Slavíte osmdesátku. A vypadáte báječně, usměvavý, růžolící?
Je to optický klam. Jsem od mládí kardiak. V pubertě jsem prodělal spálu, nastaly komplikace. Od dorosteneckého věku mám nedomykavost chlopní. Ta nedovřená vrata srdíčka se vzájemně negovala a já jsem mohl sportovat.
Sport je vám vlastní?
Ale kdepak. Nikdy, ani coby mladý, jsem nemohl běžet patnáctistovku a sprinty. Dělal jsem technické sporty. Dnes už jenom hodně chodím, plavu.
Takže s nemocí žijete celý život?
Do sedmdesátky jsem vydržel se srdíčkem normálně. Pak jsem zapomněl, kolik mi je, a když jsem potřetí na chatě lezl na komín, abych ho prorazil, protože netáhl, strašně jsem se zadýchal. Skončil jsem na kardiologii. Ještě během vyšetření lékař tvrdil, že je to na umělou chlopeň. Ztlumil jsem jeho vášeň k chirurgickému řešení a dohodli jsme se na pilulkách.
A poučení…
…vzal jsem na vědomí, kolik mi je let, a převelel se do role dědka.
Už sedáváte na lavičce a drobíte holubům?
Ne. Jenom když vidím tramvaj a ona je dvacet metrů ode mne, tak se za ní nerozeběhnu. Tudle. Počkám na druhou. Kdybych se rozběhl, budu dýchat jako sentinel. Zkrátka víc poslouchám své tělo.
Jako kardiak dával jste si skleničku alkoholu? Nebo jste abstinent?
Svůj režim mám. Od čtyřiceti let denně cvičím. Denně ráno lezu nejdřív pod horkou a pak studenou sprchu, nejsem vegetarián ani abstinent. Hájím tezi všeho s mírou. Tak, abych ze všeho, co dělám, měl požitek. Celý život jsem byl proti extrémům vjakékoli formě i v životosprávě. Rád mám whisky, ale i víno a pivko.
A celý život jste byl onkolog?
Kdepak. Jsem internista. A jako nadstavbovou atestaci mám nukleární medicínu. Tu jsem koncem šedesátých let v ČR rozvíjel. Vytvořil jsem i tým, který si vybral léčbu jedné onkologické diagnózy, tzv. Hodgkinova lymfomu. Byla to u nás jedna z prvních sledovaných klinických studií.
Kolik v té době na tuto diagnózu umíralo lidí?
Do tří let téměř všichni. Dnes až devadesát procent nemocných se vyléčí. Tehdy jsme poprvé pojali tuto chorobu jako systémové onemocnění. Ne jen zvětšená uzlina. Vycházeli jsme z toho, že jsou zasaženy už uzliny, které nejsou ještě zvětšené. Ozařování tedy bylo radikálnější. Ne lokální, ale od brady po bránici nebo od třísel až po pupek. V té době začínala cytostatika, tedy chemoterapie. Usoudili jsme vsouladu se zahraničními studiemi, že nádorové buňky nevznikají v jednom okamžiku současně, ale že se vorganismu pohybují v různém stadiu vývoje. Proto jsme začali cytostatika kombinovat tak, aby zasáhla nádorové buňky ve všech stadiích jejich vývoje. Kombinace ozařování a chemoterapie přinesla vléčení rakoviny dramatický zvrat. Dnes je to běžný postup, tenkrát byl na počátku klinického využití.
Léčíte rakovinu. Neobáváte se, že ji také sám dostanete?
To víte, že mám o sebe strach. Jsem ale z dlouhověké rodiny. V rodu jsme rakovinu nikdy neměli. Ale - kdo s čím zachází, s tím také schází. Proto si jednou ročně dělám biochemické vyšetření a nádorové markery. Obavu z rakoviny mám i proto, že s vyšším věkem je vyšší riziko. Na druhé straně si říkám: Zdeňku, na něco umřít musíš.
Vy jste životní optimista. Nikdy jsem vás neviděl zasmušilého.
Kdo se neumí smát, je na světě zbytečně. To je jeden z nejpříjemnějších pocitů.
Vyzařuje z vás vnitřní klid…
Vždycky ho nemám. Snažím se o něj. Mám na Živohošti takovou chatičku. Tam pravidelně jezdím od roku 1968. V roce 1968, známém roce vstupu vojsk Varšavské smlouvy k nám, jsem podruhé vživ otě zažil obrovský politický šok. Ten první byl při okupaci republiky fašisty. A jako mladík jsem v květnu 1945 bojoval vPraze na barikádách.
A co následovalo po druhém šoku v roce 1968?
Přestal jsem pracovat sedm dní vtýdnu a rozhodl se víkendy věnovat rodině a sobě. V rámci rodinné tradice jsem se stal myslivcem a zapadl do party perfektních lidí, kteří se na svět dívali úplně jinak než běžná populace.
V té době jste ale byl jako jediný vědec z ČSSR v mezinárodní komisi, která zkoumala důsledky atomového výbuchu v Hirošimě a Nagasaki.
Jako radiobiolog jsem už v době studené války sledoval důsledky radioaktivního záření na živé organismy. Výsledků využívala i armáda. Světově proslulými jsme se stali barevným testem na detekci dávky záření. Při vysokých dávkách záření lze rozpadové produkty nukleových kyselin barevně poznat v moči. Tato práce byla vzahraničí vysoce oceněna a já jsem se dostal do dvacetičlenného mezinárodního expertního týmu. V roce 1975, třicet let po výbuchu atomových bomb v Hirošimě a Nagasaki, jsme zkoumali důsledky na obyvatele.
A co jste zjistili?
Ukázalo se, že děti, které vdobě výbuchu byly ještě u maminky vbříšku a byly méně ozářené, buď zemřely, a nebo ty, co přežily, neměly žádné následky. Byli to zdraví lidé. Musím podotknout, že vté době vČSSR ženy s onkologickým onemocněním, které byly ozařovány, nesměly mít děti. My jsme pak na základě poznatků z Japonska prosadili, že ženy léčené pro Hodgkinovu chorobu s odstupem 3 až 5 let děti mít mohou. A ukázalo se, že ty děti jsou zdravé. Evidujeme jich padesát.
Po roce 1989 je vaše jméno spojeno hlavně se založením Ligy proti rakovině, to už jste byl v penzi?
Měl jsem nabídku jít do politiky. Zvažoval jsem… poděkoval. Přednášel jsem v zahraničí. V Německu jsem okoukl tamní Ligu proti rakovině. Viděl jsem, jak pracuje jejich nádorová linka, a řekl jsem si, že medicínské znalosti bych mohl využít ve stejném projektu vČR. A tak jsme se čtyřmi kolegy Ligu před šestnácti lety založili. V Německu Liga hospodařila vroce 1990 se šedesáti milióny marek. My jsme na konto nově vzniklé Ligy u nás složili každý sto korun. Tak začalo konto ligy. Letos už podesáté byl Květinový den boje proti rakovině, což považuji za největší informační kampaň o tomto onemocnění. Vybrané peníze jdou na boj s rakovinou.
Bude někdy univerzální lék na rakovinu?
Těžko. Je asi dvě stě druhů rakovinových nádorů a na každý zabírá něco jiného nebo jiná kombinace léků. Budoucnost léčby vidím ve větším využití imunologie a genetiky. Cílená léčiva zasáhnou jen nádorové buňky a nebudou ničit i zdravé. Úspěšnost léčby povede k prodloužení života.
Právo