V jedné z klecí se pošťuchuje za radostného halasu pět opic. Ani jedna není nemocná, ale zatím jsou v izolaci, aby se předešlo jakékoli nákaze mezi zvířaty.
Dvouletá šimpanzí samička Julie poskakuje a skotačí, aby si vysloužila pohlazení. Samička paviána Charlotte horečně skáče, šedivá poletucha s bílým bříškem a nosem sedí nehybně a odevzdaně na tyči. Dva samečci, jimž personál zahrady ještě nestačil dát jména, neúnavě pobíhají.
Nejmladší je malá rezatá opička, ne větší než třicet centimetrů. Do zoo se dostala začátkem září a její případ je dokladem paniky, kterou ebola v Pobřeží slonoviny vyvolala kvůli situaci v okolních zemích. V Libérii a Guineji na ni zemřelo 1800 osob, s připočtením obětí ze Sierry Leone pak na západ Afriky připadá 2400 mrtvých.
Případ malé opičky popisuje veterinář zoo Daouda Soro. Narychlo ho povolali do vojenské nemocnice v Abidžanu, kde vládla panika. Když Soro dorazil, našel „malou ospalou opičku, vyčerpanou hladem“. Lidi se ale báli eboly.
Charlottu zase její majitel zanechal na ulici. Zahradu upozornili chodci a když se Soro dostal na místo, našel schoulenou samičku paviána obklopenou rozhořčenými občany vyzbrojenými kameny a tyčemi. Chtěli ji zabít.
Samička po třech týdnech v zoo nabyla znovu sebevědomí a daří se jí lépe. Právě se snaží vydrápat se na záda Charlesovi Abymu Yapiovi. „Tihle noví svěřenci nejsou agresivní,“ usmívá se Yapi, který chodí jako jediný ke zvířatům v karanténě. Má na rukou rukavice a při vstupu i odchodu z klece si v desinfekci pečlivě omývá holínky. I když tito nováčci nemají ebolu, jsou zde teprve od srpna a mohli si přinést jiné nemoci, kterými by mohli nakazit ty, co tu jsou déle.
Zástupce ředitele zoo Richard Champion říká, že bude-li to možné, zůstanou všichni ti noví v zahradě a budou umístěni k jedincům svého druhu. Délka karantény je dána druhem zvířete.
Náhle se rozléhá naléhavý křik. To Julie volá o pomoc a dožaduje se Yapiho, který zrovna odešel. Dal ji totiž do pohodlnější klece, protože je zimomřivá a tam bude mít k dispozici pokrývku. Do zoo ji přivezl sám její majitel. Byl smutný, ale musel se k tomu odhodlat, protože sousedé, zpanikaření ebolou, mu nepřestávali kvůli Julii spílat.
„Byli jsme už nuceni odmítnout desítky zvířat,“ říká doktor Soro. V zoo dochází místo a podmínky pro provoz jsou přesně dané. Majitelům se doporučuje, aby si zatím nechali své opice doma a počkali, dokud se karanténní oddělení neuvolní.
Systém by dozajista vyčerpal své možnosti, kdyby se v Pobřeží slonoviny nějaký případ eboly skutečně objevil. „Určitě by vznikla panika a lidi by nechali svá zvířata napospas,“ domnívá se ředitel zoo Samouka Kané. Počet zvířat, která by mohla do jeho zoo pak dorazit, by mohl být astronomický. Lidé v této africké zemi totiž velmi často chovají doma původně divoká zvířata.
Až na slona proto pochází naprostá většina chovanců v abidžanské zoo z darů soukromníků, kteří si nakonec museli přiznat, že jim jejich mazlíček přerostl přes hlavu. Od soukromníka pochází třeba i leopard. Návštěvníkům se tedy nabízí pestrá podívaná, byť jich, jak roste strach z epidemie, postupně ubývá. Kané vypráví, jak jedna žena vstoupila do zoo po špičkách a ostražitě se rozhlížela, kdyby byl virus někde poblíž. „Řekl jsme jí, že ebola se v křoví neschovává a že není ani v očích zvířete,“ směje se Kané.