Pomáhat penězi lidí z bohatší části světa těm méně šťastným je ušlechtilá věc a je dobře, že se toho Češi také účastní. Sice dáváme na rozvojovou pomoc ročně pětatřicetkrát méně, než jsou průměrné tři čtvrtiny procenta HDP v našem domovském klubu zemí OECD, ale důležitější možná je, kam vlastně naše skromné dary plynou.
Logicky proto vzbudí zvědavost novináře, který právě přijel do Zambie na jihu subsaharské Afriky, tamní už několik let probíhající rozvojový projekt českého státu. Vypraví se tedy na místo a zažije následující příběh.
Proč měl hlídač strach
V Rhodes Parku, rezidenční čtvrti severovýchodně od centra zambijské metropole Lusaka, se za úhlednými zdmi skrývají prostorné domy movitějších Zambijců, firemní sídla nebo zdravotnická zařízení.
Jedním z nich je také jednopatrová bílá budova s červeným nápisem Doctor a modrým Zambia - Czech Republic. Železná vrata jsou otevřená, a tak vcházíme dovnitř. Zambijský hlídač nás s úsměvem posílá na recepci. Tam však idyla končí.
| PODIVNOSTI KOLEM KLINIKY V ZAMBII: |
|---|
|
- na středisko celkově chodí málo pacientůloni to byli pouze 2-3 lidé denně - klinika nemá pro své pacienty levnágenerika proti AIDS, ačkoli jsou nynív Zambii k dispozici - personál není schopen diagnostikovatmalárii, i když ta je v Zambii stejně běžnájako v Čechách chřipka - rentgen nefunguje a moped pro porodní asistentky je jenom jeden |
„Co tu chcete? Sem nemáte co chodit,“ říká místo pozdravu Helena Vlčková, jedna ze dvou českých sester na klinice. „O projektu s vámi mluvit nemohu. To musí rozhodnout kolegyně a ta tu není. Musíte počkat,“ říká sestra.
Čekáme. Na recepci je mrtvolné ticho. Ani jednou nezazvoní telefon, dovnitř za celou dobu nevkročí jediný pacient.
Zhruba po pětačtyřiceti minutách přijíždí fyzioterapeutka Pavla Prylová, v době nepřítomnosti ředitele kliniky, doktora Stanislava Kusého, který je právě v Čechách, odpovědná osoba.
Se schůzkou souhlasí, ale ozve se až později po telefonu, protože momentálně musí odjet za pacientem.
Při odchodu opět míjíme zambijského hlídače, jeho úsměv je ale tentokrát ten tam. Třese se mu hlas a nervózně pomrkává.
„Vy jste z Česka? A přijeli jste minulý týden, že? A jste dva,“ vyjmenovává menší Zambijec a při každém potvrzení pravdy nasucho polkne.
Jak vyjdeme ven, pečlivě zavírá vrata. Později se dovídáme důvod jeho strachu: doktor Kusý, který byl o plánované návštěvě kliniky informován, nařídil jejím zaměstnancům, aby zamykali bránu a české novináře za žádnou cenu nepustili dovnitř.
Malárie? Co to je?
S nápadem postavit v Lusace kliniku, která by „přispěla ke zlepšení zdravotní situace zambijského obyvatelstva“, přišel pražský pediatr Stanislav Kusý v roce 1999 - v té době měl za sebou několikaleté působení v Zambii coby lékař jedné americko-britské firmy.
O rok později dala česká vláda nápadu zelenou a loni na jaře byla poliklinika otevřena.
Kromě zdravotnických služeb přímo na klinice a školení zambijských mediků podal doktor Kusý později několik navazujících projektů na české ministerstvo zdravotnictví, z nichž uspěl se dvěma: tým z kliniky by měl počínaje letoškem pravidelně jezdit léčit chudé děti do vzdálenější provincie na severu Zambie a zřídit mobilní porodnici, tedy nakoupit motorová kola a vybavení pro porodní asistentky.
Finanční idea kliniky je následující: cizinci platí plnou cenu, movitější Zambijci polovinu a chudí jsou léčeni zdarma.
Celkový roční rozpočet projektu se pohybuje v rozmezí 15-18 milionů korun, přičemž česká státní kasa přispívá přibližně jednou třetinou. Dosud z ní takto za čtyři roky odteklo přes 16 milionů korun na rekonstrukci budovy a platy personálu.
Loni na podzim práci kliniky zkontrolovali zástupci českého ministerstva zdravotnictví a zahraničních věcí. Jejich zpráva upozornila na několik nepříjemných věcí. Například na to, že na klinice jsou ošetřováni hlavně platící pacienti.
„Nejpotřebnější skupiny obyvatelstva o existenci polikliniky vůbec nevědí, nebo se do ní neodváží vstoupit, protože působí draze,“ což „neodpovídá zájmům české rozvojové pomoci“.
Kritizován je také fakt, že na středisko celkově chodí málo pacientů - loni to byli pouze 2-3 lidé denně - a že skutečně smysluplné věci, například zmíněné školení zambijských mediků nebo bezplatné léčení chudých mimo hlavní město jsou až druhořadou aktivitou českého týmu.
Ověřit si zmíněné informace a zjistit, jak se případně zlepšil stav popsaných věcí od loňského října, ale není možné, protože personál kliniky má příkaz nekomunikovat.
I druhé vyjednávání s fyzioterapeutkou Pavlou Prylovou končí neslavně: musíme mít povolení k návštěvě kliniky také ze zambijských úřadů, papír z českého ministerstva zdravotnictví prý nestačí. Ale i když nám udivený lusacký úředník svolení vydá, za vrata v Rhodes Parku se stejně nedostaneme.
„Pan doktor Kusý si vaši návštěvu nepřeje, takže vás sem nepustíme,“ říká Prylová přes mříže. Rozhovor s ní a sestrou Vlčkovou mimo budovu kliniky pak mimoděk potvrzuje, že se tady od odjezdu české kontrolorské mise příliš nezměnilo.
Pacientů je stále v průměru 3-5 denně na dva lékaře, rentgen nefunguje a moped pro porodní asistentky je jenom jeden. Pravidelně se jezdí zdarma ošetřovat pouze děti do nedalekého sirotčince a vypomáhat do místní nemocnice.
Klinika nemá pro své pacienty levná generika proti AIDS, ačkoli jsou nyní v Zambii k dispozici, a personál není schopen diagnostikovat malárii, i když ta je v Zambii stejně běžná jako v Čechách chřipka. „My na to prostě nejsme školené,“ říká sestra Vlčková.
Jako balzám proto působí návštěva privátní nemocnice Care for Business sotva o tři ulice vedle. Špitál, který si kdysi založili bílí farmáři v Zambii, dnes slouží široké populaci, je finančně soběstačný a neziskový - veškeré vydělané peníze se investují zpět do jeho rozvoje - a ještě podporuje nedaleký hospic pro lidi s AIDS.
Jeden ze šéflékařů nemocnice, Brit Mike Bush, který v Zambii žije už 34 let, žádné povolení nechce a neohlášené návštěvě z Česka se mezi přijímáním pacientů věnuje se samozřejmostí.
„O české poliklinice vím. Občas nám sem pošlou pacienta, protože nemají lůžka. Osobně jsem tam byl jen jednou odnést pozvánku na setkání místních doktorů k AIDS. Nikdo z Čechů se ale neukázal,“ říká Mike Bush.
Jak hodnotí to, že česká klinika má 3-5 pacientů denně? „Cože? To nechápu, jak se můžou uživit. U nás tu na jednoho doktora připadá průměrně 30 klientů za den,“ říká.
Po chvíli se vrací k jednomu nedávnému případu: „Zhruba před třemi měsíci nám sem z české kliniky poslali pacienta v těžkém stavu, s tím, že nevědí, co mu je. Nepoznali, že má malárii. Něco takového je v zemi jako Zambie neomluvitelné. U nás diagnostikují malárii na místě z kapky krve sestry.“
Znovu do Lusaky
Po návratu do Čech jdeme za doktorem Kusým. Čeká nás ve své soukromé klinice v centru Prahy společně se svým mediálním poradcem a celý rozhovor si nahrává. Proč jsme nemohli navštívit polikliniku v Lusace? „Neměli jste zambijské povolení,“ říká v rozporu s pravdou lékař.
Zlepšila se situace po zprávě ministerských úředníků? Doktor Kusý neví, co zlepšovat: „Ta zpráva pozitivně hodnotí naši práci,“ říká suverénně. Potvrzuje, že charitativní projekty neběží dle plánu, ale vinou Prahy, která mu na ně ještě neposlala peníze.
Rentgen nefunguje proto, že „Zambijci pořád chtějí nové stavební úpravy.“ A testy na malárii odesílají do laboratoře, „protože jinak se to ani udělat nedá“. Všechno je zkrátka v pořádku.
České ministerstvo zdravotnictví je ale jiného názoru. Podle pověřeného úředníka Ondřeje Veselského je na klinice několik „zásadních problémů“, například to, že „léčba není dostupná nejširší zambijské veřejnosti“.
Veselský zároveň potvrzuje, že peníze na rozvojové projekty letos do Lusaky skutečně ještě nepřišly, a to proto, že Kusý státní dotace „nevyúčtoval tak, jak měl“ - on sám ale tvrdí opak.
Na podzim se chystá do Lusaky druhá kontrola, která bude zjišťovat, zda došlo k nápravě chyb. Pak se rozhodne, co s klinikou dál.
Doktor Kusý se však nemusí bát, že by o spojení se Zambií přišel: chce se stát tamním honorárním konzulem za Česko a tato věc se už na zdejším ministerstvu zahraničí úspěšně projednává.
Kateřina Šafaříková, Respekt