„Tento přístup je třeba zásadně odmítnout,“ napsal Boris Šťastný ve svém tiskovém prohlášení, v němž reagoval na fakt, že v polovině května byly v poslanecké sněmovně schváleny dvě různé předlohy zákonů týkajících se regulačních poplatků ve zdravotnictví. Tak daleko došly politické hrátky v české kotlině.
Pravidla legislativního procesu nejsou žádným tajemstvím. Ani to, že by se měla dodržovat – jsou přece dána zákonem. Ústavním zákonem. Politici si zřejmě myslí něco jiného. Proč bychom tu místo parlamentní demokracie nemohli mít třeba anarchii…
Komu slouží zákony?
Někdy mám pocit, že se u nás zákony vymýšlejí jen tak. Že se jejich nutnost rodí v hlavách politiků. Že nevycházejí ze skutečných potřeb společnosti, které přinesl její vývoj, a je tedy třeba tyto skutečnosti právně upravit. Připadá mi, že jsou jen zbraní proti politickému protivníkovi. Ukázat svoji moc, zajistit privilegia vládnoucí straně (už jsem měla na jazyku vládnoucí třídě), případně i z jiných pohnutek. Fantazii raději nepouštět z uzdy.
Člověk by si také myslel, že návrh zákona připravují odborníci z daného oboru a že v pracovní skupině nechybějí ani zástupci těch, kterých se úprava týká, ve zdravotnictví tedy lékařů z praxe a „obyčejných lidí“ neboli pacientů (voličů). Že si jeho tvůrci prostě řádně vyslechnou hlasy odjinud (ne, halucinace na mysli nemám)…
Myslel zákonodárce v případě poplatků na to, že se zákon může neblaze dotknout určitých skupin obyvatelstva? Copak se zákony nedělají pro lidi? Jistě, hrubě řečeno bylo potřeba ušetřit peníze, aby se lidé měli lépe. Ale vysvětlil jim to někdo takovým způsobem, aby celou věc skutečně takto chápali?
Neznám přesné složení skupiny, která vypracovala návrh o regulačních poplatcích ve zdravotnictví. Ale již ve stadiu tvorby předkladatel mohl tušit, že si opozice brousí zuby na jeho slabiny a v závětří již slastně pomlaskává, jak se na něj hned po schválení vrhne za účelem rozcupování.
Když jej zhruba před rokem a půl ministr Julínek s velkou pompou uváděl do praxe, mohl tušit, že zákon je snadno napadnutelný. Možná už jenom tím, že neupravuje, k jakým účelům zdravotnické zařízení tyto prostředky má, smí či nesmí použít. Jsou prostě jeho příjmem.
Poplatkové turbulence
Loni v lednu se zdálo, že problém s poplatky není. „Poplatky? Zatím bez potíží,“ psaly noviny. „Pacienti až na úplné výjimky platí za návštěvu ordinací i lékáren bez řečí.“ „Díky poplatkům klesl prodej léků na předpis.“ Podle některých hlasů po¬kles pacientů v ordinacích příliš nezaznamenali, pohotovosti si údajně oddechly.
„Poplatky fungují, není rozumné dělat rychlou, unáhlenou revizi systému,“ soudí ministr Julínek. „Seriózní je vyhodnotit poplatky po půlroce. Následně se podívat, kdo je sociálně potřebný, kde tento systém dobře nefunguje a podle toho se zařídit.“ Proč až následně? Proč se na sociálně potřebné nemyslelo již při tvorbě zákona?
Do boje vyrazila nejen opozice, ale se svými návrhy změn přišli i koaliční lidovci a zelení. „Poplatky u lékaře odporují Úmluvě o právech dítěte.“ „U novorozených dětí regulační poplatek postrádá smysl.“ „Lékárně z třicetikorunového poplatku zbudou tři koruny.“ A na přetřes přišli důchodci, novorozeňata, bezdomovci…
Ministerstvo zdravotnictví předložilo čísla již koncem dubna: „Díky poplatkům poklesl počet receptů o 40 %, o 20 % klesly náklady na léky z veřejného zdravotního pojištění, což uspořilo 1,75 miliardy, o 28 % se snížil počet návštěv u ambulantních specialistů, o 12 % počet hospitalizací, o 9 % se zkrátila průměrná délka hospitalizace. Zdravotní pojišťovny ušetřily 2,6 miliardy korun…“
Nebudu možná daleko od pravdy, když řeknu, že se tak kromě „obohacování lékárníků“ a faktu, že „vláda už na poplatcích vytáhla z kapes pacientů miliardu a darovala ji majitelům zdravotnických zařízení“, staly rozbuškou pro jednání středočeského hejtmana právě tyto příjmy pojišťoven. Spustila se lavina skutků vskutku zajímavých, od placení poplatků za pacienty v lékárnách krajem až po trestní oznámení na soudce.
Zrušit, či nezrušit, toť otázka
První pojulínkovská ministryně Daniela Filipiová šla pevně ve šlépějích svého předchůdce, na změny neměla čas, posléze jako členka vlády v demisi už ani moc. No, i když přinejmenším znejistit existenci VFN stihla.
U Dany Juráskové se zprvu mohlo zdát, že chce poplatky zrušit: „Současný systém poplatků je tak deformovaný, neprůhledný a natolik ztratil svůj regulační smysl, že bych se přikláněla k tomu je raději zrušit než upravovat.“ Za pár dní je začala hájit: „Ministerstvo považuje rozhodnutí poslanecké sněmovny za mimořádně nešťastné pro české zdravotnictví,“ stojí mimo jiné v tiskovém prohlášení reagujícím na rozhodnutí sněmovny učiněné na „černý pátek“. Na změny také nebude mít mnoho času.
Úplnou bombou je však čerstvý názor ministra Julínka: „Když vám ve sněmovně někdo systém natolik zkomplikuje, říkám: tak to nekomplikujte, radši to celé zrušte. Za daleko větší tragédii považuji chybějící reformní zákony.“
Těžko říct, proč vládní reforma veřejných financí začala právě regulačními poplatky. Dnes to vypadá, že si s nimi nikdo neví rady. Co že to vlastně měly regulovat?
Markéta Mikšová, šéfredaktorka Zdravotnictví a medicína
(komentář vyšel vZdraví.Euro.cz 21/2009)