Střípky ze zubní ordinace

Jednou nás čekala výměna křesla v ordinaci a pokládání antistatické podlahy. A tak jsme už předchozí den museli vyklidit celou ordinaci. V místnosti nebylo vůbec nic, jen ze země trčel takový trn, z něho koukalo pár drátů po bývalém křesle. Ráno jsme se sestřičkou přišli do práce, abychom vyčkali na příjezd zaměstnanců montážní firmy, domluvili další podrobnosti a předali klíče.
Pochopitelně jsme vyvěsili i cedule, kde byla informace, že nás zastupuje kolega ve městě. Ale přesto jeden pacient zaťukal, sestřička vyšla do čekárny a začala vysvětlovat, že dneska jej nemůžeme ošetřit. Jenže pán se nedal jen tak lehce odbýt: „Prosím vás, zatím tady žádná firma není, tak mi pan doktor může ten zub spravit!“ dožadoval se. „Ale my už nic nemáme,“ bezmocně vysvětlovala sestřička.
Šel jsem jí na pomoc, abych pacientovi vysvětlil, jak se věci mají.
Jenže pacient si nedal říct.
„Tak se pojďte podívat,“ vyzval jsem ho do ordinace, když se nenechal odbýt slovně.
A pak pán vstoupil do ordinace. Zarazil se, mimochodem ten výraz v obličeji bych vám přál vidět, a řekl: „To jste měli říct hned, že nemáte křeslo!“