Podívejme se na to ale takto: jde jenom o „kupecké počty“ Počítám-li, že lékař po škole bude chodit do práce alespoň 1 rok, než získá alespoň základní zkušenosti a primář ho postaví do služeb (tedy 1 rok s platem 12 tis. měsíčně) potom: od věku 26 let do věku 62, kdy bych teď měl jít do penze já, strávím v nemocnici a ve službách skoro 37 let.
Jednoduchým výpočtem tak zjistím, že budu-li pracovat v dostatečně personálně obsazené nemocnici, kde na mne vyjde ve službách „jenom“ jeden víkend měsíčně a jedna všední služba týdně (což je v okresních nemocnicích spíše vzácností - většinou je to více), poté na prahu svého penzijního věku jsem ve službách strávil 5,5 roku práce navíc. Ano, byl jsem za ně zaplacen.
Kdybych tuto možnost práce navíc neměl, rodinu bych asi živil obtížně. Je to stejné, jako kdybych zítra odešel do práce, přerušil svoji regulérní pracovní dobu - tu bych odsunul na později a domů se vrátil za 5,5 let třeba jako z vězení. 5,5 let, které jsem nemohl věnovat svým dětem a rodině. Věnoval jsem je svým pacientům.
Mám „kliku“, domů jsem mohl alespoň telefonovat. Přepočítám-li tento čas na běžné pracovní dny, volné víkendy a svátky, potom každý lékař pracující v tomto režimu, který se ve zdraví a síle dožil ve službách penze, strávil navíc v práci celkem více než 23 roků. Až mi tedy bude 62 let (bude-li mi vůbec), potom se na penzi budu moci těšit jako 85letý, službami unavený lékař.
Realita je, že nemocniční lékaři v mnoha nemocnicích měsíčně tráví v práci 330 i 360 hodin měsíčně. Ti jdou do penze možná i jako 90 letí senioři a opravdu se tam těší Dočte-li se tedy čtenář, náš spoluobčan nebo pacient, že „těm ukřičeným nemocničním lékařům“ není dost 40 - 50 tisíc měsíčně, je tedy skutečností, že se jedná o částku 2x 20 nebo 2x 25 tisíc - dle věku, zkušeností a kvalifikace.
Tedy jde prakticky o dvě zaměstnání na plný úvazek. Když si potom na faktuře od řemeslníka, autoopravny nebo servisního technika přístrojů v nemocnicích přečtu účtované sumy, domnívám se, že nemůžeme mít za zlé skoro čtyřem tisícům lékařům jejich snahu něco změnit. Zejména to, aby nebyli existenčně závislí na tak vysokém počtu přesčasových hodin.
Toto vše přesvědčilo i mne, abych v sobě utlumil svůj veliký strach, že ohrozím svoji vlastní rodinu (strach, který se mi i tak nepodařilo úplně překonat) a výpověď jsem podal taky. Jsem vděčný za podporu svojí ženy - rovněž nemocniční lékařky, t.č. na mateřské dovolené. Odnaučil jsem se jí ale ptát, kolik stála návštěva kadeřnice.
Nechci vyvyšovat lékařské povolaní nad ostatní. Nesmírně si vážím všech pracujících lidí kolem sebe a práci jim upřímně přeji - obzvláště v dnešní těžké době. Velmi upřímně obdivuji každý profesní úspěch kohokoliv.
Respektuji a chápu negativní vnímání laické veřejnosti současné situace ve zdravotnictví s takovým počtem lékařů ve výpovědích.
Poslechneme-li si ale zprávy posledních dnů a týdnů o ministru Vondrovi, kauze Sazka, tendru na zakázky v Českých lesích, reakce ministra zdravotnictví, vystoupení ředitele motolské fakultní nemocnice a našli bychom jistě další a další, potom lze snad pochopit, proč jsem svoji výpověď zatím nestáhl
Jan Češek, nemocniční pediatr