Léčba inzulinem je nasazována u všech typů diabetu, kde se netvoří inzulin, například při diabetu 1. typu. Lékaři ji zvolí také v případech, kdy není zřejmé, o který typ diabetu se jedná a pacient má závažné klinické příznaky, například hubne, má žízeň, pojídelní glykemie jsou přes 11 mmol, v moči má aceton.
Léčba inzulinem bývá zahájena i v případě, pokud selže léčba léky, které snižují hladinu cukru v krvi (PAD).
V neposlední řadě právě inzulinem jsou léčeni pacienti, kteří trpí diabetickou neuropatií (poškození nervů vysokými hladinami cukru v krvi). Je totiž prokázáno, že léčba inzulinem zpomaluje rozvoj diabetické neuropatie. Je to zaprvé zlepšením glykemií a zadruhé zlepšením reparačních pochodů.
Lékaři sáhnou po inzulinu i u pacientů se selháním ledvin, kdy již nelze podávat léky snižující hladinu cukru v krvi a pouze dieta nestačí.
Léčba inzulinem na přechodnou dobu
Přechodně inzulin lékaři podávají těhotným diabetičkám nebo ženám s gestačním diabetem (diabetes, který se objeví v těhotenství), kde diabetická dieta nestačí. Lékaři jsou v těchto případech velmi obezřetní, protože léky používané k léčbě cukrovky by mohly poškodit dítě a jeho zdárný vývoj.
Dočasně je inzulin podáván po úrazech a operacích v případech, kdy bývá vhodné inzulinem podpořit hojení. Po zhojení je možné inzulin vysadit.
U cukrovky 2. typu, když obézní diabetik zredukuje svoji tělesnou hmotnost, zvýší pohyb (následkem je snížení inzulinové rezistence), často i zlepší dodržování diety a zvýší příjem tekutin na doporučovaných 2,5–3 l denně, bývá v některých případech možné léčbu inzulinem ukončit.
Inzulin je možné vysadit u některých diabetiků se selháním ledvin, kdy může docházet ke hromadění inzulinu v těle a když se začnou objevovat hypoglykemie.
V těchto případech bohužel nadbytek inzulinu není příznakem, že se cukrovka zlepšuje, ale naopak, že se porucha funkce ledvin zhoršila.
Jaké jsou současné trendy v léčbě inzulinem? Cílem diabetologů je léčbou napodobit přirozenou sekreci inzulinu slinivkou břišní.
Inzulinová analoga
Inzulinová analoga (látky s podobnými účinky jako látky základní) jsou odvozena od humánního (lidského) inzulinu. Drobnými změnami v jeho chemické struktuře je dosaženo prodloužení nebo zkrácení doby jejich působení ve srovnání s lidským inzulinem.
Inzulinová analoga s prodlouženým účinkem – detemir nebo inzulin margine – vytvářejí stálou hladinu inzulinu v těle. Napodobují tedy bazální sekreci inzulinu slinivkou břišní. Krátkodobě působící analoga – inzulin lispro, inzulin aspartát, insulinum glulisinum – umožňují napodobovat jídlem stimulovanou sekreci inzulinu v lidském těle. Při jejich používání nemusí diabetik dodržet půlhodinový interval mezi aplikací inzulinu a jídlem. Příznivě působí na pojídelní vysoké hladiny cukru v krvi (postprandiální hyperglykemie). Současná léčba krátkodobě a dlouhodobě působícími analogy inzulinu napodobuje sekreci inzulinu v těle zdravých lidí.
Pero nebo pumpa
Inzulin může být podáván inzulinovým perem nebo inzulinovou pumpou.
Aplikace inzulinu inzulinovým perem je velmi jednoduchá a málo bolestivá. Do pera si diabetik vkládá předem naplněné speciální kapsle (cartridge) s inzulinem. Postup je skutečně velmi jednoduchý. Pacient našroubuje tenkou jehlu a poté nastaví příslušný počet jednotek inzulinu, který lehkým vpichem vpraví do podkoží.
Místo vpichu přitom není nezbytně nutné napřed dezinfikovat. Inzulinovým perem lze dokonce podat látku i přes oděv.
Pokud diabetikům chybí vlastní inzulin, je na prvním místě snaha co nejvíce napodobit vylučování inzulinu v těle jako u zdravých lidí. Další a ještě dokonalejší cestou je podávání inzulinu pomocí inzulinové pumpy.
Úskalí inzulinové pumpy
Aplikace inzulinu pomocí inzulinové pumpy bývá doporučována u nedostatečně kompenzovaných diabetiků závislých na inzulinu, u kterých nelze jinými způsoby dosáhnout zlepšení glykemií.
Pacienti, kteří si aplikují inzulin pomocí pumpy, musejí být schopni pochopit a zvládnout obsluhu inzulinové pumpy, dodržovat zásady selfmonitoringu (vlastního sledování), aby bylo podávání inzulinu bezpečné.
Pacient musí s touto formou léčby souhlasit a musí dobře spolupracovat se svým ošetřujícím diabetologem, aby bylo možné dosáhnout vyrovnaných hladin cukru v krvi a prokazatelného zlepšení kompenzace cukrovky při převedení na tuto léčbu.
Naopak léčba inzulinovou pumpou není vhodná pro pacienty, kteří nejsou schopni zvládnout její obsluhu z důvodů nedisciplinovanosti a nespolupráce s ošetřujícím lékařem, sníženého intelektu, duševní či jiné choroby vylučující tuto léčbu, závislosti na alkoholu či drogách.
Návrh na léčbu inzulinovou pumpou podává ošetřující diabetolog po předchozí dohodě s pacientem.
Nežádoucími účinky, se kterými se lékaři při léčbě inzulinovou pumpou setkávají, bývají hypoglykemie, hmotnostní přírůstek, kanylové infekce, hyperglykemie s ketoacidózou (abnormálním vzestupem kyselin v krvi).
Inzulinová pumpa – zásady bezpečí a úspěchu
Léčba inzulinovou pumpou má striktní zásady, které je pro její bezpečnost a úspěšnost třeba dodržovat.
Nutné je pravidelně kontrolovat místo vpichu, zda není okolí zarudlé či jinak změněné.
Místo vpichu musí být řádně vydezinfikováno a udržováno v čistotě.
Kanylu je třeba kontrolovat, zda kolem ní neprosakuje inzulin, nebo kanyla není ucpaná či zalomená apod.
Kanylu je třeba po dvou či třech dnech vyměnit. Novou kanylu je nutné zavést správně do podkoží a na jiném místě než byla kanyla předchozí. Kanylu bývá rozumné přepichovat ráno, nikoli večer před ulehnutím. Je totiž třeba zkontrolovat, zda je kanyla správně zavedena a dávkuje inzulin bez problémů.
Inzulinová pumpa
Inzulinová pumpa je zařízení určené ke kontinuální infuzi inzulinu. Umožňuje trvale podávat malé dávky této látky, s její pomocí lze například eliminovat negativní efekty zvyšování glykemie v brzkých ranních hodinách. Pumpa obsahuje zásobník inzulinu, který je kanylou přiváděn obvykle do podkoží břicha, ale také třeba do paže. Některé inzulinové pumpy jsou programovatelné a vybavené signalizačním zařízením – „alarmem“. Zdrojem energie pro fungování přístroje jsou baterie.