Když jste se dozvěděl, že máte odjet na Srí Lanku, kolik času jste měl na rozmyšlenou?
Prakticky žádný. V pondělí ráno - den po katastrofě mi zavolal náměstek Ročeň, zda mám platný pas a jestli můžu odjet ještě ten den do Srí Lanky. Řekl, že má být vypravena mise, která se týká ošetření a doprovodu našich turistů z postižené oblasti zpět do Česka. V půl jedenácté jsem zavolal manželce, že si jedu domů rychle sbalit věci, v poledne pro mě přijelo auto a ve dvě hodiny odpoledne jsme odlétali. Společně se mnou odjížděl do oblasti také kolega chirurg z naší nemocnice a jeden další lékař. Byla to opravdu velmi rychlá akce. Ani krizový štáb, který byl v Praze zřízený při povodních, nefungoval tak rychle. Události v Asii byly nepoměrně závažnější.
Proč pomoc mířila právě na Srí Lanku?
Létá tam pravidelná linka, která umožňovala dostat se do postižené oblasti co nejdříve. My jsme byli taková předsunutá jednotka, která měla na místě zmapovat terén. Měli jsme kontakt na zástupce ČSA, konzulku, která přiletěla z Dillí a letěl tam s námi letěl také pracovník českého ministerstva zahraničí. To byly osoby, na které jsme měli kontakt, zbytek závisel na naší improvizaci. Původně jsme měli letět jen na dva dny, později se pobyt prodloužil o několik dalších dnů.
Ve kterých místech jste poskytovali pomoc?
My jsme působili v podstatě na třech místech. Přes konzulární pracovníky jsme byli navigováni do míst, kde byli dočasně ubytovaní lidé svezení z postižených míst Srí Lanky do Kolomba. Ošetřovali jsme je v jednoduchých, doslova polních podmínkách tamních levných hotelů. Vedle psychologické pomoci turistům jsem také asistoval našemu chirurgovi. Sestřičky tam totiž s námi nejely. Využil jsem tedy svých dřívějších zkušeností zdravotního bratra, takže jsem podával jehly, obvazy a podobně. Dále jsme působili v místě našeho ubytování. Bydleli jsme v jedné místnosti, která byla z dvou třetin zaplněna čtrnácti velkými bednami s léky a ošetřovatelskou technikou nebo ošetřovatelskými pomůckami. Měli jsme domluveno s tamní zdravotnicí, že si vypůjčíme v suterénu jejich ošetřovnu. Náš doktor tu zdravotnici „uplatil“ exkluzivními náplastmi, které měl s sebou, a ona nám dovolila, aby tam mohl ošetřovat pacienty. Třetím místem našeho působení bylo letiště. Vyhradili jsme si tři křesla, postavili tam naše zavazadla a vytvořili jsme provizorní ošetřovnu. V odbavovací hale jsme si stoupli před stánek ČSA a aktivně jsme obcházeli turisty. Ptali jsme se, kdo potřebuje prášky, ošetření rány nebo dobré slovo. Na letišti jsme mohli s odjíždějícími turisty navázat během čekání na odlet užší kontakt.
| DÁLE ČTĚTE: |
|---|
| Nemocnice Na Homolce pomohla českým turistům na Srí Lance |
Jak vypadá první psychologická pomoc na místě katastrofy?
Nejdůležitější je, aby dotyčný vypověděl své zážitky jako příběh, který se stal někomu jinému, aby to nebyl tak traumatizující zážitek. Když se mě novináři ptají, jaký jsem slyšel nejhorší zážitek, tak si vzpomenu na příběh jedné dívky. Vyprávěla, že když se vynořila na hladinu, plavaly kolem ní mrtvolky dětí a musela je rukama odstrkovat, aby se dostala na břeh. Když spadnete do rybníka s lekníny, stačí, že se musíte dotýkat slizkých listů a kolem nohou se vám pletou šlahouny. A v tomto případě to není rostlina, ale mrtví lidé. Takový člověk může mít trauma na celý život. Setkal jsem se také s lidmi, kteří mají pocity viny. Že oni přežili, ale člověk, kterého neudrželi za ruku, se utopil.
Když jste ošetřovali české turisty v hotelech, nežádali vás o pomoc také zahraniční turisté?
Ano. Chodili jsme po chodbách s kufry se zdravotnickými potřebami a oslovovali nás i cizinci, abychom jim pomohli. Když jsme už čekali na odjezd, najednou přijel mikrobus a z něho se vypotácelo asi deset Australanů, kteří měli jenom boty, kraťasy a ledvinku. Ti, co měli nějaká zranění, tak se o ně náš lékař postaral.
Vy máte zkušenosti s psychologickou podporou vojáků, kteří se vrátili z válečných misí. Potřeboval jste při péči o oběti tsunami jinou strategii?
Ne, pomoc je velmi podobná. Je to jeden model traumatu. Stejně tak je to třeba se zážitky po autobusové havárie u Nažidel. Ani po dvou letech se řada lidí nedokázala se ztrátou druhých smířit, zůstala rána, která se nikdy nezacelí. Na druhou stranu jsme se v Kolombu setkali s lidmi, kteří si prožité události moc nepřipouštěli. Řekli, že když si zaplatili pobyt za padesát tisíc, tak tam zůstanou. Dorazili do Kolomba pouze na ošetření, ale psychologickou pomoc nepotřebovali, vrátili se zase zpátky. Pohled na neštěstí ostatních dokázali totiž vstřebat jako událost, která se stala třeba v televizi nebo ve filmu, ale jich přímo se nedotkla.
A ti, kteří vaši radu potřebovali - jak jste jim mohl jako psycholog pomoci?
Psycholog je v této situaci takzvaným permisivním průvodcem neštěstím. Tato časná fáze je zaměřena na prvotní kontakt. Lidé mají získat důvěru, že je zde odborník, který si chce s nimi o celém zážitku popovídat. V počáteční fázi šlo o první pomoc. Ošetřili jsme jejich zranění a poskytli jim praktické instrukce – dali jsme jim mobilní telefon, spojení do Česka, představil se konzulární pracovník a podobně. řekli jsme jim, že pokud budou mít zájem, další a hlubší pomoc dostanou v Praze. Lidem jsem dal vizitky s tím, že se na mne mohou po návratu domů obrátit. Zatím se nikdo z nich ještě neozval.
Myslíte, že řadě lidí teprve později dojde, co se vlastně stalo?
Ano. Mnozí z nich nechtěli o ničem na místě mluvit. Traumatizující zážitky se rozleží a s odstupem času se vrátí. Tak jako po první vlně tsunami přišly ještě dvě další, i tady přijde další fáze vybavování hrůzných zážitků. Svědkům neštěstí se možná začnou vracet vzpomínky až ve chvíli, kdy zájem médií o tsunami opadne, až bude celá tragédie více méně uzavřena. Oběti budou spočítány, v místech postižených katastrofou začnou probíhat rekonstrukce a život se pomalu bude vracet do starých kolejí. V tu chvíli hrozí, že se lidem budou vybavovat detailní zážitky.
Rozhovor si můžete přečíst také v tištěnýchZdraví.Euro.cz, které vyjdou jako dvojčíslo 1/2 v pátek 14. ledna.
Iva Bláhová, www.Zdravi.Euro.cz