Mojžíšovým desaterem.
V tomto kontextu je euthanasie přijatelná, pokud lékař není exkulpován předem zákonem, pokud vnímá své provinění proti dárci života, volí tuto cestu jako krajní možnost a kdy jeho empatie k pacientovi je silnější než jeho vina za jeho zabití.
Ale žádost pacienta o usmrcení je věc naprosto nepřirozená. Je projevem selhání lékaře, společnosti a rodiny. Lékař může selhávat nedostatečnou léčbou bolesti, nedostatečnou léčbou deprese i tím, že nemá na pacienta čas. Společnost selhává tím, že se nedokáže o tyto lidi postarat, že nemá na tuto péči ekonomicky, prostorově ani personálně. Selhání rodiny je velmi časté a nejbolestnější. Spočívá ve ztrátě úcty ke svému starému a nemocnému členu a neochotě mu pomoci.
Žádost pacienta o usmrcení není normální. Praktický žádný sebevrah, kterého zachráníme a stabilizujeme somaticky, duševně, společensky i v rodině, již nikdy sebevraždu neudělá a života si váží mnohem více než předtím.
Jakkoliv je euthanasie běžnou medicínskou praxí, byla by závažnou chybou její legalizace. Byla by rizikem pro společnost. Naše společnost ztratila úctu k druhému člověku i k jeho svobodě, ztratila úctu k přírodě a jejím zákonům (o Bohu a jeho Desateru ani nemluvě) a ztratila pocit viny při překračování norem.
Dalším rizikem je naše justice, ve které se vytrácí pojem smysl zákona, a jejímž cílem místo spravedlnosti je vyhledávání legislativních chyb našich zákonodárců. To je nejriskantnější právě pro chudé, slabé a bezmocné. Všichni víme o nedostatečné vymahatelnosti práva v naší společnosti. A mrtvý se svých práv už nikdy nedovolá. Kdo by se dokazoval s tím, zda podpis pod žádostí je pravý nebo zfalšovaný?
A konečně rizikem jsou i lékaři desetiletí trpící nesvobodou a dnes trpící stupňující se pauperizací, dehonestací a společenskou degradací. Toto ponížení se snadno přehoupne na druhou stranu do potřeby moci a nadřazenosti nad někým do pocitů jakýchsi bohů v bílém plášti, kteří ztratí potřebu zvažovat svoji vinu vůči pacientovi a přírodě, protože jsou předem zákonem exkulpováni.
Legalizace euthanasie je tedy špatné východisko z nouze. Nedokáži se o druhého člověka postarat po stránce medicínské, společenské nebo rodinné, jako zákonodárce si s ním nevím rady, tak ho odstraním, místo abych se postaral o jeho důstojné, lidské dožití. Po uzákonění euthanasie ani nemrkneme a máme tu souhlas s holocaustem.
MUDr. Bohumír Šimek, www.Zdravi.Euro.cz
