ELK RIVER (USA) - Gabby Gingrasové byl sotva jeden den, když jí sestra píchla jehlou do patičky, aby jí odebrala krev. Většina novorozenců přitom pláče, ale Gabby všechno zaspala. To je ale hodná holčička, říkali si rodiče. Když jí rostly zuby, rozkousala si prstíky do krve. Jednou jí otec masíroval dásničky prstem, Gabby ho kousla a když reflexivně ucuknul, vylomil jí jeden zoubek. Neplakala. Když jde o bolest, nepláče nikdy, píše agentura AP.
Gabby trpí nesmírně vzácnou poruchou nervů známou pod označením HSAN typu 5, kvůli které se cítění bolesti nepřenese nervy do mozku. Gabby, které jsou teď tři roky, jednoduše necítí bolest, která by jiného rozplakala. To nemusí připadat nijak zlé komukoli, kdo si kdy ukopnul palec, ale pro Gabbyino zdraví to má ničivé následky.
Je to bolest, co dítěti brání, aby si prstíkem píchalo do očí, což Gabby dělala opakovaně. Bolest nás nutí kulhat, abychom odlehčili vyvrknutý kotník a usnadnili mu hojení. Bolest drží děti v bezpečné vzdálenosti od horkého sporáku.
Když Gabby rostly zuby, rozkousala si do krve nejen prstíky, ale taky jazyk. „Žvýkala ho jako žvýkačku,“ vzpomíná její otec Steve Gingras. Bez bolesti, která by jí v tom zabránila, si Gabby znovu a znovu ubližuje.
Na plastikových hračkách si vylomila několik zoubků, než její rodiče zjistili, čím trpí. O ty, které si nevylomila, přišla později, když jí lékaři museli odoperovat část zlomené dolní čelisti oslabené bakteriální infekcí.
Jako batole se Gabby neustále píchala do očí a škrábala se v nich. Rodiče se jí v tom spolu s lékaři zoufale snažili zabránit. Nic ale nefungovalo, dokud jí Steve nekoupil pár obyčejných plaveckých brýlí. Ty teď Gabby nosí čtyřiadvacet hodin denně a pravé očičko se začíná pomalu hojit. Pro levé oko ale už bylo zřejmě pozdě. Zničily ho zákaly, které se projevily jako vedlejší účinek léků, jež Gabby užívala na poškrábanou rohovku. Oko teď má oteklé na dvojnásobek velikosti pravého.
Gabbyin stav byl pro lékaře naprostou záhadou, než se podařilo zjistit, co ji vlastně trápí. Když se během prvního roku života neustále znovu a znovu zraňovala, usoudili rodiče, že mají stejně velkou šanci jako lékaři zjistit, co jejich dceři je. Matka Trish zahájila vlastní pátrání po internetu, aby dokázala
pojmenovat Gabbyinu nemoc.
Našla článek v odborném časopise o léčení symptomů podobných, jakými trpí její dcera. Děti popisované v článku si kousaly do prstíků a jazyka stejně jako Gabby a text vypočítával pět typů HSAN, z nichž první čtyři zahrnovaly symptomy, které Gabby nemá, například mentální retardaci.
Typ pět ovšem blokuje cítění bolesti, ale psychické opoždění nezpůsobuje. Ti, kdo trpí typem pět HSAN si navíc uchovávají ostatní nervové počitky - teplo, chlad, vibrace a pohyb, tedy to, že cítíme, jak naše chodidlo přišláplo pedál plynu, aniž bychom se na něj museli podívat.
A právě typ pět se vyšetřením u Gabby, tehdy dvanáctiměsíční, podařilo potvrdit. Tento typ je ovšem tak vzácný, že podle amerických lékařů jím v celých Spojených státech trpí odhadem 25 lidí - včetně těch, kdo nebyli diagnostikováni. Pro rodiče neexistují podpůrné skupiny, žádná literatura, jen minimální lékařský výzkum. A žádné léky. Jedinou možností je snažit se dítě udržovat tak zdravé, jak je to možné.
Jinak je Gabby jako kterékoli jiné tříleté dítě. Z autobusu, který ji vozí ze školky, vyhopkuje s červeně pomalovaným předloktím, jak kreslila ve školce motýlka. Miluje kresleného Lvího krále a umí zařvat jako Mufasa. Jen ji rodiče nikdy nesmějí pustit z dohledu. Každé zakopnutí, každý pád znamená okamžité pečlivé prohlédnutí kolínek, aby neunikla ani ta nejmenší ranka, která by mohla způsobit problémy.
Před časem se Gingrasovým povedlo kontaktovat čtyřiadvacetiletou ženu, která trpí stejnou nemocí jako Gabby. Žena, která si nepřeje zveřejnit jméno, je na vozíku - obě nohy jí museli lékaři amputovat kvůli infekcím z obyčejného rozbitého kolena, kterého si ale nikdo nevšimnul. O první nohu přišla už ve čtyřech letech. „Sebralo nám to sílu,“ říká Steve Gingras. „Jako bychom viděli na vozíku naši Gabby.“
ČTK/AP