Slovensko si v posledních letech užívá obdivu světových i českých médií za ekonomické reformy. Přednášky ministra financí Ivana Mikloše v zahraničí jsou odměňovány potleskem vestoje. Zrodil se stereotyp o slovenském úspěchu.
Je to úleva po dlouhém období soucitného opovržení, s jakým svět pohlížel na Slovensko v devadesátých letech.
Nicméně dnešní stereotyp je stejně fiktivní jako ten předešlý, byť obohacen o romantickou představu o škaredé housence, která se proměnila v motýla.
Příliš mnoho v síti
Slovenské ekonomické reformy jsou pro Evropu zajímavé tím, že ztělesňují její touhu po změně a současně jsou laciným laboratorním testem, který má potvrdit či vyvrátit teorii. Idea rovné daně je popsána už dost dlouho, v praxi ji ale v Evropě (kromě Estonska) ještě nikdo nevyzkoušel s takovou důsledností, aby se dal zkoumat výsledek.
Na první pohled není špatný. HDP roste nebývalým tempem, inflace je nízká, zahraničních investic přibývá, nezaměstnanost klesá, stát solidně kontroluje svůj deficit rozpočtu a snaží se ho snižovat.
Na druhé straně statistiky a průzkumy odhalují, že vítězů je zatím o dost méně než těch, kteří mají pocit prohry. Přibylo lidí, kteří se propadají do sociální sítě anebo se nad ní drží jen s vypětím všech sil. Ve městech na středním a východním Slovensku, jako je Partizánske či Medzilaborce, není po reformě ani stopy a lidé tam žijí bez naděje na lepší život.
To všechno jsou voliči, kteří svými hlasy pro levicově - populistický Smer ohrožují utopickou vizi premiéra Mikuláše Dzurindy a ministra Ivana Mikloše, že už stačí jen dalších pár reformních let a zářné zítřky jsou tady.
Předseda Smeru Robert Fico otevřeně slibuje, že zruší rovnou daň a jednotnou DPH, protože prý prospívají jen bohatým, a že změní i principy penzijní reformy. Pokud mu to voliči opravdu umožní, tak laboratorní test ukázal, že reformy, jak je prováděla slovenská vláda, se v Evropě dělat nedají.
A bude to svým způsobem pravdivý důkaz, přestože Fico je spíše - řečeno biologickou terminologií - nechtěný virus, který jen bezhlavě napadl oslabený společenský organismus. Dzurinda a Mikloš tuto interpretaci samozřejmě nepřipouštějí a jsou odhodláni ji vyvrátit tím, že reformy po volbách zachrání za jakoukoli cenu. I politickou. A tady začíná spor o to, co vlastně reformy způsobily a jakou cenu za ně bude Slovensko v budoucnu platit. Myslím si, že bude mnohem vyšší, než jsem si ještě v roce 2002 jako zastánce těchto reforem byl ochoten vůbec připustit.
Ideologické kladivo
Stručně řečeno, důsledkem zavádění reforem, jejichž úkolem bylo oživit ekonomiku, je umrtvování politického a společenského života.
Příčinou však nejsou samotné reformy, ale utopická víra v jejich správnost, z níž plyne víra v neomylnost jejich tvůrců. Tak se zrodila ideologie, jejíž kladivo tluče po hlavě byť i jen mírné kritiky reforem a už dávno utlouklo veřejnou debatu jen k jedinému tématu: jak přinutit lidi správně žít podle zákonů ekonomiky. Ideologie, pokud se spojí s dobře organizovanou politickou mocí, má sílu, jejíž účinky už společnost zapomněla rozeznávat.
Nepostřehla ideologizaci života také proto, že ji neočekávala od vlády, která povstala ze společenského odporu vůči nacionalistické ideologii Vladimíra Mečiara.
Ideologizace života se projevuje všude, ale klasickým příkladem může být život politický. Jeho podstatou je dnes korupce a celá společnost to ví.
Vládní koalice však všechna podezření odbývá slovy, že o korupci nejsou důkazy a že důležité jsou především reformy. Korupce se na Slovensku vyvinula v něco, co už má znaky systému a není to jen živelný jev typický pro všechny postkomunistické země. Obávám se, že korupce se stala promyšlenou mocenskou koncepcí.
Propuklo to v roce 2003 poté, co premiér Dzurinda ztratil většinu v parlamentu po známé kauze „skupinka“, když z premiérovy strany SDKÚ odešlo několik poslanců do opozice. Reformní zákony ale navzdory ztrátě většiny procházely parlamentem jako nůž máslem díky neuvěřitelným spojenectvím s různými nezávislými poslanci, kteří odešli z Mečiarova HZDS.
Bylo čím dál jasnější, že každé důležitější hlasování je jednoduše kupováno. Přímé důkazy nejsou, těch nepřímých je spousta. O tom, kdo jsou ti nákupčí hlasů, kolují po Bratislavě dramatické historky, ale bez ohledu na jména je jisté jedno: stal se z toho systém.
Obětované Tatry
Korupce je v jistém smyslu racionální přesně tak jako samotné reformy. Příkladem může být zdravotnictví. Zákony, které zavádějí tržní princip a jsou dramatickým zásahem do života lidí, prošly spolehlivou většinou.
Už tehdy se psalo o tom, že největší zájem o podnikání ve zdravotnictví má finanční skupina Penta, nechvalně známá i v Čechách.
Penta už má dnes díky hlasům nezávislých poslanců, kteří dali průchod reformě, síť lékáren, záchranných služeb, které jsou štědře dotovány státem, dvě zdravotní pojišťovny a na řadě jsou nemocnice.
Premiér Dzurinda ani ministr zdravotnictví Rudolf Zajac možná opravdu nemuseli pro přijetí těchto zákonů hnout ani prstem.
Politický život na Slovensku není popřením parlamentní demokracie, je jen její karikaturou. Lži politiků jsou součástí společenského konsenzu a pravda, byť zjevná, je zesměšňována jako cosi nepodstatného.
Podstatné jsou totiž reformy. Tato ideologie zasáhla i život společenský. Dzurindova vláda, která se kdysi dostala k moci a udržela si ji i díky podpoře nevládních organizací, udělala dost pro to, aby jim ztížila život. Jednu část přímo dotuje vládními granty a kupuje si jejich loajalitu, s další - a větší - částí se ale dostala do otevřeného sporu. Jedním z příkladů je osud Vysokých Tater po kalamitě.
Premiér Dzurinda sliboval, že bude veřejná diskuse o budoucnosti Tater, založil vládní výbor na jejich obnovu. V jeho čele stanul Dzurindův stranický oblíbenec Ivan Štefanec, bývalý manažer Coca - Coly. Nevládní organizace zejména z řad ochránců přírody se zpočátku snažily premiéra přesvědčit, aby vyslechl jejich argumenty.
Po nějakém čase to vzdaly a psaly už jen petice a otevřené dopisy. Po roce je jasné, že příroda Tater podlehne reformní ideologii. Tatry se mají stát místem pro bohaté turisty s luxusními hotely. Ochranářům, kteří protestovali až v Bruselu, Dzurinda vzkázal, že jsou škůdcové a štváči.
Další ostrý spor se vedl o osud nedostavěné budovy Slovenského národního divadla. Vláda ji chtěla prodat firmě řeckého podnikatele s nejasnou minulostí, jehož hotel Carlton často využívá premiér Dzurinda pro různé akce.
Umělci protestovali a vláda dočasně ustoupila. Vše ale přesto směřuje k tomu, že z budovy divadla se v duchu reforem stane ziskový podnik, ať už se někde v jeho rozlehlých prostorách bude divadlo hrát nebo ne.
Na tomto sporu bylo zajímavé sledovat, jak neprůstřelná je reformní ideologie. Zoufalé výkřiky umělců zněly ve srovnání s chladnokrevnou ekonomickou argumentací ministra financí Ivana Mikloše směšně. Jejich věty o kultuře a hodnotách jako by úplně ztrácely smysl. Jako by přicházely ze světa, který jsme sice kdysi znali, ale kamsi zmizel bez toho, abychom si všimli, kdy se to stalo.
Šance k nadechnutí
Ten přirozený, nedokonalý svět, v němž nikdo nemá právo na absolutní pravdu, zmizel z ostychu před dokonalou utopií, ve které vládnou jen ekonomické zákony a ministr financí. Zmizela i naděje, kterou kdysi ztělesňovala Dzurindova vláda, že mravní vzepětí proti Mečiarovi vyvolá k životu otevřenou společnost.
Slovenský laboratorní test může volbami v roce 2006 potvrdit, že utopická vize je životaschopná a že to chce jen hroší kůži.
Volby můžou také Dzurindovu vládu smést a rozhoupat kyvadlo na druhou stranu. Obě možnosti budou vítězstvím cynismu. Třetí možnost je nerozhodný stav. V něm by možná bylo trochu prostoru pro lidskou bytost k nadechnutí.
Martin M. Šimečka, Respekt
autor je šéfredaktor deníku SME