Klíčová slova
ledvina * urointervence * nefrostomie * biopsie * radiofrekvenční ablace * drenáž
1. Perkutánní nefrostomie a navazující výkony
Rozvoj radiodiagnostických intervenčních metod se samozřejmě projevuje i v rozšíření intervencí v oblasti urologické. Základním výkonem, na který potom mohou navazovat další intervence, je perkutánní nefrostomie (PN).
Perkutánní nefrostomie, anatomie, technika
Ledviny jsou uloženy retroperitoneálně, zhruba mezi 12. hrudním a 2. až 3. bederním obratlem. Hlavní kmen ledvinné tepny a žíly probíhá ventrálně od pánvičky, i když zadní větev ledvinné tepny prochází za pánvičkou a zásobuje dorzální část ledviny. Rozhraní mezi oběma řečišti (Brödelova avaskulární zóna) je nejvhodnějším místem pro punkci ledviny, protože je zde nejnižší riziko cévního poranění. Nefrostomie je proto obvykle zaváděna dorzálním dolním či středním kalichem (i když některé endurologické výkony vyžadují přístup z horního kalichu) (Obr. 1).
Kalich, který má být punktován, lze lokalizovat pomocí ultrazvuku či CT, zavedení vodiče a cévky je ale nejvýhodnější kontrolovat skiaskopicky. Předpokládáme-li další manipulaci, je někdy výhodné provést tenkou jehlou antegrádní pyelografii. Podle zobrazení morfologie dutého systému lze poté zvolit nejvhodnější přístupový kalich. Jakmile je vodič zaveden do dutého systému, je možno po dilataci traktu zavést drenážní katétr příslušného kalibru (8-12 F).(1, 2)
Indikace perkutánní nefrostomie
Akutní obstrukce Má obvykle benigní příčinu a je nejčastěji způsobena zaklíněným konkrementem, traumatem či krevní sraženinou při poranění ledviny (i iatrogenním - biopsie). U těchto pacientů však nemusí být dutý systém příliš dilatován.
Subakutní či chronická obstrukce Může být benigního původu (stejná příčina jako akutní obstrukce, dále např. benigní zánětlivé či traumatické striktury). Častější příčinou jsou maligní tumory, vzácněji vlastní tumory uroteliální, většinou ale jde o prorůstání či zevní kompresi způsobenou tumory pánve.(3) Prostá nefrostomie odstraňuje obstrukci a obnovuje funkci ledviny, je-li přítomna infekce (pyonefróza), je nezbytným předpokladem jejího zvládnutí.
Pokud je výkon prováděn jako dočasná drenáž před operací (či před jiným výkonem např. odstraněním kamene), vystačíme s prostou nefrostomií. Je-li předpokládána drenáž dlouhodobá či dokonce trvalá, je indikován pokus o drenáž vnitřní, obvykle zavedením stentu.(1, 4) (Obr. 2) Zcela specifickou oblastí jsou benigní stenózy močovodu. Vznikají po poraněních (zejména iatrogenních), vzácněji po zánětech.
Terapie je dlouhodobá: po zavedení nefrostomie pronikneme stenózou a dilatujeme balónkovým katétrem o průměru 6-8 mm. Po dilataci zavádíme na několik týdnů až měsíců stent, který by měl restenóze zabránit.(5) Zvláštní skupinou benigních stenóz jsou stenózy močovodu transplantované ledviny, které vznikají nejčastěji na podkladě ischémie močovodu po odběru štěpu. Pokud není indikována chirurgická korekce zúžení, je metodou volby balónková dilatace zúžení s následnou dlouhodobou zevně-vnitřní nefrostomií. Při recidivě je možno zavést i kovový stent, ale s ne zcela jistým výsledkem.
Nefrostomie při močové píštěli
Močová píštěl může vzniknout jako následek poranění močovodu (včetně iatrogenních), při maligních ureterálních či periureterálních lézích a poměrně vzácně jako následek zánětu. PN, většinou v kombinaci s ureterálním stentem, obvykle stačí k tomu, aby se traumatická píštěl zhojila, i když někdy je třeba ji doplnit perkutánní drenáží urinomu. Speciální oblastí jsou močové píštěle u nemocných po transplantaci ledviny. Jde obvykle o píštěle v oblasti distálního močovodu vzniklé na podkladě ischémie. Dlouhodobá zevně-vnitřní nefrostomie či vnitřní stent obvykle píštěl zhojí, nezřídka se ale v oblasti zhojené píštěle vytvoří stenóza močovodu, která vyžaduje další terapii.(6) (Obr. 3).
Zavádění ureterálních stentů Ureterální stenty se zavádějí k obnovení odtoku moče z ledviny do měchýře „fyziologickou“ cestou. Plastikové vnitřní stenty se tradičně zavádějí cystoskopicky „retrográdně“. Pokud je to nemožné, zavádí se antegrádně nefrostomickým přístupem. Zavedený plastikový stent se doporučuje za 4-6 měsíců po zavedení odstranit, nebo, je-li to nutné, vyměnit, protože hrozí jeho uzávěr inkrustacemi z močových solí.
Plastikový stent může být ve formě čistě vnitřního stentu („double J“) (viz Obr. 2) nebo zevně-vnitřní (katétr zavedený perkutánně přes pánvičku močovodem do měchýře). Výhodou takto zavedeného stentu je snadná možnost výměny, nevýhodou menší komfort pacienta a určité riziko infekce perikatetrální cestou. V posledních letech dochází i k implantacím kovových, většinou samoexpandibilních stentů do maligních, ale i benigních ureterálních striktur. Tyto stenty sice roztahují dobře stěnu močovodu, v některých případech ale urotel reaguje na kovový stent hyperplazií a dlouhodobá průchodnost kovových stentů je tedy nejistá. (7)
Perkutánní odstraňování ledvinných kamenů
Nechirurgická léčba urolitiázy v poslední době prakticky nahradila otevřenou chirurgii. V současné době je dominujícím výkonem extrakorporální litotrypsie šokovou vlnou (ať už je generována piezoelektrickými krystaly, nebo rychle se pohybující membránou). Vlna přenášená tělesnými tkáněmi s vysokým obsahem tekutin je centrovaná na cíl, který má od tělesných tkání zásadně odlišnou impedanci - např. ledvinný kámen. Odlišná impedance vede k uvolnění energie vlny do kamene a k jeho fragmentaci implozí.
Tento způsob terapie je vhodný pro kameny do velikosti 2 cm, „volně plující“ v ledvinné pánvičce, stejně tak je vhodný pro kameny v proximálním či distálním ureteru. Takto lze odstranit více než 80 % močových kamenů. Na tuto terapii špatně reagují odlitkové konkrementy, kameny, které jsou komplikovány zúžením či obstrukcí pelvoureterálního přechodu, a kameny složené z cystinu, které jsou naštěstí vzácné. U těchto případů může být vhodnou metodou perkutánní odstranění kamene, případně zavedení perkutánní nefrostomie jako přídatné léčby k terapii šokovou vlnou.(8)
Technika nefrostomie je stejná jak popsáno výše, je však nutno zvolit takový přístup, který umožní zavedení nefrostomické cévky až přímo ke kameni, který má být odstraněn. Chceme-li katétr odstranit perkutánně, je nutno dilatovat trakt do ledviny až na 28-30 F. Dilatace traktu může být provedena několika způsoby: kovovými teleskopickými dilatátory, sadou postupně se zvětšujících plastových Amplatzových dilatátorů, v poslední době ale převažuje dilatace traktu vysokotlakým balónkovým katétrem.
Po dilataci traktu na příslušný průměr je zaveden tenkostěnný teflonový sheath, který by měl být ideálně umístěn tak, že umožní přímý přístup ke kameni. Kámen se pak odstraňuje buď pomocí nefroskopu a klíštěk, lze použít i skiaskopicky kontrolované extrakční košíčky. V případě odlitkového konkrementu, který má být odstraněn šokovou vlnou, se zavádí nefrostomie tak, aby umožnila derivaci moči po dobu, kdy je kámen často v řadě opakovaných sezení rozbíjen a kdy by bez nefrostomie docházelo k obstrukci močového traktu. Nefrostomie je ponechána obvykle několik dní po výkonu, aby se trakt po dilataci dobře zhojil, nebo aby nemohlo dojít k obstrukci ureteru fragmenty postupně odcházejících kamenů.
Komplikace nefrostomie Nejčastější a nejzávažnější komplikací je krvácení. Významné krvácení vyžadující transfúzi se vyskytuje v 1-2 % PN, mortalita spojená s PN je 0,1-0,2 %. Prakticky každá nefrostomie je provázena hematurií, ta ale většinou ustává bez léčby během několika dní. Přetrvává-li hematurie déle, je první terapií výměna nefrostomické cévky za silnější, pokud přetrvává i nadále, je nutná angiografie s případnou (super)selektivní embolizací traumatizované tepny (nálezy vyžadující intervenci jsou A-V píštěl, pseudoaneuryzma či arteriokaliceální píštěl).
Druhou nejčastější komplikací je urosepse, vyskytuje se v 1-7 % nefrostomií. Dalšími možnými komplikacemi jsou fluidotorax či pneumotorax, urinom, perforace kalichu či pánvičky, dislokace katétru. Obecně lze ale říci, že perkutánní nefrostomie má podstatně nižší výskyt závažných komplikací než nefrostomie zavedená chirurgicky.(9)
2. Perkutánní biopsie solidních ložiskových lézí ledvin
Vzhledem ke vzrůstající incidenci nálezů solidních ložiskových lézí ledvin se význam perkutánní biopsie zvyšuje.(10) Odlišení některých zejména menších benigních lézí od maligních a přesné stanovení typu maligní léze pouze na základě zobrazovacích metod může být v některých případech obtížné. Perkutánní biopsie je v těchto případech užitečná při stanovení diagnózy a může ovlivnit další terapii či ušetřit pacienta dalších chirurgických či perkutánních ablačních procedur.
Mezi nejčastější maligní tumory ledvin patří adenokarcinom, karcinom z přechodných buněk, lymfom a metastázy. K nejčastějším benigním tumorům pak řadíme angiomyolipom a onkocytom, další jako leiomyom či adenom jsou diagnostikovány vzácně. V diferenciální diagnostice ložiskových lézí přichází v úvahu také ložiska zánětlivé etiologie - absces, infarkt, skupina pseudotumorů, komplikované cysty a další.
Indikace
Za obecné indikace perkutánní biopsie ložiskových lézí ledvin jsou považováni(10): 1. Pacienti se známým extrarenálním primárním maligním nádorem (k odlišení metastázy od resekabilního karcinomu ledviny). 2. Pacienti s nálezem předpokládajícím neresekabilní maligní tumor bez jednoznačně stanovené primární malignity (ke stanovení histologického typu a následného ovlivnění léčby, event. v případě např. nálezu metastázy karcinomu plic se dále lze vyhnout rizikové biopsii ložiska plic). 3. Pacienti s komorbiditou (u pacientů s předpokladem resekabilního renálního karcinomu, nicméně se zvýšeným rizikem operace v důsledku komorbidit - k definitivnímu potvrzení malignity). 4. Pacienti s potenciální infekční etiologií ložiska (např. xantogranulomatózní pyelonefritida může mít ložiskový charakter). K nově se objevujícím a diskutovaným potenciálním indikacím(10) patří dále malá (méně než 3 cm), homogenně se sytící ložiska (může se jednat o angiomyolipom bez či pouze s minimem tuku), ložiska zvažovaná k perkutánní ablaci a více komplikované cysty (Bosniak III).
Vlastní provedení Biopsie parenchymatózních orgánů včetně ledvin pod ultrazvukovou, CT či MR kontrolou je standardní výkon intervenční radiologie, který provádíme běžně u hospitalizovaných nemocných. K výkonu se nemocný dostaví lačný s řádně vyplněnou žádankou a normálními hemokoagulačními hodnotami. Výkon provádíme v lokální anestézii. Můžeme provádět cytologickou biopsii (většinou jako aspirační) nebo histologickou (většinou nastřelovací). Odebrání vzorku pro histologické vyšetření lze provést již jehlou 20 G, což snižuje riziko a počet vzniklých komplikací. Viz Obr. 4, 5, 6.
Komplikace
Mezi nejčastější komplikace patří krvácení - mikroskopická hematurie se objevuje ve většině případů, nicméně vážné krvácení se vyskytuje zřídka.(11) Mezi vzácné komplikace patří pneumotorax a rozsev podél punkčního kanálu.
3. Radiofrekvenční ablace karcinomu ledviny
Nádory ledviny a ledvinné pánvičky tvoří 3 % nově diagnostikovaných nádorů a jsou taktéž ve 3 % příčinou úmrtí v důsledku malignity.(12) Současné statistické údaje ukazují vzrůstající frekvenci karcinomu ledvin (RCC). Mnoho dřívějších studií dávalo vzrůstající tendenci do souvislosti s mnohem rozšířenějšími a dokonalejšími zobrazovacími technikami, ale současné studie prokazují, že incidence tohoto onemocnění vzrůstá nezávisle na rozvoji zobrazovacích metod.(13) Byla prokázána souvislost s některými dědičnými syndromy, typicky Von Hippel Lindau sy, kdy dojde k výskytu RCC ve 23-45 %.(14)
Diagnostika
Ze zobrazovacích metod je RCC nejčastěji a většinou jednoznačně diagnostikován pomocí UZ a CT, přičemž více než 50 % nálezů je zcela náhodných.(14)
Možnosti terapie
Klasickou léčbou RCC byla otevřená radikální nefrektomie. V souvislosti se vzrůstající časnější detekcí nádorů v počátečním stadiu se léčba posunula směrem k méně radikálním chirurgickým technikám („ledvinu zachovávajícím“), jako je parciální nefrektomie - otevřená či laparoskopická. Tato metoda, dříve používaná pouze u pacientů s bilaterálním postižením či solitární ledvinou, je dnes používaná i u pacientů se zdravou kontralaterální ledvinou, přičemž výsledky obou metod jsou srovnatelné.( 15)
U některých skupin pacientů a typů RCC (zejména starší, obtížně operovatelní pacienti) se v možnostech léčby do popředí dostávají minimálně invazívní perkutánní ablační techniky, z nichž nejčastěji užívaná je právě termální radiofrekvenční ablace (RFA). K dalším metodám uplatňujícím se v minimálně invazívní léčbě patří dále kryoablace, mikrovlnná ablace, laserem indukovaná termoablace, ve stadiu experimentů je použití vysokointenzitního ultrazvuku.
Indikace perkutánní termální radiofrekvenční ablace
Indikace k perkutánní RFA závisí jednak na faktorech ze strany pacienta, jednak přímo na faktorech vlastního tumoru. Perkutánní RFA může být volbou u pacientů ve špatném stavu vzhledem k absenci celkové anestézie a redukci potenciálních krevních ztrát. RFA může také zachovat větší část zdravého parenchymu v porovnání s parciální nefrektomií, což je žádoucí zejména u pacientů se sníženými renálními funkcemi a vícečetnými ložisky. Z hlediska tumoru je prediktorem úspěšnosti zejména jeho velikost, přičemž jako nejvhodnější se jeví tumory velikosti do 4 cm (úspěšnost 92-100 %).
Nicméně byla popsána kompletní ablace i u tumorů velikosti až 5,5 cm.(14) Pokud je nádor větší, lze RFA kombinovat s provedením chemoembolizace. Dalším faktorem je lokalizace tumoru, kdy za nejvhodnější jsou považovány exofytické tumory obklopené perirenálním tukem. Centrálně lokalizované tumory mají vyšší riziko komplikací a taktéž zde dochází k vyššímu tzv. „heat sink“ efektu způsobenému odváděním tepla a ochlazováním léze okolními velkými cévami.(16) Taktéž je RFA méně účinná u tumorů s cystickými komponentami.
Princip RFA
RFA u tumorů ledvin byla poprvé použita v roce 1999. Pracuje na principu střídavého elektrického proudu (375-480 kHz), aplikovaného pomocí speciálních elektrod zavedených do tumoru. U standardních monopolárních systémů je elektrický okruh poté uzavřen umístěním zemnících elektrod přímo na pacienta. V okolí elektrody zavedené do tumoru dochází na podkladě tepelného účinku ke koagulační nekróze a následně dalším zánětlivým změnám v okolí. Buněčná smrt začíná již od 45 0C, za ideální teplotu pro kompletní nekrózu měkotkáňových tumorů je považováno 60-100 0C.(16)
Další zvýšení teploty je považováno za kontraproduktivní vzhledem k vaporizaci a rozšířené karbonizaci zvyšující elektrický odpor tkáně a tím limitující rozsah účinku. Při experimentálních studiích na zvířecích modelech bylo histologicky možno rozlišit 4 zóny (od centra k periferii) - 1. zóna karbonizace v těsné blízkosti elektrody, 2. zóna kompletní koagulační nekrózy, 3. lem zánětlivých a hemoragických změn a 4. normální parenchym.(14) Rozsah dostatečného ablačního účinku v okolí elektrody je omezený a patří k základním limitacím této metody. Pro jeho rozšíření byly vyvinuty například speciální vícehrotové elektrody nebo bia multipolární elektrody (bez nutnosti použití zemnících elektrod).
Vlastní provedení
Kromě perkutánního provedení RFA je používán i peroperační přístup (otevřeně či laparoskopicky). Před výkonem je standardem vyšetření koagulačních parametrů. Většinou je výkon prováděn bez celkové anestézie v analgosedaci s lokální anestézií místa punkce. Při perkutánním přístupu je nejčastěji při výkonu používána CT kontrola, nicméně detailní okamžité posouzení účinku je zde omezené. Právě pro lepší posouzení okamžitého účinku ablace je v některých studiích za vhodnější považována MR kontrola. UZ kontrola se zdá být vzhledem k možným artefaktům při vzniku bublin vhodná nejméně.
Po kontrole správné polohy elektrody je provedena ablace trvající většinou 10-15 min, poté může být provedena repozice elektrody a opakovaná ablace. Při vytahování elektrody je používána nižší energie ke koagulaci punkčního traktu k prevenci krvácení a event. rozsevu tumoru. Průběh radiofrekvenční ablace je dokumentován na Obr. 9-11.
Komplikace
K možným komplikacím metody patří krvácení, vznik ureterálních striktur, rozsev tumoru v punkčním traktu, extravazace moče. Obecně mají centrálně lokalizované tumory riziko komplikací vzhledem k blízkosti velkých cév a vývodného systému vyšší.
Úspěšnost metody
Většina publikovaných studií prokazuje úspěšnost metody, tj. kompletní ablaci, u více než 90 % tumorů menších než 3 cm. U tumorů velikosti 3,0-5,5 cm byla úspěšnost v 70 %.(16) Obecně se vzrůstající velikostí ložiska bylo nutné vícečetné opakování výkonu ve více sezeních. Rozdílnost publikovaných výsledků byla dále ovlivněna rozdílnými technikami a postupy (např. i použitý výkon přístroje atd.).
4. Perkutánní léčba symptomatických simplexních renálních cyst
Prostá renální cysta je nejčastějším benigním útvarem ledviny v dospělosti. Incidence charakteristicky vzrůstá s věkem - 0,22-0,55 % u dětí, více než 5 % ve čtvrté dekádě a více než 36 % v osmé dekádě života.(17) Patogeneze není zcela jasná, je udávána souvislost s obstrukcí a následnou ischémií ledvinných tubulů a s jejich divertikly. Nález je většinou náhodný při UZ, CT či MR vyšetření. Klasifikace cyst obecně je dána jejich morfologickými charakteristikami.
Nejčastěji užívaná je klasifikace Bosniakova, podle níž má prostá cysta (Bosniak I) hladkou, nezesílenou a pravidelnou stěnu, sonograficky anechogenní obsah, bez sept, kalcifikací a bez sycení po aplikaci i. v. kontrastu. Naprostá většina pacientů s prostou renální cystou je asymptomatická. Nicméně u některých pacientů se mohou vyskytovat klinické příznaky nejčastěji v podobě bolesti. Dále se může vyskytovat komprese vývodného systému, hematurie, infekce. Taktéž je udávána souvislost s hypertenzí.(18)
Diagnostika
Diagnostika prostých ledvinných cyst zpravidla nebývá problémem a v naprosté většině případů je provedena při UZ vyšetření, CT vyšetření může být doplněno pro potvrzení simplexnosti cysty. Před případnou terapií je nutné vyloučit komunikaci s vývodným systémem ledviny (kaliceální divertikl) - pomocí IVU, retrográdní pyelografie, CT s kontrastem či přímé cystografie před výkonem.
Možnosti terapie a indikace
K terapii jsou indikované pouze symptomatické simplexní cysty, přičemž ve většině případů je základním příznakem bolest. Klasickou léčbou je dekortikace, která může být provedena otevřeným chirurgickým výkonem či laparoskopicky. Z minimálně invazívních metod je rozšířená právě perkutánní aspirace, ve většině případů v kombinaci se skleroterapií.(19)
Vlastní provedení
Výkon může být proveden pod UZ (event. v kombinaci se skiaskopií) či CT kontrolou, v lokální anestézii, popřípadě analgosedaci, může být použita profylaktická antibiotická léčba. Po vlastní punkci cysty (18-20 G jehla) je po vodiči většinou finálně zaveden nejčastěji 5-6 F pigtail katétr. Následuje aspirace obsahu cysty, poté před event. sklerotizací je prováděna aplikace kontrastní látky s polohováním pacienta k vyloučení komunikace s vývodným systémem a k vyloučení leaku do okolí.
K vlastní sklerotizaci se nejčastěji používá alkohol v koncentraci 95 % či 99 % nebo kyselina octová v koncentraci 50 %.(20) Většinou je aplikováno množství odpovídající 20-25 % původního objemu cysty (resp. aspirované tekutiny), délka působení je zpravidla okolo 20 minut, během nichž je pacient polohován, poté je sklerotizační agens odsáno zpět. Výkon může být opakován ve více sezeních. Následné sledování úspěšnosti po výkonu je standardně prováděno pomocí UZ.
Komplikace
Z možných komplikací je častá bolestivost. Ostatní možné komplikace, jako krvácení, hematurie, horečka, vznik pseudoaneuryzmatu či pneumotoraxu, nekróza okolních měkkých tkání, jsou uváděny spíše ojediněle.
Úspěšnost metody
Původní metoda léčby prostou aspirací cyst pod UZ či CT kontrolou měla vzhledem k výstelce cyst sekrečním epitelem pouze omezený krátkodobý účinek s vysokým počtem rekurencí. Ke snížení počtu rekurencí byly zkoušeny různé postupy s cílem zničit výstelku cyst vhodnou sklerotizační látkou. Byla testována celá řada látek (např. fenol, glukóza, tetracyklin atd.), nicméně nejrozšířenější se stalo používaní etanolu a kyseliny octové.
Ve studii porovnávající použití 99% etanolu a 50% kyseliny octové došlo např. po 3-4 měsících k redukci objemu cyst pod 10 % původní velikosti, v případě kyseliny octové v 88 %, u etanolu v 64 %. K úplné regresi cysty pak v 66 %, resp. v 32 %.(20) Jiná studie s použitím 95% etanolu prokázala úplnou regresi v 84 % a ústup klinických obtíží ve 100 %.(19) Podle studie s použitím 50% kyseliny octové došlo ke kompletní regresi v 63-66 %, k ústupu klinických obtíží taktéž ve 100 %.(18)
Pro ústup bolesti není vždy nutná úplná regrese cysty, na druhou stranu nemusí vždy po vymizení či podstatném zmenšení objemu cysty k ústupu bolesti dojít. K ověření cysty jako etiologického agens bolesti je někdy doporučována nejprve prostá aspirace s pozorováním klinického účinku a teprve poté sklerotizace. Perkutánní sklerotizace symptomatických prostých ledvinných cyst je v současné době považována za účinnou metodou s vysokou úspěšností a nízkým počtem komplikací při zachování výhod miniinvazívní terapie.
5. Ledvina - drenáže tekutinových kolekcí - obecně
Drenáž kolekcí tekutiny v dutině břišní je další ze standardních výkonů intervenční radiologie. V oblasti ledvin můžeme provádět diagnostickou či terapeutickou punkci nebo drenáž různých kolekcí, k nimž patří abscesy (intra-, periči pararenální), kolekce tekutiny při akutní pankreatitidě (přední pararenální prostor), punkce, drenáž či alkoholizace symptomatické cysty (detailněji v samostatné kapitole). Při zachování výhod miniinvazívního přístupu je úspěšnost například drenáže ledvinných abscesů srovnatelná s chirurgickou léčbou.(21)
Vlastní výkon
Výkon provádíme za hospitalizace, nemocný se dostaví lačný s normálními hemokoaugulačními hodnotami. Výkon provádíme perkutánním přístupem pod UZ nebo CT kontrolou. Volba metody závisí jen od zkušeností lékaře, který výkon provádí. Jen výjimečně je nutné volit jednu z metod z jiných důvodů (těhotná, obézní pacient).
Výkon provádíme v lokální anestézii. Nejprve zvolíme vhodné místo vpichu, většinou z bočního či ze zadního přístupu. Jehlu zavedeme do kolekce (volíme 18-20 G jehlu). Obsah kolekce odsajeme a odešleme na kultivaci, event. na cytologické vyšetření. V případě nutnosti (infikovaná zánětlivá kolekce, absces) pak zavádíme 8-10 F drén. Obsah zcela odsajeme a drén necháváme na podtlak. Drén odpojíme v případě, že je odpad z drénu menší než 5 ml/24 h.
Komplikace
Mezi komplikace patří obdobně jako při biopsii nejčastěji krvácení (včetně krvácení z drénu), dále febrilie, podle lokalizace a přístupu vznik pneumotoraxu či perforace tlustého střeva, event. vznik pseudoaneuryzmatu.(22, 23)
1MUDr. Jakub Hustý, 1prof. MUDr. Vlastimil Válek, CSc., MBA, 2doc. MUDr. Jan H. Peregrin, CSc. 1Masarykova univerzita, Lékařská fakulta a Fakultní nemocnice Brno, PMDV, Radiologická klinika 2Istitut klinické a experimentální medicíny, Praha, Základna radiodiagnostiky a intervenční radiologie e-mail: jhusty@fnbrno.cz
Literatura
1. CASTANEDA-ZUNIGA, WR., BRADY, TM., THOMAS, R., et al. Percutaneous uroradiologic techniques. In CASTANEDA-ZUNIGA, WR. (Ed.), Interventional radiology. 3rd edition. Baltimore : Williams and Wilkins, 1997.
2. VORDERMARK, JS. Segmental anatomy of the kidney. Urology, 1981, 17, p. 521-531.
3. CHAPMAN, ME., REID, JH. Use of percutaneous nephrostomy in malignant ureteric obstruction. Br J Radiol, 1991, 64, p. 18.
4. FARREL, TA., HICKS, ME. A review of radiologically guided percutaneous nephrostomies in 303 patients. J Vasc Interv Radiol, 1997, 8, p. 769.
5. KWAK, S., LEEF, JA., ROSENBLUM, JD. Percutaneous balloon catheter dilatation of benign ureteral strictures: effect of multiple dilatation procedures on long-term patency. Am J Roentgenol, 1995, 165, p. 97.
6. LANG, EK., GLORIOS, OL. Management of urinomas by percutaneous drainage procedures. Radiol Clin North Am, 1986, 24, p. 551-559.
7. deBAERE, T., DENYS, A., PAPPAS, P., et al. Ureteral stents: exchange under fluoroscopic control as an effective alternative to cystoscopy. Radiology, 1994, 190, p. 887.
8. MINDELL, HJ., COCHRAN, ST. Current perspectives in the diagnosis and treatment of urinary stone disease. Am J Roentgenol, 1994, 163, p. 1314.
9. BARBARIC, ZL., HALL, T., COCHRAN, ST., et al. Percutaneous nephrostomy: placement under CT and fluoroscopy guidance. Am J Roentgenol, 1997, 169, p. 151.
10. SILVERMAN, SG., GAN, YU., MORTELE, KJ., et.al. Renal masses in the adult patient: the role of percutaneous biopsy. Radiology, 2006, 240, No. 1, p. 6-22.
11. VASSILIADES, VG., BERNARDINO, ME. Percutaneous renal and adrenal biopsies. Cardiovasc Intervent Radiol, 1991, 14, p. 50-54.
12. MINDRUP, SR., PIERRE, JS., et al. The prevalence of renal cell carcinoma diagnosed at autopsy. BJU International, 2005, 95, p. 31-37.
13. HOCK, LM., LYNCH, J., BALAJI, KC. Increasing incidence of all stages of kidney cancer in the last 2 decades in the United States: an analysis of surveillance, epidemiology and end results program data. J Urol, 2002, 167, No. 1, p. 57-60.
14. BOSS, A., CLASEN, S., KUCZYK, M., et al. Image-guided radiofrequency ablation of renal cell carcinoma. Eur Radiol, 2007, 17, p. 725-733.
15. MAHNKEN, AH., GÜNTHER, RW., TACKE, J. Radiofrequency ablation of renal tumors. Eur Radiol, 2004, 14, No. 8, p. 1449-1455. Review.
16. GERVAIS, DA., ARELLANO, RS., MUELLER, PR. Percutaneous radiofrequency ablation of renal cell carcinoma. Eur Radiol, 2005, 15, No. 5, p. 960-967. Review.
17. OKEKE, AA., MITCHELMORE, AE., KEELEY, FX., et al. A comparison of aspiration and sclerotherapy with laparoscopic de-roofing in the management of symptomatic simple renal cysts. BJU Int, 2003, 92, No. 6, p. 610-613.
18. KWON, SH., OH, JH., SEO, TS., et al. Efficacy of single-session percutaneous drainage and 50% acetic acid sclerotherapy for treatment of simple renal cysts. Cardiovasc Intervent Radiol, 2007, 30, No. 6, p. 1227-1233.
19. MOHSEN, T., GOMHA, MA. Treatment of symptomatic simple renal cysts by percutaneous aspiration and ethanol sclerotherapy. BJU Int, 2005, 96, No. 9, p. 1369-1372.
20. TAE-SEOK SEO, JOO HYEONG OH, YUP YOON, at al. Acetic Acid as a Sclerosing Agent for Renal Cysts: Comparison with Ethanol in Follow-Up Results. Cardiovasc Intervent Radiol, 2000, 23, p. 177-181.
21. CHING-HUI HUNG, JYH-DAR LIOU, MENG-YI YAN, et al. Immediate percutaneous drainage compared with surgical drainage of renal abscess. Int Urol Nephrol, 2007, 39, p. 51-55.
22. MEN, S., AKHAN, O., KÖROGLU, M. Percutaneous drainage of abdominal abcess. Eur J Radiol, 2002, 43, No. 3, p. 204-218. Review.
23. SONNENBERG, E., WITTICH, G., GOODACRE, B., et al. Percutaneous Abscess Drainage: Update. World J Surg, 2001, 25, p. 362-372.