Je mi 52 let, osmým rokem pracuji jako „soukromý“ lékař - mám ambulanci dětské a dorostové psychiatrie. Sestru ani jiné zaměstnance nemám, protože na ně nemám. Celková doba praxe - bez mateřské - je 20 let, dvě atestace, funkční specializace v systematické psychoterapii.
A odpověď na otázku v nadpisu? Ne, neměnila bych. Souhlasím s názorem, že práce ambulantního lékaře je svobodnější než práce lékaře v lůžkovém zařízení. Bohužel zde platí ono marxleninské, že svoboda je poznaná nutnost. Koneckonců každá mince má dvě strany a každá svoboda je něčím vykoupena.
| VAŠE STAROSTI NÁS ZAJÍMAJÍ Řešíte i vy problémy,o kterých by měli kolegové vědět?Chcete se s nimi podělit o špatné i dobré zkušenosti? Pište nám! bezdekova@mf.cz |
Připadá mi, že svoboda ambulantního lékaře je dosti tvrdě zaplacena - nejen penězi, i když můj příspěvek bude zejména o nich. A vzhledem k tomu, že fakticky jsme zaměstnanci zdravotních pojišťoven - ale zaměstnanci bez práv, pouze s povinnostmi - té svobody zase není tolik.
Začnu drobnostmi. Úplně vše, co potřebuji k práci a pro pacienty, musím osobně koupit a zaplatit. Papíry, tužky, formuláře, razítka, WC papír, ručníky, počítač, tiskárnu, stůl i židle… ad lib.
Nájem, energie, vodné, stočné, telefon, internet a ostatní - totéž. Dovolenou mi nikdo nezaplatí. Nemohu si dovolit stonat - já vím, že i v nemocnici si to nemůžete dovolit moc často. Má to jednu výhodu - od té doby, co si nemohu dovolit stonat, jsem až na zlomenou ruku nebyla nemocná.
Co se plateb za poskytovanou péči týče, není to také žádný med. Nevím přesně, jak je teď kalkulována cena práce lékaře v novém sazebníku, odhadem jsou to asi čtyři stovky. Jenže peníze dostanu, jen mám-li pacienty. Nemám-li pacienty, nedostanu od nikoho nic.
Jeden měsíc práci udělám, druhý měsíc ji vykážu a účtuji pojišťovně a třetí měsíc možná dostanu něco zaplaceno. Před tuším dvěma roky bylo zpoždění i čtyřměsíční a vzhledem k tomu, že není z čeho si ušetřit na rezervu, bylo to dosti náročné.
Nikdy také nevím, kolik si pojišťovny strhnou. A každého půl roku kolem podpisu tzv. dodatků, kde mi direktivně sdělí, za kolik pracuji a kolik si můžu maximálně vydělat, jsou velké problémy. Letos také nevím, za kolik už druhý měsíc pracuji.
Začala jsem osobním sdělením, končím tímže. Až v r. 2006 byly mé příjmy takové, že jsem se dostala na průměrný výdělek v Praze. Do té doby jsem dosáhla asi na polovinu. Není to jen proto, že bych málo pracovala. Seznam výkonů je pro řadu oborů diskriminační a můj obor je na tom horším konci. Proto je taky dětských psychiatrů málo.
MUDr. Karteřina Baziková, www.Zdravi.Euro.cz
autorka je lékařka v oboru dětské a dorostové psychiatrie