Brahma Stvořitel řekl: „Skryjeme ho na vrchol Himálaje, jeho mrazivou strmost člověk nikdy nezdolá.“ Bohyně Kálí ale nahlédla do své kruhové paměti, která vidí vpřed i vzad a namítla: „Varuji, posvátný Himálaj je, pravda, strmý, ale člověk je zvídavý. Za několik krátkých miliard lidských roků zdolá i nejpříkřejší horu světa.“ Slova se ujal Višnu Zachovatel: „Tedy mám návrh: spustíme své tajemství na dno oceánu. Jeho dusivou hloubku člověk nikdy nezdolá.“ Ale bohyně Kálí zase protestovala: „Oceán je hluboký a temný, ale člověk za pár prchavých miliard lidských roků dosáhne svými plavidly až na dno moří.“ Třetí promluvil Šiva Ničitel: „Kávždycky svými slovy jen neklid přináší. Potom nám nezbyde, než ukrýt tajemství na Měsíci. To se snad Kálí neodváží tvrdit, že člověk se dostane na Měsíc!“ A Kálí znova řekla: „Musím vás varovat. Člověk je tak zvědavý, že by i tam tajemství nejvyššího poznání za křehký okamžik miliard lidských roků našel!“
Bohové se rozzlobili: „Jsi-li tak chytrá, Kálí, navrhni, kam máme ukrýt tajemství nejvyššího poznání.“ Kálí opět pohlédla do své nesmírné kruhové paměti, jež hledí vpřed i vzad, a řekla: „Ukryjeme je přímo do člověka. Já vám ručím za to, že ten chytrý, zvědavý a bystrý ve svém hledání zleze vrcholky nejstrmějších hor, potopí se na dno oceánu, proletí celý nehostinný vesmír, ale aby hledal tajemství nejvyššího poznání sám v sobě, na to doopravdy hned tak nepřijde.“ Bohové zvážili její řeč a pak ji uposlechli. Jak Kálí řekla, stalo se. Tajemství nejvyššího poznání dosud zůstalo tajemstvím.
Rozumíme sami sobě?
Motto: Bez útěchy nemůžeš žít. Útěcha však není alkohol, prášky na spaní, injekce, která tě na chvíli omámí a pak tě vrhne znovu ještě do temnější noci. Útěcha, to není záplava slov. Útěcha je jako zklidňující mast na bolavou ránu, jako měkká dlaň na tvé hlavě, která tě ukonejší. Útěcha je jako dobrotivý obličej ve tvé blízkosti, který rozumí tvým slzám, které slyší i tvé utrápené srdce, který u tebe zůstane v tvé bolesti a zoufalství a ukáže ti pár hvězd. (P. Bosmans) Princip moderní doby pronikl i do míst, kde se snažíme den co den hodnotit a plnit potřeby našich pacientů/klientů. Nedivme se, že i někteří naši klienti chtějí prosadit své zájmy. Mít ihned vše, co žádají. Někteří se snaží i o to, jak nás nejlépe ovládat.
I jejich příbuzní na nás kladou stále větší a větší požadavky. Administrativy přibývá, personál chybí. Tyto všechny okolnosti vedou k tomu, že v nás každodenně přibývá kousek napětí a nespokojenosti. Co se to v nás děje? A co proti tomu děláme?
Na jedné straně jsou mnozí pečující pohodlní hledat skutečné pravdivé potřeby svých svěřenců. Je pro ně jednodušší nacházet vlastní představu, co druhý člověk potřebuje, a snažit se tak obejít překážky a mít snazší cestu k plnění své profese. A co dělají ostatní pracovníci, když se nedaří? Vybavíte si hezké okamžiky, kdy vás klient či jeho příbuzný pochválil? Řeknete si, že je více hezkých okamžiků na vašem pracovišti, než těch nepříjemných? Nebo jste naštvaní? Překvapení? Smutní? Unavení? Jaká další slova vás napadají?
Skutečně je někdy obtížné nalézat ve spolupráci s klientem společně uspokojení. Myslím si však, že je více těch příjemnějších zážitků, které nás obohacují o pocit, že jsme dokázali někomu pomoci, že se najednou jeho zdravotní stav zlepšil, objevil úsměv na tváři a jenom tak řekl: „Jste velmi hodná, sestři, rád vás zase vidím.“ Své povolání jsme si vybraly dobrovolně a s ním i souvisí každodenní překvapení, jak se dnes bude náš klient cítit, co bude potřebovat… jak pomůžeme druhým opět nalézt smysl života.
Co pro vás znamená stres?
Jak se u vás projevují jeho důsledky? Jediný elegantní způsob, jak přijmout urážku, je ignorovat ji, nemůžeš-li ji ignorovat, přeskoč ji, vysměj se jí, nemůžešli se jí vysmát, je PRAVDĚPODOBNĚ ZASLOUŽENÁ. (Russel Lynes)
Stresu se nelze vyhnout. Mírný stres má kladný význam. Burcuje nás k aktivnímu překonání a zvládání vlastních úkolů (jiným slovem je to eustress). Někteří z nás jej i vyhledávají. Mají rádi rizikové chování, rychlou jízdu, sledování hororu. Přiměřené napětí jim přináší uspokojení.
V poslední době stresu přibývá. Je všude kolem nás. Nepříznivé zprávy o násilí, lidské zlobě i přírodních katastrofách.
Připomeňme si zakladatele nauky o stresu fyziologa Hanse Salyeho (1907–1982), který definoval stres jako nespecifickou fyziologickou odpověď na jakýkoli nárok, který je na organismus kladen. Profesor Charvát nahradil pojem nárok slovem zátěž. Nabízím i definici profesora Vratislava Schreibera (Lidský stres, 2000), která zní: Dynamičnost moderního způsobu života v nás postupně vyčerpává naše fyzické i psychosociální rezervy. Ztrácíme pevnou půdu pod nohama. Aniž bychom si to připustili, ocitáme se v bludném kruhu chronického stresu se všemi jeho důsledky na náš organismus. Velikost stresu se dá vyznačit délkou jeho přetrvávání. Budeme se muset naučit přijmout stresující situace jako nedílnou součást našeho života a umět nad nimi vítězit.
Náš centrální nervový systém má schopnost sčítat prožitá napětí, přehrávat si znovu a znovu nepříjemné situace, možné způsoby řešení a různé dopady na naši osobnost. Je třeba vědět, že neustálé návraty do přehrávání minulosti ochuzují naši současnou pracovní aktivitu. Nevíme však o tom. Jsme přesvědčeni, že podáváme skvělý pracovní výkon. Můžeme se i občas divit, že to tak druzí kolem nás nevidí, a ke svému napětí tak přidáváme další. Má název nepochopení, ukřivdění, neoprávněná kritika. Déletrvající zátěž způsobuje psychosomatické choroby, snižuje pracovní výkon a ovlivňuje naše paměťové schopnosti, koncentraci a soustředění. Nezapomínejme, že se často načítají i drobná malicherná nedorozumění, která se časem promění v hlubokou neochotu pracovat dál.
Stres je jakýkoli vliv životního prostředí (fyzikální, chemický, politický, sociální, psychologický), který ohrožuje zdraví některých citlivých jedinců.
Naše reakce na stresovou situaci vychází ze síly a délky zátěže, typu osobnosti, z našich naučených vzorců jednání a chování.
Mechanismus stresu
Tento mechanismus je nám dán geneticky, pochází od našich předků, kterým sloužil k přežití. Pračlověk musel bojovat nebo utíkat v okamžicích získávání potravy a při ochraně svého příbytku. V první fázi je tedy organismus připraven k obraně.
1. Poplachová reakce: V našem těle je spuštěn obranný systém. Rychlý a složitý děj biochemických reakcí, který je řízen CNS. Z hlavních endokrinních žláz se vyplaví do krve hormony k sebeobranně pro boj nebo útěk. Organismus je v pohotovosti, je připraven útočit nebo utíkat. Sympatikus způsobí zrychlení srdeční činnosti, potních žláz, zvýší se krevní tlak. Játra uvolní cukr ke zvýšené svalové činnosti. Zároveň dojde ke zvýšené funkci antidiuretického hormonu – zadrží v těle vodu, která pomůže regulovat potřebu udržet optimální tělesnou teplotu při nastávajícím náročném výkonu a nenutí nás k vyprazdňování.
Co se dělo v dřívějších dobách? Náš předchůdce svou zvýšenou tělesnou připravenost vyčerpal na bojovné či únikové akce.
Kam však s uvolněnou energií v současnosti? K čemu ji využíváme? Někdo okamžitě vybuchne zlostí, pláčem, je agresivní… Napětí v těle zůstává, proto je důležité naučit se techniky, které vedou k odčerpání energie a vyladění na tělesné i citové úrovni. O tom až později. Vstupujeme do druhé fáze stresové reakce.
2. Adaptace: H. Selye zjistil, že pokud není dostatek vnitřní energie pro zvládnutí první fáze při zátěži, začne organismus reagovat zvýšenou činností kůry nadledvin a produkuje více hormonu kortizolu. Spustí se obranné reakce pro překonání dlouhodobého stresu. Zvýšená metabolická činnost ohrožuje náš imunitní systém, potlačuje tvorbu bílkovin. Další stresový hormon vasopresin uloží do paměti reakci na prožitou zátěž. Zde je důležité, zda naše reakce byla pro nás přínosná či nikoli. Takže se také může stát, že opakovaně nevhodně reagujeme a tím posilujeme své vnitřní napětí. Aktivují se v nás dvě zejména emoce – zlost a strach. Podle toho, která emoce v danou chvíli převládne, projevujeme se tzv. maladaptačními reakcemi. Každá tato emoce v nás vyvolává řadu stylů jednání a chování, které jsou pro druhé mnohdy nepochopitelné. Náš organismus reaguje na zátěž, aby nabral sílu vyrovnat se a vrátil se do souladu se sebou samým. Trvá to různě dlouho a někdy je potřeba vyhledat psychologickou pomoc.
Je třeba připomenout, že pečující i klient může zároveň prožívat stresovou situaci jiného charakteru a reagovat neočekávaně v jednom stejném okamžiku.
3. Vyčerpání: Přichází, když organismus vyčerpal tělesné, emoční, intelektuální i chemické reakce a je ohromen silou nepolevujícího stresu. V této fázi se projevuje řada psychosomatických problémů. Podvědomí dává mysli signál, že napětí trvá. Potíže se objevují bolestmi zad, břicha, depresemi, poruchami spánku atd.
Stres v životě zdravotníků
Vybrané zdroje stresových situací v naší profesi:
* rizikové činnosti,
* časová tíseň,
* očekávání zhoršení zdravotního stavu našich klientů,
* nepřátelské chování klientů i jejich příbuzných,
* nesplnitelná očekávání našich nadřízených ve stávajících podmínkách,
* konflikty v mezilidských vztazích na pracovišti,
* neoprávněná kritika,
* strach z nezvládnutí přidělených úkolů,
* nepříjemné úkoly,
* zvyšující se zodpovědnost,
* zvýšené požadavky na koncentraci, soustředění, přepojení pozornosti,
* nové techniky a přístroje,
* nová administrativa + zvládání počítače.
Jaké další stresory najdete na svém pracovišti?
Mohli bychom si také položit tyto otázky: Co pro mne znamená má profese? Nutné zlo k zajištění existence?
Mám šanci na zvýšení platu?
Co mi nejvíc vadí?
Co bych potřeboval/a ke spokojenosti? Mám potíže s nadřízenými?
Jsem přetěžován/a?
Jsem nedoceněn/a?
Dusí mne představa, že nemohu změnit pracovní postupy?
Najdu nějaké přednosti svého povolání?
Chodím rád/a do práce?
Mám se na co těšit?
Odcházím ze zaměstnání totálně vyčerpaná?
Pracovala jsem na geriatrické klinice VFN v Praze a v profesním centru jsme nabízeli seminář antistresové programy. Účastníci se shodovali v tom, že nejvíce nepříjemné a bolestivé jsou sociální konflikty a vyhrocené mezilidské vztahy na pracovišti. Především bolí vyřčená slova, neoprávněná kritika a přehnané pracovní nároky. Naše profese byla, je a vždy bude naplňována pouze v ochotě dostatečné spolupráce všech, kteří na pracovišti jsou. Znamená to především uvědomění si, že jsme ve výkonech pro svěřené klienty závislí na sobě navzájem. Potřebujeme jeden druhého, potřebujeme vytvářet spolehlivé mezilidské vztahy, bez nich se neobejdeme. Hlavní důraz je kladen na pravdomluvnost, zodpovědnost, důvěru a ochotu naslouchat a také vyslechnout odlišný názor. Do našich pracovních vztahů nepatří unáhlené závěry bez posouzení situace, která se stala.
Postoje k pracovním stresujícím faktorům
V úvodní části jsem psala o přípravě organismu k boji nebo útěku ze situace, kterou náš mozek vyhodnotil jako ohrožující. Poplachová reakce spouští obranné mechanismy stále stejně, nezměnila a nepřizpůsobila se civilizačnímu vývoji. V dnešních stresujících okamžicích naši geneticky danou úžasnou sílu nelze k sebeobraně využít. Ztratila v současnosti svůj význam. To pro nás představuje negativní důsledky a je na nás pochopit tělesné a psychické signály, které v nás stres vyvolává. Nemůžeme fyzicky napadnout klienta nebo svého nadřízeného anebo bouchnout dveřmi a utéci pryč. Od naší profese se očekává, že budeme vždy trpěliví, laskaví, vstřícní, ohleduplní. Při našich vypjatých pracovních situacích jsme mnohdy odsouzeni být pasivní, v klidu a naše hladina stresu stoupá.
Je na nás, abychom přehodnotili přístup ke stresujícím okamžikům. Vyžaduje od nás umění najít vlastní strategii, jak filtrovat denní události a nebrat si je osobně. Nenechat se strhnout do víru nejistoty, co bude dál s nezvladatelným tempem a způsobem života, který vedete.
Nejdříve si připomeneme, kam tedy jde nahromaděná energie, která se bojem ani útěkem nevyčerpala? Dochází k somatickým projevům, které se mohou stát naším trvalým tělesným výrazem. Vznikají nepříjemné emoce a ty přinášejí stále nové a nové myšlenky, které brání posunout se dál. Naznačují i způsob našeho chování.
Co se v nás děje? Trápí vás bolesti zad, napětí v ramenou? Míváte bolesti hlavy a bolesti na hrudi? Váš obličej mívá stažené obočí, stisknuté rty a zaťaté zuby? Jsou na vás vidět shrbená ramena? Víte, že napjaté zadní svaly krku, náš nejmohutnější sval, měl v přípravě k boji nebo útěku obranný význam? Dnes si neseme nevyřešené problémy a úzkosti na ramenou a na zádech a ty způsobují chronické bolesti páteře. Naučíme se, jak odložíme pytel zbytečných myšlenkových pochodů. Nebudeme padat únavou pod tíhou problémů. Propadat úzkosti a trpět beznadějí. Nedovolte druhým, aby vás ranili… Trápí vás jednání s nadřízenými, kolegyněmi nebo klienty? Co je nejhorší? Co potřebujete? Úlevu od fyzické náročnosti své profese nebo úlevu od vnitřního napětí?
Ve chvílích, které se nás citelně dotýkají, rozčilují a ponižují, děláme chybu, když se zaměřujeme na ty, kteří nám to způsobili. Ptáme se „proč nám“? Najednou se v myšlenkách objeví, co všechno dobrého jsme doposud pro ně udělali, vypočítáváme své minulé zásluhy. Svou energii věnujeme druhým. To je největší omyl. Pojďme obrátit a využít energii pro sebe. Zastavte se na chvíli a pojmenujme pocit, který se objevil. Zeptejte se sami sebe: Proč se mi to děje? Co mne nejvíce zraňuje a proč? Co mohu udělat pro sebe? Je mé jednání a způsob chování v souladu s pravidly mezilidského kontaktu?
Naše ego je řídící složka osobnosti. Je jako ředitel velkého zařízení. Má pod sebou mnoho emocí, které mohou být v konfliktu. Emoce nutí mysl, aby chystala plán, jak dokázat, že jsme nejlepší, vymýšlí pomstu, hledá výmluvy… Nezraňujte se představami o člověku, který vás pokořil, způsobil vám bolest. Minulost nelze vrátit zpět. Zdržujeme tak sami sebe v osobnostním vývoji. JE TŘEBA JÍT DÁL. Je třeba pohřbít minulost a pohřbít i naše ukřivděné já, aby se narodilo pevnější, silnější a statečnější. Každá ztráta bolí. A i utrpení patří k životu. Naučíme se techniky, jak proměnit mozkovou aktivitu a přinutit svůj rozum pracovat pro nás a ne proti sobě. Změníme vnitřní nespokojenost a objevíme víru ve vlastní sílu změnit postoj. Nemůžeme zakázat myšlenkám, aby se objevovaly, ale můžeme ovlivnit, které myšlenky v naší mysli zůstanou. Nemůžeme smazat záznam, který se nám přihodil, ten bude trvale v naší paměti. Co můžeme udělat? Rozhodnout se vypnout záznam – to je cesta změny postoje.
Představte si, že váš rozum je továrna na myšlenky. Jaké si tvoříme, je pouze v našich silách. Přemýšleli jste, kolik jich denně vyrobíte a jak s nimi nakládáte? Které myšlenky dokážete vyhodit a které tam ponecháte? Jak na to? Jak dalece svým myšlenkám věříte? Jak dalece budete využívat vlastní sílu směrovat myšlenky k jiným záměrům? Můžete si také představit, že vaše mysl je energie, váš intelekt je obvod, který spojuje mozek a mysl. Mozek je jako televize, která má tři programy – podvědomí, vědomí, nadvědomí. Myšlenky jsou vaše pořady. Je pouze ve vašich schopnostech přepínat programy. Který program si pro sebe vyberete, abyste se naučili ovládat své emoce a nedovolili jim, aby měly navrch v situacích, které jsou nepředvídatelné a neočekávané? Myslíme převážně v obrazech, jež naše mysl vytváří díky slovům a větám, které slyšíme nebo si pomocí vlastní vnitřní řeči sdělujeme. Jak si sami sobě říkáte ve chvílích stresu a nesnázích? Jen my sami máme největší moc nad sebou a můžeme změnit svou vnitřní řeč.
Zkuste si zvýšit své sebevědomí
Co nezkusíš, nevíš, jak dopadne. Zkuste si napsat pět svých kladných a záporných vlastností. Které vám jdou psát rychleji? A je také přínosné si sami sobě sdělit, v jakých životních okamžicích nám negativní vlastnosti slouží.
Myšlenky nedokážete zastavit. Co však můžete udělat, je vypnout pořad, tj. ponechat ve své mysli jen to, co chcete. To se lze naučit a kontrolovat. Ovlivníte tak, co v mysli trvale uchováte. O tom rozhodnete vy. Je nezbytné vytvořit si ochranný obal – krunýř. Jste to vy, kdo rozhoduje o přepínání pořadů a ponechání toho, který naladí vnitřní harmonii. Existuje tak mnoho vašich já, které tvoří vaši osobnost.
Napište si pět svých nejcennějších vlastností – klady vaší osobnosti. Má je osoba, která vám způsobila vnitřní nerovnováhu?
Hlavní brzdou zastavení stresu je naše mysl. (Ota Gregor: Žít se stresem, 1993) Mohli bychom si vlastní mysl pojmenovat jako hlavní protistresový nárazník. Přijít na to a objevit své záchranné brzdy a kotevní lana, které vlastníme pouze sami a máme je uvnitř sebe a kdykoli k dispozici. Zastavit se na chvíli a pozorovat své tvořící se myšlenky. Mysl nám předkládá obrazy, které nás mají přesvědčit, že jsme u konce svých sil, a tak tomu věříme. Naučme se měnit duševní obraz zklamání, ponurosti, zatrpklosti na naději, zájem, úspěch, na sebezdokonalení (tab.).
Nikdo nás neučil dosáhnout klidu mysli. Klid mysli je velká životní jistota a jediná správná podmínka pro pohodu. Bez klidu mysli není život plnohodnotný.
Můžeme tedy říci: Moderní doba si žádá jiný způsob využívání našich rozumových schopností.
Odolnost vůči stresu vyžaduje tvůrčí myšlení, které dokáže zamezit přetrvávání stresových okamžiků. Objevíme svou tvůrčí sílu a naučíme se získávat poučení z každého nezdaru. Posílíme svou důvěru a budeme chápat trpělivost jako svou ctnost.
Mnozí z nás ve chvílích nepokoje sáhnou po cigaretě, někdo po čokoládě, někdo po alkoholu, ale jsme to my sami, kdo dokáže léčit své tělo a zbavit ho napětí. Potřebujeme něco jako led na bolavé koleno, potřebujeme lék pro duši, abychom dokázali rychle zapomenout na nepříjemné chování pacientů/klientů a jejich příbuzných a mnohdy i na chování svých nadřízených a spolupracovníků.
Zamýšlela jsem se, proč chceme okamžitou úlevu, když se nám nedaří. Není to rozmazlenost technickými vymoženostmi? Není to důsledek toho, že můžeme dostat okamžitě materiální zabezpečení, kdykoli po tom budeme silně toužit?
Máme vrozenou potřebu uznání, toužíme po lidské důstojnosti. Potřebujeme, aby nás druzí měli rádi, aby nás občas pochválili a ocenili za naše schopnosti. Skrze druhého získáváme zprávu, jak na tom jsme, jak nás druzí přijímají, jaký k nám mají respekt a úctu. A tak se raději občas ponižujeme, pochlebujeme, skrýváme svou nespokojenost a myslíme si, že tím pro sebe nejvíce získáme, abychom byli uspokojeni v touze po uznání.
Náš duševní klid musí pramenit z hodnocení situace, kterou jsme prožili. Poučit se z utrpení, které jsme měli, a získat ponaučení, jak se příště zachovat jinak.
Naučíme se úlevná cvičení, utišující slova, abychom měli pod kontrolou zkratové situace, kdy nedokážeme své emoční reakce udržet na uzdě. Prožíváme období krize, kdy jsme naštvaní a přitom stačí jen málo, dát druhým za pravdu, nechtít za každou cenu vítězit. Naučit se pokoře vůči situacím, které nelze změnit. Nemůžeme vychovávat druhé lidi, pouze sebe samé vést ke změně postoje vůči vypjatým životním situacím.
O autorovi: PhDr., Mgr. Dana Klevetová, chirurgické oddělení, Litomyšlská nemocnice, a. s.