Tváří v tvář neuchopitelnému nebezpečí

MUDr. Marcel Hájek

Po ukončení Lékařské fakulty v Plzni jsem zatoužil vyrazit za zkušenostmi někam do zahraničí. Odjel jsem tehdy pracovat do Španělska a později do Švédska. Poprvé jsem se přihlásil na konkurz na humanitární misi někdy v roce 1997 do africké Botswany. Pracoval jsem ve Fakultní nemocnici Plzeň na Borech a toužil po změně a nových zkušenostech, v té době mě lákala černá Afrika. Do konkurzu, o kterém jsem se dozvěděl, se původně přihlásilo zhruba 160 lékařů.

Proběhlo asi pět kol a hned na začátku některé obory vyřadili. Nepotřebovali například kardiochirurgy nebo internisty, protože v Africe se kardiovaskulární choroby příliš nevyskytují. Krom toho se kardiochirurgické případy převážejí na specializované pracoviště do Jihoafrické republiky. Do Botswany potřebovali pro hlavní nemocnici v Gaborone jen některé specializace – břišní, hrudní a cévní chirurgy, neurology, internisty zaměřené na gastroenterologii nebo nefrology.

První kolo tedy bylo vyřazovací s ohledem na specializaci, druhé bylo poměrně náročné a týkalo se zejména zkušeností v daném oboru, množství provedených operací a tak dále. Další kolo bylo zaměřené na jazykové schopnosti, v tomto případě na angličtinu. A tak se počet potenciálních lékařů na misi postupně snižoval, až nás zůstalo dvanáct. Nakonec nás odjelo deset, jeden lékař z rodinných důvodů misi odřekl a další měl autonehodu.

6.1.2010 15:36:10

MUDr. Marcel Hájek

Botswana je klidná, velice kultivovaná a industrializovaná země. Řekl bych něco jako africké Švýcarsko. Dříve takové bylo spíše Zimbabwe, ale kvůli vládě tamního prezidenta Mugabeho se mnohé zničilo. Naštěstí je v současné době, kdy se stal premiérem Morgan Tswangirai, velká naděje, že se vše vrátí do původního stavu.

Je to velmi vzdělaný, inteligentní a pravicově smýšlející člověk, právník, velmi se liší od jiných afrických vládců. Vzdělání získal na západě a stojí proti komunistické moci a diktatuře Mugabeho. Pozůstatky tohoto nádherného, prosperujícího státu, kam jsme mimo jiné často jezdili, jsou tam naštěstí ještě patrné. Mugabe přivedl zemi do hospodářské krize – požadoval totiž vyvlastnění majetku bílých farmářů a jeho předání do rukou černých válečných veteránů, kteří si majetek začali přebírat násilím.

Lidé jsou tam ale vzdělaní, v každé vesnici je škola, všichni umí číst a psát, je tam minimální negramotnost. Do Botswany jsem odjel s manželkou a dcerou, na místě se nám narodil syn, první Čech narozený v Botswaně. Strávili jsme tam celkem čtyři roky. Dceři tehdy bylo deset let a navštěvovala tamní školu. Moje žena byla v podstatě v domácnosti, a tak jsme usoudili, že je to příležitost pro další dítě.

Z Botswany jsme se ale vrátili dřív, než jsem původně plánoval. V zemi totiž nastala v důsledku krize inflace a nám začaly docházet peníze. Nemělo pro nás tedy už význam tam setrvávat. Ne z důvodu zbohatnutí, spíš proto, že bychom už nemohli volně cestovat jako dříve a neměli finance ani na to, abychom navštívili například rodiče. Veškeré peníze by šly na náklady spojené s bydlením a na školné, které nebylo levné, jeden trimestr tam vyšel na našich sto tisíc korun. To byl důvod, proč jsme se rozhodli vrátit.

6.1.2010 15:36:10

MUDr. Marcel Hájek

V Botswaně je zaveden britský systém, i nemocnice, ve které jsem působil, je britská. Rozdíly tedy byly minimální. Jednalo se o vládní kontrakt, kdy jsem byl zaměstnancem tamní vlády. Zásadní odlišnost ale spočívá v chorobách, které se tam vyskytují. Nemocnice, co se týká vybavení, fungovala na špičkové úrovni, v té době dokonce na vyšší úrovni než u nás. Měli jsme dostatek zdravotnického materiálu, jako jsou šicí potřeby, staplery a podobně. To vše tam bylo ve velkém množství, tady se naopak muselo všechno důsledně sledovat a kódovat.

6.1.2010 15:36:10

MUDr. Marcel Hájek

V případě mise do Afriky jsem jel sám za sebe se svojí rodinou. Ještě před odjezdem jsem se ale seznámil s gynekologem z Karlových Varů, který jel na stejnou misi, a na místě jsem zjistil, že v našem týmu je i můj bývalý spolužák z fakulty, internista, který byl tehdy také vybrán. Naopak co se týká běžných vojenských misí, kontingent je vždy sestavený předem.

Zahrnuje logistiky, inženýry, řidiče, řemeslníky, na jednu polní nemocnici je to zhruba 120 až 130 lidí. Tým musí být vybrán předem, aby byly obsazeny všechny potřebné pozice. Lidé, kteří jedou na misi, musí ovládat většinou několik profesí. Každý z nich by měl ovládat více dovedností, armádě by se totiž jedna kvalifikace nevyplatila. Navíc je nutné znát jazyk. I v případě řemeslníků se jedná vždy o vzdělanější lidi.

6.1.2010 15:36:10

MUDr. Marcel Hájek

Štáb vyjíždějící na misi má vždy tlumočníka. I když občas se stane, že vyjíždíme bez něho. V případě, že pacient nemluví anglicky, je nutné sehnat překladatele. Například v Pákistánu, kde je jedním z místních jazyků urdština, nám tlumočili tamní studenti. Někdy šlo o celé rodiny. Existuje tam totiž kastovní systém, který dovoluje studovat pouze dětem ze vzdělaných rodin. Jen ve vzdělané rodině mají potomci právo na vzdělání. Děti z níže postavených rodin mají smůlu, nikdy nebudou mít možnost studovat.

6.1.2010 15:36:10

MUDr. Marcel Hájek

V botswanské nemocnici fungoval britský systém. Celý lékařský tým provedl ráno vizitu a po ní se lékaři odebrali na sál, kde se operovalo někdy až do večerních hodin. Lékař, který operaci provádí, za svého pacienta ručí, to znamená, že při komplikaci se k němu musí dostavit nehledě na to, zda zrovna má či nemá službu. Tamní právní systém je velmi přísný a vyžaduje vysvětlit vše nejen pacientovi, ale i jeho příbuzným ještě před samotným výkonem.

Co se týká například sester, na vojenské misi je jich víc, než je potřeba. Když se sestra na lůžkovém oddělení stará o pacienty celou noc, musí být ráno vystřídána. U lékařů je to jiné, pracují sedm dní v týdnu, 24 hodin denně. Stalo se, že jsem pracoval například tři dny v kuse beze spánku, pak zase přišly čtyři dny, kdy se nic nedělo.

V tom případě se pak provede vizita, převazy a další potřebné záležitosti, a když přijde nějaký akutní případ a jsou naplánované operace, není problém je odložit, s tím se v tamních podmínkách počítá. Plánované výkony se pak provádějí ve volných dnech. V nemocnici v Botswaně je dokonce tým právníků, který řeší případné stížnosti pacientů. Za dobu svého pobytu jsem naštěstí v tomto směru nic podobného neřešil ani jako lékař, ani coby šéf týmu.

6.1.2010 15:36:10

MUDr. Marcel Hájek

Samozřejmě. Odoperoval jsem asi 3200 HIV-pozitivních lidí, z toho jsem se dvakrát píchl a jednou řízl. Musel jsem si tedy nechat často provádět krevní testy. Díky nim alespoň vím, že jsem HIV-negativní. Virus sám o sobě není až tak nebezpečný, jedná se o „nemotorný“ retrovirus, dá se říci takové nemehlo. Nemá tak velkou tendenci napadnout organismus okamžitě, když se člověk píchne o jehlu a podobně. Je asi 150krát méně virulentní než virus hepatitidy.

U většiny lidí je náchylnost k infekci velice nízká. Lidé, kteří se tam nakazili, žili většinou promiskuitním způsobem nebo se nakazili při krevní transfuzi. Když se dárce krve nakazil například týden před odběrem, krev je v té chvíli sice vysoce infekční, ale není to ještě zjistitelné. Ani po podání jedné krve. Uvádí se, že na tisíc expozic, to znamená na tisíc zdravých lidí, kterým je podána jedna jednotka HIV-pozitivní krve, se jich nakazí 900 až 1000. HIV lze ale zvládnout vlastní imunitou. I když někteří lidé dostanou HIV-pozitivní krev, ne vždy se nakazí.

Také v případě dalších infekcí, které na africkém kontinentu existují, je velmi malá pravděpodobnost nákazy. Bohužel, sexuální život v Africe je pestrý a promiskuita obrovská, a proto se lidé infikují. Zdravotnický personál se chrání, nosí dvoje rukavice, aby pravděpodobnost jejich proříznutí byla menší. Při operacích nosí ochranné brýle, v případě, že by pacientova krev vystříkla do spojivkového vaku, se totiž lze snadno nakazit.

Vše je nutné brát pinzetou a dotýkat se jen nástroji. Velice důležitý je při operacích mezistolek, přes který instrumentářka podává lékařům veškeré náčiní. Lékař je tak nucen se na každý nástroj podívat, aby se při jeho předávání z ruky do ruky nepíchl. U nás naopak podává lékaři každý nástroj přímo sestra.

6.1.2010 15:36:10

MUDr. Marcel Hájek

V Africe je častý výskyt rakoviny rekta a tlustého střeva, dokonce častější než u nás. Lidé tam totiž velmi často konzumují pečené maso připravované na ohni, což je pro toto onemocnění rizikovým faktorem. Dále to byl karcinom plic, který tam vzniká na základě tuberkulózních uzlů v plicích. Naopak cévy tam mají lidé v pořádku, protože nekouří, v tomto směru žijí poměrně zdravě.

Nedostávají do sebe ani cholesterol, jsou tedy většinou štíhlí. Bohužel častý je výskyt nádorů ve velmi pokročilém stavu, což u nás díky prevenci není běžné. Tam přijde například člověk s obrovským melanomem až ve chvíli, kdy nemůže otočit hlavu...

Pak jsou to samozřejmě tropické choroby – parazitární cysty v játrech, slezině, plicích, amebiázy, s čímž se tady nesetkáme, trachomatózy a další záležitosti, které se musí často řešit chirurgicky. Také je tam velmi rozšířená tuberkulóza, ale ne plicní, nýbrž ledvin, varlat, střev a jiných částí organismu. Naopak například v Pákistánu byl u tamních obyvatel častý výskyt endemické strumy štítné žlázy. Lidé tam totiž žijí převážně v horách, kde je nedostatek jodu.

6.1.2010 15:36:10

MUDr. Marcel Hájek

Je jednou z indikativních chorob k HIV. Jakmile je někdo HIV-pozitivní a je částečně imunitně oslaben, nastoupí v těchto případech většinou i TBC. V Africe je rozšířena též tuberkulóza z ptactva nebo dobytka a týká se v podstatě oslabené imunity.

Přestože jsme však byli v kontaktu s místními, chodili se společně koupat, navštěvovali společné jídelny, restaurace a mnoho lidí kolem bylo tuberkulózních, dokonce s otevřenou TBC, nikdy se nám nic nepřihodilo. Náš dobrý zdravotní stav, zejména imunitní systém a zdravá životospráva, stačil na to, aby se s tím organismus vyrovnal. I když je samozřejmostí očkování, má jen určitou činnost a ne vždy pomůže.

6.1.2010 15:36:10

MUDr. Marcel Hájek

Setkal jsem se pouze s malárií. Ta se ale vyskytuje jen v určitých oblastech. Jedná se o místa se stojatou vodou a musí být zrovna malarické období. Antimalarika jsme nikdy nebrali, podle mě je lepší řešit malárii až v případě, že se dostaví. Vyzkoušel jsem to s manželkou před cestou do Afriky, kdy jsme vybrali krabičku antimalarik a bylo nám po nich velmi špatně. Ne každý je totiž snese.

6.1.2010 15:36:10

MUDr. Marcel Hájek

Už v Botswaně mi učarovala a velmi mě zaujala aktivita plukovníka Sitty. Měl jsem možnost vidět ho na kazetách, které mi posílali známí se zprávami a informacemi z domova. Ještě více mě pak jeho činnost uchvátila po návratu domů. Líbilo se mi jeho nadšení pro práci v polních nemocnicích. V té době jsem se na něho obrátil a rozhodl se pro další konkurz a přijímací řízení pro vstup do služeb armády.

6.1.2010 15:36:10

MUDr. Marcel Hájek

Většinou jezdíme dobrovolně, jen ve výjimečných případech se vyjíždí na rozkaz. Ale i v těch je nutné situaci zvážit, vždy je to na našem rozhodnutí. Armáda nám dává svobodnou vůli.

6.1.2010 15:36:10

MUDr. Marcel Hájek

Podmínky života vojáků jsou jiné než podmínky v zemi samotné. Vojáci žijí na základně, což je obrovský areál, který funguje v podstatě jako menší město. Jsou tam obchody, restaurace, jídelny, tělocvičny, bary a další zařízení. V areálu, kde jsem působil, bylo přibližně 24 armád z různých zemí. Základna ležela v Kábulu v blízkosti letiště, což byla první štace při výměně armádních důstojníků z celého světa.

Co se týká mého pobytu, žili jsme v domcích sestavených z kontejnerů. Bydlení bylo příjemné, byl tam klid, klimatizace, zajištěný catering. Nemocnice byla přímo na základně, kde jsme byli neustále zavření, takže podmínky života obecně nebyly zrovna příjemné.

Při častých útocích se neustále běhalo do krytu, nebylo možné nikam vyjíždět, a pokud ano, tak jedině v pancéřovaném autě. Nikdo se proto do přepravy z místa na místo nehrnul a raději zůstával na základně. Při letu vrtulníkem to bylo rovněž nebezpečné, protože ostřelovači stříleli na vše, co se kde mihlo, a vrtulník je lehce zasažitelný cíl.

6.1.2010 15:36:10

MUDr. Marcel Hájek

Zažil, na minulé misi. S olomouckým chirurgem, podplukovníkem Bláhou, jsme ráno před vizitou postávali před nemocnicí a za námi explodovalo auto s atentátníkem. Oba jsme letěli asi pět metrů vzduchem. Naštěstí se to stalo za obranným valem, kde přeběhla jen tlaková vlna, ale víc se nás to nedotklo. Dopadly na nás střepiny, rozžhavené plechy a vzduchem létaly kusy těl.

6.1.2010 15:36:10

MUDr. Marcel Hájek

Ne, to každého zdravotníka zhruba za týden přejde, když se aklimatizuje. Na to jsme si zvykli všichni velmi rychle. Nevím ale, jak se k této skutečnosti staví vojáci, kteří pracují v provinčním rekonstrukčním týmu, například v Logaru. To jsou kluci, kteří běžně s takovými věcmi do styku přijdou, na rozdíl od lékařů. Člověk si na nebezpečné situace zvykne asi tak jako na vedra, na která náš organismus není připravený.

Když jsem například poprvé přijel do Španělska, kde jsem pracoval v nemocnici v Toledu, které je téměř nejteplejFoto: ším místem Evropy, vystoupil jsem z klimatizovaného vlaku a říkal si, že to vedro snad nemůžu vydržet, bylo to příšerné. Organismus si ale velmi rychle zvykl. Stejně tak se člověk aklimatizuje na válku. Je to takové neuchopitelné nebezpečí, které nemůže ovlivnit, a odjíždí s tím, že se nemusí vrátit.

6.1.2010 15:36:10

MUDr. Marcel Hájek

Na všech místech svého působení jsem se většinou s místními obyvateli setkal. V Africe samozřejmě nejčastěji, protože jsme mohli volně cestovat. Procestovali jsme velký kus jižní části kontinentu – Jihoafrickou republiku, Zimbabwe, Namibii – navštívili známé rezervace. V Jihoafrické republice například Krugerův národní park, který je velký přibližně jako dva české kraje.

Byl jsem v namibijské Etoshe, v botswanské krásné stepní rezervaci Savuti, u řeky Okavango, Namaqualandu, což je nádherná oblast na pomezí Namibie a JAR, kde žijí nejbělejší modroocí černoši. Co se týká cestování, vždy záleží na tom, jestli se jedná o humanitární, nebo válečnou misi. Ve válečné misi se člověk moc pohybovat nemůže.

I když například během mise v Iráku jsme měli možnost navštívit několikrát Kuvajt a setkali se i s místním obyvatelstvem. Naopak v Afghánistánu, kde není bezpečno, není radno ani vycházet, natož cestovat. Platí tam také poněkud přísnější pravidla. V Kuvajtu jsou na jedné straně také přísná pravidla – co se týká například alkoholu, nesmíte si dát v restauraci ani pivo, to se nesmí přes Kuvajt ani převážet.

Na druhé straně tam pracují ženy ve vysokých funkcích, řídí auta, což si ženy v Iráku nemohou dovolit. A v Pákistánu, kde jsme pomáhali po zemětřesení, jsme se mohli například v Kašmíru volně pohybovat, chodit na výlety do hor. Lidé nás zvali i k sobě domů. Co se týká bydlení a jídla, nebyly v Pákistánu příliš dobré podmínky, občas jsme měli i hlad. Pákistánci, kterým jsme pomáhali, nás na oplátku pozvali k sobě domů a upekli například maso. Tím jsme porušili veškeré vojenské předpisy, které nařizují nejíst z místních zdrojů. My ale měli hrozný hlad.

6.1.2010 15:36:10

MUDr. Marcel Hájek

Samozřejmě, každý podobný prožitek má vliv na lidskou psychiku. Také na mně se tato zkušenost odrazila. Nejde jen o to, jaké má člověk rodinné zázemí, ale také jak snáší odloučení a hrůzy, které prožívá. Například při své poslední misi jsem se ocitl v situaci, kdy jsem zvažoval, zda mám odjet, protože maminka mojí manželky vážně onemocněla.

Cítil jsem, že moje žena má o starost navíc. Nejen o děti, ale i o nemocnou a umírající maminku. Bylo to ale ve chvíli, kdy jsem byl zařazen do kontingentu a cestu už nemohl zrušit. Dostavily se u mě deprese, absolutní ztráta nálady, pocit stísněnosti a strachu. Nejprve jsem nevěděl, co mi je, podobnou situaci a pocity jsem nikdy nezažil. Bylo to velmi nepříjemné. Naštěstí mi pak pomohl jeden dobrý lék, který jsem začal brát.

Na misích jsem se setkal i se sebevraždami, rozchody a rozvody manželství. Když voják jede na misi, dává všanc nejen svůj život biologický, ale i svoji budoucnost. Případů, kdy jeden z partnerů nevydrží bez druhého a zklame, je mnoho. Ať už si manželka vojáka doma někoho najde, protože potřebuje psychickou oporu, nebo se voják na misi sblíží s jinou ženou a po návratu se rozejdou. Opravdu to není jednoduché, jde o velký psychický tlak, i když si to sami mnohdy nechceme připustit.

6.1.2010 15:36:10

MUDr. Marcel Hájek

Nemohu to pravdivě posoudit, ale myslím si, že je s mými odjezdy vyrovnaná a je v tomto směru v pohodě. Dokonce vím, že kdybych jí dnes řekl, že zítra odjíždíme do Afriky, je schopna hned sbalit a zítra jedeme. Je to žena do nepohody, v tom si rozumíme.

Zná mě a takového si mě vzala. Jsem trochu dobrodruh a ona to od začátku našeho vztahu ví. Už před naší společnou cestou do Botswany jsem vyrážel s kamarády na výlety a dobrodružné výpravy na kolech například na Ukrajinu, do Běloruska či Pobaltí. Nikdy jsem nejezdil na běžnou, normální dovolenou, kde by nám nic nehrozilo, vždy jsme vymýšleli něco netradičního.

6.1.2010 15:36:10

MUDr. Marcel Hájek

Řekl jsem si, že letos na misi nepojedu. Za posledních sedm let jsem byl šestkrát a už jsem opravdu unavený. Potřebuji alespoň na jeden rok vysadit, naplánovat si dovolenou a odpočinout si. Každé misi, která trvá přibližně čtyři až pět měsíců, předchází dva měsíce příprav a předpříprav. Je to časově náročné období, kdy si nemohu plánovat ani dovolenou s rodinou.

A když už to náhodou vyjde, může se stát, tak jako loni, že jsem se musel vrátit z dovolené v Řecku a na letišti na mě čekalo vojenské auto, které mě odvezlo rovnou do kasáren a na cvičení. Letos chci proto strávit klidný rok. Moje žena si péčí o nemocnou maminku vyčerpala veškerou dovolenou, a tak letos bylo i na mně, abych část prázdnin strávil se synem a naplánoval dovolenou.

V listopadu pak odlétám do Afriky, opět do Botswany, Namibie a Zambie, ale tentokrát ne na misi, nýbrž s partou kolegů na výlet. Chceme si užít volna, protože všichni trávíme na misích mnoho času. Pojede nás pět, čtyři lékaři a katolický kněz z Prahy. V Botswaně, kde je hlavní stan, si vyzvedneme všechny potřebné věci.

6.1.2010 15:36:10

MUDr. Marcel Hájek

Téměř vždycky. Zažil jsem misi, kde nebyl kněz, ale to nebylo dobré. Podle mého názoru je přítomnost a činnost vojenského kaplana pro všechny důležitá, přínosná a velmi uklidňující. Neslouží jenom mše, působí současně jako psycholog, připravuje přednášky a vyučuje. Pomáhá zvládnout různé nepříznivé situace. Je to skvělé, když s námi je.

Například při poslední misi v Afghánistánu, kde jsme byli stále zavření na základně a nemohli ven, si nedovedu představit, že by tam nebyl kněz. Připravoval různá vyprávění, diskuse na psychologická nebo teologická témata a to nám všem velmi pomáhalo. I když jsem jiného vyznání, vždy jsem jeho přítomnost vítal. Vím, že i vojáci, kteří se občas potřebují s něčím svěřit nebo mají problémy, je řeší raději s kaplanem než s psychologem.

6.1.2010 15:36:10

MUDr. Marcel Hájek

Jsem činný v židovských organizacích, v Lóži B’nai B’rith, plzeňské a pražské Židovské obci. Velmi se zajímám o přírodu, sbírám brouky a dále mě přitahuje teologie – momentálně je to islám. Několikrát jsem přečetl korán a další knihy týkající se islámu, o kterém také přednáším. Měl jsem příležitost mluvit například v Basře s lidmi, kteří se k tomuto náboženství hlásí. V Iráku jsem na toto téma diskutoval dlouhé večery s ajatolláhem, kterého jsem operoval.

6.1.2010 15:36:10