Může to, že teď mají pacienti možnost prostřednictvím dříve vysloveného přání odmítnout léčbu, přinést problémy?
U nás schází znalosti i diskuse mezi lidmi, kteří nejsou s problémem správně seznámeni. I část lékařů tápe a nerada nastoluje podobné otázky, protože rozhodnutí dělají osoby, které se dosud cítí v dobrém stavu.
Člověk se může rozhodnout, že nechce oživovat. Co když se ale jeho vůle dostane lékaři do ruky příliš pozdě?
Je třeba počítat s tím, že svědkové ani posádka záchranné služby nebudou před resuscitací hledat, zda máte ověřené rozhodnutí uloženo v náprsní kapse. I v USA, kde se respektují předem vyjádřená přání velmi pečlivě, se takový pacient resuscituje a transportuje do nemocnice, kde se následně rozhodne o dalším postupu podle jeho předchozích přání a vyjádření rodiny. Nejasné případy vedly dokonce k tomu, že si někteří Američané dali vytetovat na hrudní kost „Nepřeji si srdeční masáž ani defibrilaci“.
Platnost souhlasu je pět let. Je takové omezení namístě?
Doba pět let je příliš dlouhá. Resuscitační medicína se dále vyvíjí a lidé s postupujícím věkem i konfrontací s chorobami mění názory rychleji. Rozhodování na pět let v rychlém vývoji medicíny je iluzorní pro mladé i pro seniory.
Uzavírají lidé v zemích, kde je předem vyslovený souhlas právně zakotven, taková přání často?
Takzvanou Living Will pro rozhraní života a náhlé smrti například ve Skandinávii či v USA vysloví plnohodnotně a s přesnou specifikací situace a svého stavu jen naprosté minimum lidí. Nejčastěji jsou to vzdělaní muži.
A co možnost eutanázie?
Dnešní medicína umí zachránit život, ale jen v části případů vrátit pacienty k předchozímu zdravotnímu stavu. Pokud je člověk schopen rozhodování, může si zvolit, že nechce být dál léčen – odmítne infuzi i výživu do sondy a přeje si spát až do konce. Jeden takový případ v Německu rozbouřil diskusi. Mladá žena po autohavárii kvůli poranění míchy ochrnula a požádala o eutanázii. Lékaři ji odmítli s poukazem, že se může naučit pracovat s ústní myší na počítači atd. Trvala na svém a pozvala známou, která jí podala cyankáli. Náhlé úmrtí bylo nejen překvapením, ale i podkladem pro diskusi lékařů, právníků či filozofů. Všichni projevili soucit, ale jednotné stanovisko pro podobné případy nebylo možno dát.
České nemocnice nejsou zcela jednotné v tom, zda budou respektovat přání pacienta odpojit od přístrojů.
Mezi lékaři jsou i podle evropských dotazníků názory na hranici život–smrt různé. V případě odnětí dýchacího přístroje s podáním kyslíku a morfinu se názory liší a všichni lékaři na něj nejsou připraveni. Takové rozhodnutí o rozhraní mezi životem a smrtí jiného člověka je bezprostředně osobní, ovlivňuje rodinu i atmosféru pracovníků oddělení. Musí být pečlivě zapsáno do dokumentace i s důvody, které k němu vedly.
Měla by mít možnost za nemohoucího pacienta rozhodnout rodina?
Pacienti, kteří jsou v trvalém bezvědomí závislí na dýchacím přístroji, ale dříve platně nevyjádřili své stanovisko k této konkrétní situaci, jsou zvláštní kategorií. Rodina u nás nemá právo za ně rozhodovat. Ale i v USA, kde je rozhodnutí blízkých respektováno, je rodina o hranici život–smrt schopna rozhodnout jen v polovině případů – častěji u seniorů než u vlastních dětí. Obdobná by nepochybně byla situace i u nás.