Syndrom opařené kůže, který se u tehdy čtyřleté dívky vyvinul, má trvalé a těžké následky – poškodil kůži, sliznice, některé vnitřní orgány a zrak.
„Existovaly čtyři případy – tři zemřeli, ji jako čtyřletou zachránili. Rok strávila pobytem v nemocnicích, pečovali o ni nejvýznamnější čeští lékaři,“ uvedla u soudu advokátka Marie Cilínková, která rozhodnutí ÚS přivítala a dodala, že poškozená je nyní v invalidním důchodu a odškodnění chce použít na léky a pečovatelskou službu.
Porušení základních práv
„Stěžovatelka se dlouhá léta domáhala náhrady škody na zdraví sestávající z náhrady za ztížení společenského uplatnění, za ztrátu na výdělku včetně renty do budoucna a náhrady nákladů vynaložených v souvislosti s léčením, protože po podání určitého léku u ní došlo k zdravotnímu postižení s trvalým, téměř smrtelným, poškozením zdraví.
Obecné soudy sice stěžovatelce proti žalované pražské městské části (právní nástupkyni zdravotnického zařízení, které poškozené škodu na zdraví způsobilo) nejprve přiznávaly vysoké částky v řádech několika milionů (4,1 milionu korun u Obvodního soudu pro Prahu 10 – pozn. red.), to se však po rozsudku Nejvyššího soudu změnilo, neboť ten dospěl k závěru, že se velká část nároku promlčela, a tímto právním závěrem zavázal nižší soudy,“ uvedl ÚS ve svém nálezu. Ten všechna napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil a dal stěžovatelce za pravdu. Dospěl totiž k závěru, že napadenými rozsudky bylo stěžovatelce zasaženo do jejích základních práv.
Lze vypočíst ztrátu na výdělku
Ústavní soud svou argumentaci postavil zejména na nesouhlasu se závěry obecných soudů o promlčení části odškodnění a přiměřenosti jeho výše.
„I když stěžovatelka nikdy nemohla začít pracovat z důvodu poškození svého zdraví ve věku 4 let, které se následně dále zhoršovalo, Ústavní soud se neztotožnil se závěrem obecných soudů, že tedy nemůže získat žádné odškodnění za ztrátu na výdělku. Naopak i podle judikatury Nejvyššího soudu v jiných věcech lze vyjít ze zákona o mzdě a ze zákoníku práce a stanovit pravděpodobný výdělek, kterého by poškozená osoba zřejmě dosáhla, pokud by na zdraví poškozena nebyla,“ dodal ústavní soud Dále uvedl, že „je věcí poškozeného, jaký způsob zajištění péče o svou osobu zvolí – zda je pro něj přijatelnější péče osoby blízké, nebo zda dá přednost profesionálnímu ošetřovateli, a proto mu nelze odmítat přiznání renty s odůvodněním, že postiženému na ni díky obětavosti okolí nevzniká nárok, zatímco kdyby obětavé okolí neměl a byl nucen si hradit péči profesionální pečovatelské služby, nárok na rentu by mu vznikl“.
ÚS považuje za nepatřičné bagatelizovat zátěž způsobenou osobám blízkým péčí o postiženého a postiženého odkazovat s rentou až na dobu, kdy mu solidární okolí vypoví bezplatnou pomoc.