Preterapie je určena pro osoby se specifickými potřebami - mentálně postižené a pro ty, jež trpí duševní poruchou, např. osoby agresivní nebo ve stavu deprese, které se dočasně nacházejí v jiném světě a jiné dimenzi prožívání reality. Jmenovaná technika slouží k navázání kontaktu a následně umožňuje spolupráci. Respektuje omezení klienta navázat kontakt s pečujícími. Vychází z Rogersova požadavku přijímat klienta takového, jaký je, mít porozumění pro jeho projevy.
Preterapie je další stupeň ve vývoji myšlení a praxe zaměřené na klienta. Jde především o uskutečnění empatického kontaktu - Prouty vytvořil pět druhů kontaktních reflexí.
Kontaktní reflexe podle Proutyho
Situační reflexe: Pečující sleduje aktuální klientovu situaci, prostředí, kde se nachází, a reflektuje jeho chování. Vycházíme vždy z toho, že emoční prožívání nemocného je zachováno, a podle jeho způsobu chování se snažíme s ním navázat kontakt. Hovoříme o situaci, kterou vidíme před sebou. Cílem je umožnit nemocnému zkušenost se světem kolem něho. Sděluji, co nemocný právě dělá, a hledám souvislosti s jeho dřívějším životem, prožitými situacemi. Musíme si být vědomi toho, že nemocný sám neví, kde právě je. A tak popisujeme konkrétní reálnou situaci. Jsou-li nemocní hyperaktivní v nějaké činnosti, snažíme se porozumět pohybům rukou a nohou a najít smysl tohoto pohybu a nabídnout reflexi. Osobně jsem si sama vyzkoušela, že klient zareaguje a vysloví, co mu jde právě hlavou, na co myslí, dokázala jsem obrátit jeho pozornost k úkonům sebepéče - přijímání jídla, koupel…
Například sdělujeme: „Ležíte ve své posteli“ nebo „Jarda leží ve své posteli“, „Držíte v ruce rukáv mého svetru“, „Sundáváte si košili“, „Jste v nemocničním pokoji“, „Vedle vás je…“, „Vaše ruce trhají“…
Obličejové reflexe: Hledáme možnou emoci, čteme ji z výrazu tváře a nabízíme její formulaci. „Vypadáte naštvaně“, „Vidím na vaší tváři slzy“, „Máte smutné oči“, „Vaše ruce chrání vaše tělo“, „Cítíte se v nebezpečí“, „Smějete se…, máte radost…, křičíte…, máte silný hlas…, možná máte strach…“ U těch klientů, které oslovujeme křestním jménem, sdělujeme „Jaruška se směje“ nebo „Paní Baráčková se tváří rozzlobeně!…
Tělové reflexe: Pro některé klienty je typická nepřirozená a strnulá pozice těla. Nemocný ztrácí kontakt se svým tělem, provádí nekoordinované pohyby, chybí mu informace o hranicích svého těla. Popisujeme činnosti, které nemocný dělá, nebo provádíme stejný pohyb. Nemocný svůj pohyb vidí u mne a lépe tak porozumí svému tělu. Každý pohyb je reflexní, volní a emoční. Automaticky nám vystřelí ruka, když se chceme bránit. Když chceme někam dosáhnout, ruku natáhneme, a když pláčeme, může se otřásat celý hrudník i s rukama.
Někdy pohyb vychází z naučené sebeobrany z minulosti nebo z činností, které nemocní dělali dříve nejraději. Nemocný nemá kontakt se svým tělem a sám sobě nerozumí. Ztrácí nad sebou i situací kontrolu. Je bezradný, neví, co se děje, a reaguje celou škálou emocí.
Jaká pohybové gesta patří ke známým sdělením? Mávnutí rukou, natažená dlaň, schoulená ramena, zavřená pěst, ruce na obličeji… Pokud opakujeme pohyb nebo ho popisujeme (pomáhá při agresi), nemocný chápe, že jsme naladěni na stejný rytmus, že mu rozumíme a snažíme se pochopit význam jeho chování.
Slovní reproduktivní reflexe: Někteří psychotičtí klienti nejsou schopni mluvit souvisle, scházejí jim slova, častá jsou zmatená a nelogická slova. Při nesrozumitelném projevu se snažíme o výběr vhodného slova. Hledáme souvislosti, opakujeme to, co jsme rozuměli, i když to nedává smysl (růže - vařit). Můžeme reflektovat i zvuky, napomáhá to rozvíjet komunikační kontakt.
Tím, že se snažíme o porozumění, nabízíme sdílení jeho úzkosti, strachu a vnášíme do vzájemného dialogu kontakt se světem prostřednictvím slov a zvuků.
Jakou dáváme nemocnému zprávu? - I když ti nerozumím, jsem s tvým strachem, úzkostí srozuměný. - Tvé myšlení je pro mě nelogické, nepochopitelné, ale jsem ráda, že slyším slova, jsi tady a já jsem s tebou.
Příklad z praxe
Klientka s demencí mi sděluje: „Chci jít domů, nechci tady být, jste zlí!“ Opakuji: „Chcete jít domů, zníte hněvivě, cítíte, že musíte domů, skutečně cítíte, že musíte jít domů. Všichni jsou tady zlí, cítíte zlost a možná strach“ Klientka vnímala mé rytmické naladění a odpověděla, že má strach, že tady zůstane napořád.
Na geriatrickou kliniku, kde jsem pracovala, jsme přijali ležícího nemocného po mozkové příhodě, závislého na ošetřovatelské péči. Komunikaci a ani spolupráci se nepodařilo navázat. Napadlo nás využít reflexe. Pacient vydával neartikulované zvuky a prováděl nekoordinované pohyby. Začali jsme s ním pracovat tak, že jsme pohyby i zvuky po něm opakovali. Podařilo se nám získat oční kontakt a pacient se přestal bránit doteku. Mohli jsme začít pasivní cvičení na lůžku.
Na jednom svém semináři o technikách komunikace s mentálně postiženými jsem zažila příjemné překvapení. Dvě pracovnice mi sdělovaly, že si jednou nevěděly rady s agresí a chováním klientky, a tak opakovaly stejné pohyby po klientce a svým přístupem ji dokázaly zklidnit a dovést do jídelny. Byly velmi rády, že vlastně svým nádherně lidským vnímáním realizovaly myšlenky kontaktu preterapie.
Na závěr zájemcům doporučuji přečíst si knihu G. Prouty a spol. Preterapie vydanou nakladatelstvím Portál v roce 2005.
O autorovi: PhDr. et Mgr. Dana Klevetová, chirurgické oddělení, Litomyšlská nemocnice, a. s.