* Pracujete v Německu téměř 20 let. Jak se vám podařilo vyřídit veškeré formality v době těsně po revoluci, kdy práce na západ od našich hranic byla prakticky tabu?
Abych řekla pravdu, to, že jsem začala pracovat v Německu, byla pouze souhra náhod. Necelý rok po revoluci, konkrétně v srpnu 1990, přijela do Františkových Lázní moje kamarádka z Ostravy. Hranice byly konečně otevřené a kamarádka se chtěla podívat do tehdejšího „západního Německa“. Podnikly jsme výlet do městečka Selb, kde jsme se procházely a najednou jsme stály před místním pracovním úřadem. Dnes už nevím proč, snad ze zvědavosti, šly jsme se zeptat, zda by nás obě zaměstnali. Sotva jsem vyslovila zájem o pracovní pozici zdravotní sestry, nabraly věci rychlý spád. Ihned mi telefonicky domluvili schůzku v nemocnici s vrchní sestrou.
Schůzka se konala doslova za 15 minut. Náhle se nedalo couvnout. V nemocnici mě přijímala vrchní sestra a já se tehdy poprvé v životě setkala ve svém zaměstnání s řádovou sestrou. Okamžitě mě odvedla na osobní oddělení, kde se mnou sepsali vše potřebné. Sdělili mi, že nyní budeme čekat na pracovní povolení z německé ambasády v Praze. Po velmi krátkém čase, přesně 24. února 1991, volali z nemocnice, že mám přijít již druhý den na odpolední službu. V této době však všechny moje papíry ležely na ambasádě v Praze.
Následující den jsem brzy ráno vyjela do Prahy pro své pracovní povolení. Téhož dne krátce po obědě jsem stála na svém novém pracovišti před staniční sestrou, která byla také řádová. Dalo by se hovořit o velkém štěstí a souhře náhod. V době, kdy jsem se ucházela o zaměstnání v Německu, musely tamní řádové sestry opustit státní nemocnice. Tím došlo k téměř okamžitému velkému nedostatku sester. Myslím si, že všechny sestry, které v době proměn měly zájem o zaměstnání v Německu, měly velké štěstí. Řádové sestry musely opustit státní nemocnice a tím se v SRN zvýšila po sestrách poptávka.
* Jak jste zvládla německý jazyk, přece jen patříte ke generaci, u které dominovala především ruština. Trvalo dlouho, než jste se v Německu opravdu dobře domluvila?
Jakési základy němčiny mi zůstaly ze střední školy. Samozřejmě jsem neuměla vůbec mluvit, jakákoli konverzace byla tabu, navíc jsem měla velmi slabou slovní zásobu. Naštěstí díky předchozí pracovní zkušenosti v příhraničních lázních jsem se naučila pár potřebných frází. Bohužel jsem ihned po nástupu do nemocničního prostředí zjistila, že tyto fráze snad nikdy nepoužiji. Dnes se musím přiznat, že s mou chabou znalostí to byla opravdu drzost jít pracovat do SRN. Díky jazykové bariéře jsem v začátcích zažila množství komických, ale i trapných situací.
Naštěstí těch veselých bylo více a dnes jimi bavím své přátele. Musím však přiznat, že jsem se dennodenně usilovně učila. Po dvou pracovních měsících jsem ze strachu, že nebudu rozumět, stále ještě nezvedala na oddělení zvonící telefon. V té době mi staniční sestra sdělila, že mě příští týden čeká první noční služba, na které budu úplně sama. Zjistila jsem, že těch nočních bude sedm po sobě jdoucích. Tím mě má nadřízená, jak se říká, „hodila do vody“ – jen řekla „ukaž, co v tobě je, co umíš“. Když si na ty chvíle vzpomenu… bylo to hodně těžké, ale zvládla jsem to! A teď se podržte, protože ruština se mi také hodí. Jelikož máme pár rusky mluvících pacientů, kteří německy neumí, je nutné, abych překládala, když se moji kolegové nemohou domluvit.
* Jak funguje v Německu systém zdravotních pojišťoven? Mají zavedeny nějakou obdobu našich poplatků za recepty, ambulantní ošetření dětí i dospělých, či pobyt v nemocnici? Existují nějaké výjimky a zvýhodnění?
Každý občan SRN by měl být pojištěný. I zde existují velké nemocenské pojišťovny, jako např. AOK, a také menší, vesměs soukromé. Každý občan má také možnost se připojistit. Za hospitalizaci v nemocnici se platí 10 eur/den, ale pouze 28 dní v roce. Pokud je nemocný nucen pobývat v nemocnici déle než těchto 28 dní, je od ostatních plateb osvobozen. Návštěva ambulantního lékaře se platí jednorázově 10 eur za čtvrtletí. V této čtvrtletní platbě jsou zahrnuta všechna ostatní ambulantní vyšetření a ošetření.
U léků předepsaných na recept platí pacient 5–10 eur, ale závisí to na ceně léku. Pacient platí 10 % z jeho ceny. Nejvyšší možná částka platby je 10 eur, takže pokud stojí lék např. 800 eur, platí pacient pouze 10 eur. Při výdajích na léky, ošetření nebo hospitalizaci v nemocnici se přihlíží na výši příjmu pacienta. Chronicky nemocný pacient zaplatí 1 % ročního hrubého příjmu a od ostatních plateb je osvobozen a u nechronicky nemocných pacientů jsou to potom 2 % z hrubého ročního příjmu. Snad, a v to doufám, budou tato zvýhodnění pro naše české pacienty v dohlednu také uzákoněna.
* Žijete v ČR, ale pracujete v Německu. Nelákalo vás někdy přestěhovat se i s rodinou o těch pár kilometrů dále a požádat o německé občanství?
Získat německé občanství není tak jednoduché. Myšlenka, že bych se s rodinou přestěhovala do SRN, mě opravdu nikdy nenapadla. Snad právě proto, jak jste řekla, že „je to jen pár kilometrů“ a mám možnost denně se vracet domů k rodině a přátelům. Ale využila jsem rodinných příslušníků, můj dědeček z matčiny strany byl Němec. Opět přes ambasádu v Praze jsem si vyřídila v SRN tzv. přechodný pobyt, čímž jsem nemusela neustále žádat o prodloužení pracovního povolení. Vše se zjednodušilo vstupem do EU. Všechny sestry, které jsme v SRN před vstupem do EU pracovaly v Německu, dostaly neomezené pracovní povolení.
* Přes osm let jste pracovala na interně, poté jste nastoupila na metabolickou JIP. Když zavzpomínáte na práci sestry v době, kdy jste začínala, co se vám vybaví jako první ve srovnání s dneškem?
Po škole jsem chvíli pracovala na neurologii ve Šternberku. Brzy nato jsem otěhotněla a po porodu syna se vrátila domů. V tomto období jsem nastoupila na velmi krátký čas do tzv. týdenních jeslí v Ostravě. Když mám ale vzpomínat na své pravé kariérní začátky, ihned mě napadá srovnání, které je spojeno s prací právě na interním oddělení v Městské nemocnici v Ostravě-Fifejdách. Pokud mám srovnat tehdejší a nynější pracovní nasazení, řekla bych, že jsme uměly za práci zabrat, když bylo potřeba, a potom jsme mohly v klidu dělat práce „vedlejší“ – motaly jsme tampony, střihaly čtverce, plnily jsme harmonogram.
Tyto chvíle jsme si opravdu užívaly a náramně jsme se odreagovaly, zažily jsme hodně legrace. Fungovalo to nějak jako nabíječka. Neměly jsme pak problém s jakoukoli těžkou fyzickou či psychickou prací. Dnes je to všechno jinak. Hovořím o Německu. Pracuje se pomaleji a stále. A co se týká legrace, tak ta se někam vytratila. Všichni kolem mne se honí za kariérou. Možná to vyzní nostalgicky, ale když pozoruji své kolegyně, je mi líto, že ty krásné vzpomínky, které si s sebou neseme z mládí my, ony bohužel nikdy mít nebudou.
* Zůstala jste věrná práci náročné jak psychicky, tak fyzicky. Máte za sebou opravdu bohaté zkušenosti nejen v českém zdravotnictví, ale také za hranicemi. Můžete čtenářům přiblížit a především porovnat postavení sestry v Německu a u nás?
Touto otázkou, která se týká rozdílu postavení sestry u nás a v zahraničí, jste mě trochu zaskočila. Já osobně v tom žádný velký rozdíl nevidím. Snad pouze v tom, že sestra v ČR má trochu volnější ruce při své práci. V Německu smí sestra provádět vše pouze podle ordinace lékaře, nesmí například odebírat krev, pokud jí to lékař nepovolí. Vše je pod neustálou lékařskou kontrolou. Větší, ale především základní rozdíl vidím ve vzdělání sester. V SRN jsou dvě rozdílné formy studia. Jednoleté studium, ze kterého vyjdou pomocnice lékaře. Dále je možné studovat tříletý učební obor, který je zakončený zkouškou pro zdravotní sestry. Samozřejmě i v Německu existuje (většinou dvouleté) postgraduální vzdělávání pro určité obory ve zdravotnictví.
* Jisě jste slyšela o zákonu č.96/2004 Sb., který definuje odbornou způsobilost k výkonu povolání sestry a zavádí tzv. kreditní systém. Existuje něco podobného také v Německu?
V SRN zatím nic takového neexistuje, ale i přesto si německé sestry neustále a dobrovolně doplňují znalosti o nové medicínské poznatky, jezdíme na semináře a zvyšujeme si kvalifikaci. Jsem přesvědčená o tom, že honba za kredity určitě není zárukou dobré ošetřovatelské péče a důkazem kvalitní sestry! V SRN se také pracuje podle evropských norem ISO – ve zdravotnictví jde potom o tzv. „management kvality“. Tento systém nutí sestry pracovat podle nových metod a poznatků a nezřídka chodí kontroly, které dodržování všech předepsaných postupů práce sledují.
* Z vlastní iniciativy a za nemalý obnos jste v Brně absolvovala postgraduální vzdělávací program ARIP, nefrologie. Kde jste čerpala energii a kdo vás k těmto krokům motivoval?
Myslím, že jsem sama na sobě pociťovala syndrom vyhoření. Když jsem začala uvažovat, že bych měla zkusit něco nového, přišla jsem na nápad doplnit si trochu vzdělání, a přihlásila jsem se do Brna na postgraduál. Dnes vím, že to byl moc dobrý nápad, protože jsem se dostala do úplně jiného kolektivu lidí. Po dlouhých letech jsem si mohla promluvit o problematice našeho zdravotnictví s lidmi, kteří k němu mají nejblíže. Kámen úrazu pro mne byl pouze v tom, že jsem nemusela nikomu ze svých výsledcích skládat účty, čímž jsem, oproti ostatním ve třídě, postrádala motivaci ke studiu. Můj zaměstnavatel mi v konečném důsledku zkoušku neuznal, ale přesto mi tato škola přinesla hodně pozitivního. Jsem moc ráda, že jsem se k tomuto kroku odhodlala, protože jsem poznala hodně nových a bezvadných lidí a třeba se i díky tomu jednou budu chtít vrátit pracovat do Čech.