Tak trochu retro

30. 3. 2011 8:36
přidejte názor
Autor: Redakce
V poskytování zdravotní péče se podle mne nelze řídit subjektivními potřebami jedince. Ty totiž budou vždy neomezené, píše pro Zdraví.Euro.cz MUDr. Kateřina Baziková.


Patřím ke generaci, která byla povinně vzdělávána také v marxismu (dějiny dělnického hnutí, ekonomie, filozofie a vědecký komunismus). Při 1. atestaci jsme dostali otázku i z tohoto předmětu. Byl to snad jediný obor, při jehož učení jsem nevěděla, zda mám brečet nebo zvracet.

Opakovaně dnes zaznívá, že ve zdravotnictví přežívá socialismus. Omyl, velký omyl!

Pokud si dobře vzpomínám, jeho definicí bylo „každý podle svých možností a každému podle jeho zásluh“ nebo tak nějak. To bychom to dopracovali. V českém zdravotnictví totiž panuje komunismus – „každý podle svých možností (tzv. pojistné) a každému podle jeho potřeb (prakticky neomezená konzumace zdravotní péče)“.

Pravda, český zdravotnický komunismus byl trochu narušen poplatky, ale princip zůstal zachován. Pokud se rozhodnu, že o půlnoci potřebuji vyšetření a ošetření něčeho, co mne bolí už dva dny, dostane se mi toho. Pokud ležím v nemocnici a můj stav je takový, že bych mohla být propuštěna do domácí péče, ale doma není, kdo by se postaral, zůstávám v nemocnici.

Optikou evoluční teorie

Nevím, zda se nejedná o jednu z tzv. urban legends, ale kdysi (tedy za rozvinutého socialismu, který je předstupněm komunismu) se prý někde rozhodli, že socialismus mají tak rozvinutý, že mohou zavést komunismus, co se chleba týče, a chléb v místním konzumu dávali zadarmo. Asi tušíte, jak to dopadlo, a nemýlíte se. Takže ten chlebový komunismus zase rychle zrušili.

Na rozdíl od českých flagelantů si nemyslím, že to je proto, že by byl český národ složen z chamtivých jedinců a že jinde by tomu bylo jinak. Podle mne to je prastarý pud, sloužící dobře v dobách, kdy jsme se jako lidstvo pohybovali v menších skupinách někde po Africe.

Pokud jsme narazili na zdroj potravy, bylo účelné jej vytěžit co nejvíc, lidově řečeno až do mrtě. Jedinci (či skupiny jedinců) postrádající tento pud prostě nepřežili. A od té doby uplynula příliš krátká doba, tedy v evolučním měřítku.

Stejně lze vyložit současné problémy s pandemií obezity. Mimochodem, duševně odolným jedincům doporučuji internetové stránky www.peopleofwalmart.com – skvěle poslouží jako urgentní terapie v případech pocitů méněcennosti týkajících se postavy, věku, oblečení a vůbec vzhledu a všeho; taky si tam chodím pro povzbuzení.

Ale abych neodbíhala od tématu. Jelikož přežili pouze ti jedinci (respektive jejich genetická informace), kteří byli vybaveni pudem sežrat všechno, co našli a co bylo jedlé, hlavně pak bylo-li to sladké a tučné, nemůžeme se divit, že až na výjimky máme zakódován šetřivý metabolismus.

Neudržitelné systémy

Pokud odhlédnu od urban legends a vývojové biologie a psychologie, mohu uvést příklad, který je součástí orální historie, tedy vyprávěl o tom můj otec a nevím, proč by lhal. V dobách svých vysokoškolských studií (přírodní vědy, obory fyzika, chemie) chodil brigádně pracovat do místního lomu. Nakládal na vozíky štěrk a odvážel jej na nějaké další místo.

Takových pracovníků tam pochopitelně bylo víc a každý pracoval na nějakém určitém a relativně stálém prostoru. Za každý vozík dostali nějakou známku (jejíž konkrétní podobu neznám a ani mne nezajímá) a na konci týdne proběhla podle počtu známek výplata.

Protože každý pracovní prostor obsahoval jinou kvantitu i kvalitu štěrku, ti, kteří měli smůlu a museli se víc namáhat, protestovali. I určilo se, že známky za odvezené vozíky se budou dávat dohromady a na konci týdne dostane každý dělník stejný počet, aby to bylo spravedlivé.

Nu, snad tušíte, jak to dopadlo, a pokud ne, hádejte, můžete třikrát. Pro mne to je potvrzení názoru, že podobné systémy jsou neudržitelné a nesmyslné, protože naprosto ignorují základní zákonitosti lidské psychiky.

Při aplikaci na české zdravotnictví jsem dospěla ke stejnému závěru. Systém je neudržitelný a nesmyslný. Nepléduji pro systém, jaký je v USA, i když jako lékaři bychom na tom byli lépe. Ale to bychom byli i v Bangladéši, jak jsem se dověděla na Facebooku.

V poskytování zdravotní péče se podle mne nelze řídit subjektivními potřebami jedince. Ty budou vždy neomezené. Myslím si, že to má být lékař, kdo určí, co pacient nezbytně potřebuje, nejlépe ještě s oporou zákona, a to mu zajistí nebo přímo poskytne.

A to je všechno. Jak říká popelář Doolittle v „My Fair Lady“: Nothing less, nothing more.

  • Žádné názory
  • Našli jste v článku chybu?