Prvním pacientem týmu lékařů pod vedením profesora Vladimíra Kořístka se stal tehdy šestatřicetiletý Josef Mynář z Tišnova. Trpěl nevyléčitelnou jaterní chorobou a transplantace mu zachránila život. V roce 1986 se Mynář vrátil do zaměstnání a deset let pracoval na nádraží jako staniční dělník. Milovník lesa a myslivec pak musel sice odejít do invalidního důchodu, ale jak mu zdraví dovolilo, pracoval ještě jako strážný a vypomáhal jako domovník a topič.
Počátky
Profesor Kořístek začal se svými spolupracovníky experimentovat již v roce 1975, kdy játra transplantovali prasatům. „Teprve po dvou letech nám většina zvířat přežívala,“ vzpomínal. Játra nakonec úspěšně transplantovali asi 150 prasatům. První lidskou výměnu jater povolilo až v roce 1983 ministerstvo vnitra, a to navíc s podmínkou, že zákrok musí mít označení „experiment na člověku“.
Centrum kardiovaskulární a transplantační chirurgie v Brně (CKTCH), které program jaterních transplantací zahájilo, provedlo v letech 1983 až 2010 celkem 395 zákroků. Největší tuzemské transplantační centrum - pražský Institut klinické a experimentální medicíny (IKEM) - má transplantace jater v programu od roku 1995. Do března 2008 zde uskutečnili přes 600 transplantací jater. Rozšiřování výkonů umožňuje i zavádění nových technik.
Pražské unikum
IKEM od roku 1998 provádí také transplantace dětem mladším než tři roky, které dříve musely být operovány v zahraničí. V roce 2007 zde nová játra dostalo osmiměsíční dítě, unikátní výkon byl u takto malého pacienta v ČR proveden poprvé. IKEM si připsal i další prvenství při takzvané domino transplantaci. Lékaři při ní transplantovali játra dvěma pacientům současně, přičemž první byl dárcem orgánu pro druhého a sám získal játra od zemřelého dárce.
Játra se transplantují lidem například s cirhózou jater, s chronickou žloutenkou typu B či C, s některými druhy jaterních nádorů nebo pacientům, jimž játra akutně selhala, například při otravě. Jsou druhým nejčastěji transplantovaným orgánem. Přežívání českých pacientů se řadí nad průměr udávaný evropským registrem. S novými orgány podle údajů CKTCH přežije rok 92 procent pacientů, pět let 81 procent a deset let 72 procent.
Celý další život po transplantaci je potřeba užívat léky, které zabraňují vzniku odhojovací rejekce organismu proti cizímu orgánu. Komplikací je i zvýšená náchylnost k infekcím. I přes tato úskalí však úspěšná transplantace mění značným způsobem kvalitu života pacienta. Nemocní, kteří byli často odkázáni na předchozí několikaměsíční pobyt na lůžku, mohou vést zcela normální život.
První byli Američané
Játra byla poprvé transplantována v roce 1963 v americkém Denveru. Úspěšný byl ale až druhý pokus tamního týmu Thomase Starzla v roce 1967. Pacient po výkonu žil déle než rok, zemřel však na nové vzplanutí nádorového onemocnění. V Evropě byla první transplantace jater provedena v roce 1968 v Cambridgi. V současnosti se v celém světě realizuje přibližně 10.000 transplantací jater za rok.
V drtivé většině se transplantují od zemřelých dárců, vhodných orgánů je ale nedostatek. Mezníkem v dalším rozvoji byl proto rok 1989, kdy v Chicagu provedli úspěšnou transplantaci části jater živého dárce. Dvouleté holčičce byla voperována část jaterního laloku její matky. Protože však tento zákrok může pro dárce znamenat i velké riziko, přistupují k němu lékaři jen výjimečně.