Veřejnému zdravotnictví loni chybělo pět miliard, pojišťovny jsou čtvrtým rokem ve ztrátě a nemají z čeho brát. Skuhrání nad prohlubující se krizí má ovšem jednu trhlinu. Zatímco některé zdravotní pojišťovny shánějí desítky milionů prodejem nemovitostí, které si pořídily v dobách největší slávy, pouhá novela zákona by jim mohla přihrát sumy až o dva řády vyšší.
To by ale nesměla existovat lobby komerčních pojišťoven a tisíců podomních prodejců, která stamiliony potenciálních příjmů veřejných rozpočtů systematicky zadržuje.
Není se ani čemu divit. Málokdy se stane, že by stát přihrál soukromníkům tak lukrativní a hlavně dlouhodobý obchod. Od loňského ledna si přes sto tisíc cizinců z nečlenských zemí EU, kteří nejsou v zaměstnaneckém poměru ani u nás nemají trvalý pobyt, musí platit tzv. komplexní zdravotní pojištění. To u nás nabízí pět komerčních pojišťoven. Vévodí jim Pojišťovna VZP (PVZP), dcera Všeobecné zdravotní pojišťovny, která sice používá téměř totožné logo, ale může se na rozdíl od zákony svázané matky chovat čistě tržně. Pětici doplňuje Slavia, Maxima, Uniqua a Ergo (dříve Victoria Volksbanken).
Les výjimek Slovo komplexní není ale v souvislosti se zdravotním pojištěním namístě, protože výpis výjimek ve smlouvě připomíná telefonní seznam. Komerční pojistka cizincům nekryje léčbu cukrovky, nemohou chodit na dialýzu a neuvidí ani korunu z příspěvku na elektrický vozík nebo třeba jen obyčejné brýle. Smůlu má i ten, kdo si vymkne kotník při fotbale, pojistka nekryje ani poporodní péči nebo preventivní prohlídku. Ačkoli se migranti pojistit musejí, není pojištění nárokové a cizinci ho vůbec nemusejí získat.
„Současná legislativa se téměř nezabývá ochranou pojištěnce. Hlavním cílem komerčního zdravotního pojištění je tak pouze generovat soukromý zisk,“ konstatuje Karolína Dobiášová z 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy, která se v rámci Konsorcia nevládních organizací podílela na studii o zdraví migrantů.
Na druhou stranu ani sami cizinci od pojišťoven nic neočekávají. Než cestovat desítky kilometrů za smluvními lékaři, raději se léčí doma nebo jdou k doktorovi, kde se platí všechno v hotovosti. Zdálo by se, že něco přes 800 korun měsíčně, které vesměs pojišťovny požadují, není tolik. Pro srovnání: český živnostník musí ze svých příjmů povinně odvést minimálně 1697 korun měsíčně, tedy dvojnásobek.
Jenže zatímco našinci platí měsíční paušál, třeba vietnamský držitel živnostenského oprávnění musí složit celé roční pojištění předem. Nejen pro sebe, ale i ostatní rodinné příslušníky. A to už je při dvou dětech v rodinném rozpočtu téměř padesátitisícová položka.
Celková hodnota zdravotního pojištění cizinců podle údajů České asociace pojišťoven loni dosáhla 1,2 miliardy. Kolik z tohoto balíku zůstalo pojišťovnám? To lze jen odhadovat.
Pojišťovny ze zákona takový údaj poskytovat nemusejí. A ani nechtějí. Z oslovené pětice týdeníku Euro takové číslo nesdělila ani jedna. Z výročních zpráv lze nicméně vyčíst údaj za veškeré pojistky úrazu a nemoci, tedy i ty, které si nad rámec běžného pojištění platí Češi. Na první pohled je tu zjevný nesoulad mezi vybraným pojistným a náklady.
Zatímco VZP a ostatní pojišťovny napojené na veřejný systém financování zdravotnictví mají ze zákona provozní náklady limitovány na 3,5 procenta vybraného pojistného, komerční ústavy nikdo neomezuje. A jejich rozlet nezná mezí. PVZP, jednička trhu s pojistkami cizinců, loni vybrala na soukromém zdravotním pojištění 400 milionů korun, z toho třetinu vyplatila jako plnění. Téměř polovinu ale spolykaly provozní náklady. Ještě větší režii má pojišťovna Maxima, která na svůj provoz zkonzumuje téměř dvě třetiny vybraného pojistného.
Ne, že by samy pojišťovny tak hýřily. Část nákladů se totiž rozpustí v provizích za uzavření smluv. Třeba PVZP loni vyplatila svým zprostředkovatelům téměř 70 milionů. Cizinci tak dotují nejen byznys samotných pojišťoven, ale i armádu tisíců podomních obchodníků, kteří smlouvy nabízejí. Podobné úvahy ale manažeři pojišťoven neradi slyší.
„Rentabilita produktu se neodvíjí od rozdílu mezi přijatým a vyplaceným pojistným. Je nutné zohlednit zákonné rezervy a režii. Produkt také chrání limity a ochrana před zneužíváním.
A to jsou instrumenty, které veřejné zdravotní pojištění nemá,“ vysvětluje Robert Kareš, výkonný ředitel PVZP. Přesná čísla za svou firmu sdělit nechce, podle něj je ale komerční pojištění pro cizince na hranici rentability.
Živnost se slevou Když samy pojišťovny tvrdí, že se jim produkt nevyplatí a cizinci za něj nedostanou téměř žádné služby, nabízí se jednoduché řešení: nechat migranty, ať platí do veřejné zdravotní kasy. Ministerstvo průmyslu a obchodu loni evidovalo přes 80 tisíc živnostníků z řad „neunijních“ cizinců. Vévodí jim Ukrajinci (33 700), v těsném závěsu za nimi s necelými třiceti tisíci OSVČ jsou Vietnamci.
Ti všichni si dnes kupují komerční pojistku. Kdyby se dostali do veřejného systému a platili stejné měsíční minimum jako Češi, zdravotnímu eráru by to prostým výpočtem přineslo 1,3 miliardy korun. Příspěvek do churavějícího systému veřejného zdravotního pojištění je to víc než slušný.
Navíc by podobný obrat ke zrovnoprávnění OSVČ z řad cizinců byl i logický z hlediska daňových úniků. Česko se totiž v posledních dvou letech dostalo do paradoxní situace. Zatímco počet cizinců klesá, živnostenských listů je mezi migranty čím dál více. Možná tomu napomáhá právě to, že podnikání vyjde cizince minimálně na zdravotní pojistce levněji než české živnostníky. Problém není ani v ministerstvech. Když se loni v létě projednávala novela zákona o veřejném zdravotním pojištění, resorty vnitra i zdravotnictví chtěli migranty s živnostenským listem zahrnout. Nakonec ale cizinci ze změny zákona na poslední chvíli vypadli.
Stejně by neplatili VZP totiž tehdy masivně zalobbovala na ministerstvu financí a nechala si vypracovat analýzu, podle níž by erár miliardy nevydělal, ale naopak tratil. Její argumentace se neopírala ani tak o ekonomická data jako spíš o ničím nepodložené odsudky. VZP například soudí, že je třeba trvat na „dlouhodobé stabilitě vztahu konkrétní osoby k ČR“, ačkoli Čechů se pochopitelně nikdo neptá, jestli mají svou republiku rádi. Absurdní je i důvod, proč do veřejného systému nelze zahrnout podnikající cizince. Prý by beztak neplatili.
„I přes případnou platební nekázeň bude těmto cizincům poskytována zdravotní péče zpravidla přesahující úroveň péče v domovském státě,“ varovala VZP. Ještě drsněji na to jde Slavia. „Do zdravotního pojištění by vstoupili i ti, kteří ve své domovské zemi na kvalitní péči nedosáhnou a budou zde chtít léčit svůj zanedbaný zdravotní stav,“ argumentuje Aleš Povr, mluvčí pojišťovny Slavia.
Pojišťovny tak o státem přiklepnutý byznys nepřijdou. Připravuje se sice další novelizace, o převedení toku peněz z komerčního do veřejného pojištění v něm už ale není ani slovo. Nově sice pojišťovnám vznikne povinnost uzavřít s cizincem smlouvu, pojistky budou ale nadále čistě komerční. Návrat logiky se nekoná. I v době, kdy veřejný zdravotní systém zeje prázdnotou, vítězí argument o neplatičích, kteří se k nám jezdí vystonat.