Peníze na účtu SÚKL pocházejí hlavně od farmaceutických firem z poplatků za laboratorní služby a registrační a jiné správní procedury. A můžeme pro lepší pocit pominout kverulantskou námitku, že tyto prostředky beztak šly z kapes řadových spotřebitelů léčiv, kteří je zaplatili promítnuté v koncových cenách.
Stejně je to pořád slabá útěcha. Jednak jde o zcela marginální sumu vzhledem k tomu, kolik budou Němečkovy kroky v dalších letech stát, a jednak jde o příliš okatou ukázku vyhození peněz oknem.
Bohapusté utrácení
Když Němeček ještě šéfoval ostravskou fakultní nemocnici, nepochybně si musel být vědom propastného rozdílu mezi investicí a utrácením. S nástupem do ministerské funkce na tento rozdíl zjevně zapomněl. Ty dvě miliardy se v SÚKL neválely pro nic za nic. Byly připraveny na rozjezd povinných elektronických receptů.
Pomineme-li, jak to u nás obvykle s elektronizací čehokoli dopadá, byla by to nepochybně investice. Časem by se vrátila v efektivnějších výdajích na léky. Zato poslat ony dvě miliardy do státního rozpočtu je bohapustým utrácením. Jen to zasyčí a nikdo už z nich neuvidí zpátky ani korunu. Multiplikační efekt nula, návratnost nula.
Osud dvou miliard z lékového ústavu může bohužel sloužit jako symbol celé Němečkovy politiky. Nic nevymýšlet a lít peníze do černých děr, vlastnoručně vyrobených i jiných, v bláhové naději, že se časem zahltí. Místo reformy údržba, místo investic utrácení.
I kdyby to Němeček stokrát vykládal jako sanaci potíží způsobených minulými vládami, nedělá nic pro to, aby odstranil hlavní systémovou příčinu těchto potíží. Ta není ani v podfinancování systému, ani v netransparentních tocích peněz či v neveřejných smlouvách mezi plátci a poskytovateli.
Skok ke státnímu zdravotnictví
Hlavní problém je v tom, že český systém je podivný hybrid, který platí transakční náklady pluralitního systému soutěžících pojišťoven, ale inkasuje výnosy centrálně řízeného zdravotnictví se stoprocentním přerozdělením prostředků a státem jako garantem péče.
Ministr financí Andrej Babiš se nyní snaží stáhnout peníze zdravotních pojišťoven z komerčních bank na účty České národní banky. Pro Babiše je to účetní operace, která mu umožní opticky lépe pracovat se státním dluhem. Pro Němečka by to mohla být příležitost. Znamenalo by to totiž faktickou likvidaci fondů prevence, do nichž plynuly úroky z bankovních úložek. Ty ČNB vyplácet nebude.
A fondy prevence jsou vedle bezobsažného marketingu jediným nástrojem, jímž si české pojišťovny smějí konkurovat. Tudíž pokud změna projde, jde o obrovský skok směrem ke státnímu zdravotnictví, v němž existence vícera pojišťoven zcela ztrácí smysl.
Levicový ministr s výraznou vizí jedné státní pojišťovny (o níž je zmínka i ve vládním programu) by se na takové vlně ochotně svezl a zapracoval by ji do širšího plánu likvidace současného neefektivního systému. Němečkův úřad ale protestuje a bije se za status quo. Prosté utrácení je jednodušší.