S případy, kdy by laik svou pomocí pacientovi výrazně ublížil, se záchranáři v praxi nesetkávají. Může se stát, že pomáhající při oživování zláme pacientovi žebro, ovšem za cenu záchrany života, řekl dnes Houdek novinářům.
Podle průzkumu z přelomu února a března, v němž odpovídalo 1044 lidí, má přímou zkušenost s poskytováním první pomoci 22 procent respondentů. Strach z toho, že pomoc nezvládnou a pacient zemře, má 82 procent lidí a nákazy od pacienta při ošetřování se bojí 63 procent dotázaných.
I přes silné obavy by se snažilo první pomoc poskytnout 63 procent lidí. Pokud zavolají na linku 155, dispečerka jim při záchraně radí krok za krokem, co dělat, než dorazí záchranka. Jen jedno procento lidí v průzkumu přiznalo, že první pomoc vůbec neposkytli, ani nezavolali záchranku.
Podle platných zákonů musí každý první pomoc poskytnout osobě, která je v nebezpečí smrti či jeví známky vážné poruchy zdraví. Kdo tuto pomoc neposkytne, ač tak může učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného, může být potrestán odnětím svobody až na jeden rok.
„Pokud člověk třeba na ulici potřebuje resuscitaci, je ve většině případů odkázán na pomoc kolemjdoucích. Mozek totiž vydrží bez kyslíku jen tři až pět minut. A sanita přijíždí zhruba po deseti minutách od zavolání,“ upozornil Houdek. Podle něj tedy je důležité, aby co nejvíc lidí vědělo, jak první pomoc poskytnout.
Připomněl, že pravidla první pomoci se před lety změnila. Minulostí je dýchání z úst do úst, které řadu zachránců odrazovalo. Vychází se totiž ze zjištění, že netrénovaní zachránci obvykle nedokážou dobře zkoordinovat dýchání z úst do úst a nepřímou srdeční masáž. Plíce sice naplní vzduchem, i když mnohdy ne příliš účinně, ale okysličená krev není dodávána orgánům, a celá činnost je proto zcela neefektivní. Doporučuje se tedy jen srdeční masáž. Většina dospělých má informace o první pomoci zastaralé, inovovat si je mohou třeba v kurzech Českého červeného kříže či jiných organizací.