Jak jsme v minulých dnech informovali, v jablonecké nemocnici se od 1. března nic nezmění. Odcházející lékaři výpovědi stáhli, vedení nemocnice je vzalo zpět a pacienti nakonec žádnou změnu nepocítí.
Lékař jablonecké nemocnice a zároveň krajský předseda Lékařského odborového klubu Petr Rota v rozhovoru pro Deník zhodnotil akci Děkujeme, odcházíme jak z pozice lékaře, tak z hlediska osobního.
Hromadný odchod nemocničních lékařů zvrátilo memorandum, které má deklarovat, že ve zdravotnictví skutečně nastanou zásadní změny. Jak vnímáte tento příslib?
Pokud body, které jsou v memorandu deklarované, budou dodržené, tak budeme jako lékaři spokojení. Když zůstaneme při zemi, tak víc zřejmě v současné situaci docílit nešlo.Nadruhou stranu ve vládě byly tlaky proti memorandu a ti, kteří za nimi stáli, zůstávají na svých místech a nedali najevo, že ustupují. Adokud tady bude skupina lidí sledujících jakési vlastní cíle, tak samozřejmě hrozí určité nebezpečí, že ne vše, co zaznívá v memorandu, bude splněno.
Tím vlastně říkáte, že pořád nemáte stoprocentní jistotu, že se vše změní tak, jak říká memorandum. Proč jste se tedy nakonec vrátili?
Jistotou bylo, že letos budou tabulky. Ty už jsou schválené a i když to nakonec není přesné splnění požadavku, se kterým protestní akce začala, tak je to přece jen posun.Aberme to třeba tak, že lékaři jsou konstruktivní. Ta situace gradovala, a to tak nešťastně, že do toho byli stále více zapojeni i pacienti a to jsme nechtěli připustit. Přistoupením na memorandum jsme projevili dobrou vůli a doufáme, že se situace posune dál.
V některých jiných nemocnicích nyní lékaři mají problém vrátit se zpět na svá místa, přičemž vedení nemocnice nechce ustoupit. V Jablonci je tomu sice jinak, ale přesto - jak probíhala jednání s vedením nemocnice? Byly tady nějaké tlaky nebo něco podobného?
Byť v jablonecké nemocnici bylo ve výpovědi nejvíc lékařů, nebylo to o tom, že bychom tím deklarovali, že jsme nejvíc nespokojení nebo největší rebelanti. Jsme dobrá parta a držíme při sobě, o čemž svědčí také to, že jsme se všichni do jednoho vrátili. Někdy sice nejsme s vedením nemocnice zcela ve shodě, ale v rámci akce Děkujeme, odcházíme se vedení chovalo korektně a v naší nemocnici problémy nebyly. Teď nás ale čeká další kolo jednání - o přesčasové práci a o zajištění služeb tak, abychom vyhověli zákoníku práce. Tady budou jednání možná složitější, ale věřím, že vše se brzy uzavře a budeme se moct vrátit k naší hlavní práci.
Jaké vztahy panovaly v době výpovědní lhůty mezi vámi a lékaři, kteří se k protestní akci nepřipojili podáním výpovědi?
Jak už jsem říkal, jsme dobrý kolektiv a musím říct, že k akci Děkujeme, odcházíme se nepřidali jen členové Lékařského odborového klubu, ale i neodboráři. Velká část zbylých kolegů pak zorganizovala podporu naší akce. Jednoduše řečeno, až na drobné výjimky jsme u kolegů, kteří se nezapojili, měli podporu. Nebylo tady cítit napětí, jen musím přiznat, že sestřičky měly strach, protože kdybychom se nevrátili, mohly přijít o práci.
Určitě jste se pravidelně dostávali do kontaktu s lidmi, kupříkladu zrovna pacienty, kteří s vámi o vašem protestu chtěli mluvit. Z vašich poznatků, jaké byly jejich reakce?
Co mám ambulanci, tak musím říct, že při běžném zajišťování péče samozřejmě nebyl moc čas o tomhle mluvit, ale pokud už na to někdo zavedl řeč, tak většina lidí, kteří mluvili zrovna se mnou, stáli na naší straně. Většinou si důvody protestu nechali vysvětlit a mnozí nám přáli, ať to dobře dopadne.
Jak se vlastně díváte na to, že někteří kolegové z jiných nemocnic nyní mají problémy s návratem na svá místa. Mimo jiné i předseda Lékařského odborového klubu Martin Engel…
Z toho jsem upřímně smutný. Dělat mučedníky z odborářů, kteří hlásají, že musejí nastat reformní a protikorupční kroky… Vždyť se tím dává najevo, že kdo se vzepře, bude potrestán.A to připomíná doby, které už by se neměly vracet.
V různých internetových diskuzích se vůči odcházejícím lékařům objevovaly někdy až nenávistné útočné reakce. O tom také víte své. Jak se tohle snáší?
Já jsem to raději nečetl, ale syn ano, takže vím, o co zhruba jde. Řeknu to takhle: Pracuji v jablonecké nemocnici od roku 1986 a samozřejmě ne pokaždé za ta léta se vše podařilo a ne všichni jsou s vámi vždy jsou spokojeni. Ale troufnu si říct, že většina pacientů a rodičů, se kterými jsem přišel do styku, se mnou spokojená byla.Atyhle reakce… Upřímně si ani nemyslím, že byly od pacientů. Bylo to velmi osobní, takže spíš to museli být lidé, kteří o mne a mé rodině hodně věděli. Každopádně pátrat po nikom určitě nebudu a doufám, že to všechno brzy bude za námi. Tohle je obecně těžké. Ani v místě bydliště se mi bohužel leckdy nepodařilo přesvědčit o své pravdě některé blízké přátele, kteří bohužel raději uvěřili bulváru.
V této souvislosti mě napadá, že častou výtkou lidí bylo, že lékaři touto formou protestu vzali své pacienty jako rukojmí. Jak na tuhle výtku nahlížíte?
Nikdy jsme neřekli a nebrali to tak, že pacienti jsou naše rukojmí. Vláda dlouho vzdorovala a vymýšlela krizové plány a víc lidi strašila právě ona, a to místo toho, aby s námi hned na začátku sedli k jednacímu stolu. Ostatně i to, že jsme souhlasili s memorandem, které zcela nenaplňuje naše původní požadavky, svědčí o tom, že jsme se nakonec vrátili právě kvůli svým pacientům, na kterých nám záleží, ač to tak nemusí vypadat. Pacienti samozřejmě do této formy protestu do jisté míry byli vzatí, ale jako rukojmí jsme je opravdu nebrali. Vždyť například v Plzni, když se celý proces hrotil, neonatologové jasně řekli, že nastoupí do práce třeba i bez nároku na mzdu, protože samozřejmě nenechají novorozence v inkubátorech. Lékaři určitě nemají v povaze být vyděrači, to ne. A co se týče zvoleného protestu, tak po těch dvaceti letech, kdy to ve zdravotnictví fungovalo tak, jak fungovalo, ta forma nemohla být jiná.
Hodně se mluvilo o tom, co budou lékaři dělat na podpoře, nebo jak to bude s případným odchodem do zahraničí či se změnou oboru. Skutečně jste byl například vy osobně připraven na to, že je reálné skončit na úřadu práce, nebo že budete možná muset změnit obor?
Pořád jsme bombardovaní nabídkami ze zahraničí. Za dobu protestu mi přišly čtyři nabídky agentur zajišťujících práci v Německu a chodily nám nabídky i z jiných zemí. Ale tohle je samozřejmě možnost spíš pro mladé. Nebudeme si nic zastírat, my starší nemáme takové jazykové zkušenosti a stálo by nás to značné úsilí. Já osobně jsem mluvil o tom, že v první fázi zkrátka půjdu na úřad práce, ale pak tu mezi námi převládla myšlenka, že na podporu nepůjdeme a po nějaký čas si potřebná pojištění budeme platit sami a dál čekat.Akdyby změna ani pak nenastala, tak už bychom se samozřejmě museli poohlížet po práci v soukromém sektoru nebo opravdu v jiném oboru.