Autor popsal jednu z hlavních charakteristik veřejných financí - nemožnost měřit smysluplnost jejich utrácení. Každý správce jakékoli části veřejného rozpočtu řeší podobnou „Sofiinu volbu“ denně.
Například ve zdravotnictví: když vyplýtvám moc peněz na prevenci, nezbude na léčbu. Když nezaplatím prevenci, léčba se prodraží. Když vyplýtvám moc na prevenci a léčbu rakoviny, ošidím ty s cukrovkou, u kterých mi nezbude ani na prevenci, ani na léčbu. Když budu za obrovských nákladů léčit těžce nemocné, nezbudou prostředky na lehčí případy.
Když těžší a nákladnější případy odepíšu a budu se věnovat jen těm, kde je za méně peněz větší naděje na uzdravení, budou se těžce nemocní cítit ošizení, platili přece stejné pojištění. A tak dále - je to každodenní rozhodování o alokaci zdrojů.
Dokud nebylo kolektivní zdravotnictví, dělal se podobný typ rozhodování na úrovni individua, každý si sám rozhodl, za co utratí svoje peníze a kolik jich utratí. Podobné je to v jiných partiích veřejných rozpočtů. Například v dopravě: nový asfalt, nebo nové značky? Raději spravovat hlavní tahy, nebo vedlejší? Kde se jich víc zabije? Stejně tak ve školství: dávat více peněz na nadané děti, nebo méně inteligentní? Co se více vyplatí?
S investicemi do chytrých bychom výhledově podpořili ekonomiku, u těch druhých snížili delikvenci. Je to celý obor teoretické ekonomie. Říká se mu teorie veřejné volby. Stále větší část života člověka v současném evropském státu závisí na veřejné volbě a stále méně zbývá na individuální rozhodnutí. Například ve zdravotnictví.
Nemohu se rozhodnout, jak velkou část ze svého příjmu utratím za zdravotní služby a za které konkrétně, někdo jiný (stát) rozhoduje za mě. Říká se tomu plíživý socialismus.
Roman Knákal, Respekt
Článek Sofiina volba českého zdravotnictví si můžete přečíst ZDE