Co vás přivedlo ke zkoumání systému eHealth?
Jsem absolventem 1. lékařské fakulty UK, mám atestaci z anesteziologie a resuscitace a také z veřejného zdravotnictví, pracuji na KARIM ve VFN jako anesteziolog a učím na 1. LF UK. Takže se v rámci profesního života věnuji převážně klinické medicíně. Ještě během pregraduálního studia jsem však ze zájmu o výpočetní techniku absolvoval na Matematicko-fyzikální fakultě UK odborné předměty v rozsahu bakalářského studia informatiky a počítače zůstaly jedním z mých zájmů.
Když jsem zvažoval postgraduální studium, chtěl jsem, aby obsahovalo průnik medicíny a informatiky, a navíc jsem se toužil dozvědět něco nového. Vybral jsem si proto ekonomii, konkrétně katedru hospodářské politiky Národohospodářské fakulty Vysoké školy ekonomické. A jako téma své práce jsem zvolil logický průnik toho všeho, tedy stanovování nákladů a přínosů elektronizace zdravotnictví (eHealth). Práci v současné době předkládám na fakultě k obhajobě.
Co z eHealth jste zkoumal?
V rámci studia jsem se pokusil prozkoumat všechny existující a funkční národní systémy eHealth v České republice, tedy IZIP, eRecept a ePACS. Z těchto tří systémů jsem bohužel musel upustit od zkoumání IZIP, protože stejnojmenná společnost, která jej provozuje, mi neposkytla informace. Informace o eReceptu jsem získal od MZ ČR a SÚKL podle zákona o svobodném přístupu k informacím, údaje o ePACS mi pak velmi ochotně poskytl tvůrce tohoto systému, firma ICZ.
Zatímco IZIP a eRecept jsou všeobecně známé, ePACS zůstává tak trochu ve stínu. Jedná se o velmi rozvinutý výměnný systém výsledků zobrazovacích vyšetření. V současné době je totiž takřka každé zobrazovací vyšetření dostupné v digitální podobě, uložené v příslušném zdravotnickém zařízení na lokálním PACS serveru. A systém ePACS zajišťuje přenos této digitální podoby z jednoho zdravotnického zařízení do druhého – mluvíme tu o velkých objemech dat a je nutné příslušné zabezpečení i další nezbytnosti.
V prvé řadě jsem zkoušel vyčíslit náklady na eHealth systémy. Při tom jsem se ovšem nespokojil s náklady k určitému datu, ale zvolil jsem vždy náklady, které na jednotlivé systémy poplynou během celého jejich „života“. Tento životní cyklus jsem si stanovil jako desetiletý.
Proti čemu jste postavil pořizovací investice a náklady na inovace a servis?
Hodnotil jsem přínosy, opět vztažené vždy na celý životní cyklus, přičemž jsem tyto přínosy vyhodnocoval ve dvou odlišných rovinách. Jednak přínosy maximálně dosažitelné, tedy v situaci, kdy by systém byl používán na 100 procent (zjednodušeně řečeno – všichni lékaři ve všech vhodných situacích). No a druhá rovina je reálný přínos v současnosti, kdy jsou systémy používané pouze někde a pouze některými pracovníky.
Vycházel jsem z deklarovaných, respektive skutečně implementovaných funkcí systémů a pomocí využití existujících zahraničních studií, extrapolací a odborných odhadů jsem tyto přínosy vyčísloval přímo v peněžních jednotkách.
Na začátku své práce jsem k celému problému přistupoval s premisou, respektive se všeobecným míněním o eHealth, že se jedná o promrhané prostředky, div ne „tunel“. Přiznejme si, obecný pohled na IZIP je takový, že vynaložené investice fakticky někam zmizely. I já byl skeptický, postupně jsem ovšem svůj názor trochu změnil.
K čemu jste dospěl?
První zpráva je, že náklady byly mnohem vyšší, než stát přiznává, protože všichni důsledně zapomínají na to, že tento systém není financován jen státem. Například pokud nutím uživatele použít elektronické certifikáty, musí si je každý z nich koupit, tím pádem je to přímý vynucený náklad uživatele. Nebo soukromé firmy, dodavatelé informačních systémů – ti museli eReceptu přizpůsobit své produkty, a to zcela na své náklady. Přičemž stát se ani neobtěžuje uvažovat, že společnostem tyto náklady vzniknou, natož aby je vyčísloval, či jim je dokonce hradil.
Oficiálně jsou náklady na eRecept vyčíslovány v rozmezí 75–100 milionů korun, podle mých výpočtů jde ve skutečnosti o 700––800 milionů za zmíněný životní cyklus, pokud zahrneme všechny aktéry včetně soukromých firem.
Ovšem na druhou stranu jsem spočítal, že potenciální finanční přínos systémů eHealth je velký. Uvažme například zabránění lékovým interakcím – tedy situace, kdy systém ohlídá, aby dva lékaři (třeba různých odborností) nepředepsali pacientovi dva léky, které jsou navzájem nekompatibilní.
Pokud by eRecept fungoval tak, jak jeho tvůrce zpočátku zamýšlel, mohl by jen prevencí těchto interakcí ušetřit za zmíněný životní cyklus více než 8 miliard korun (což je částka, která jinak bude vydána na léčbu vzniklých komplikací). To se zdá být až nereálná suma, ale není, protože ročně se ve zdravotnictví protočí 280 miliard a my se bavíme o 800 milionech na rok. Takže ta částka se mi jeví jako pravděpodobně velice odpovídající. Druhá zpráva tedy je: Ono by to fungovat mohlo.
A jaká je podle vás skutečnost?
V případě eReceptu reálné přínosy nejsou, naopak u ePACS reálné přínosy již dnes překonávají náklady na tento systém vynaložené. Takže třetí zpráva je: Ono to (někdy!) funguje.
Ve své práci jsem srovnával genezi vzniku těch systémů. Co se týče ePACS, stála na začátku soukromá firma a její koncepce. V případě eReceptu se řeklo, že vznikne zákon, který má být aplikován, a SÚKL dostal příkaz aplikaci zajistit. Během měsíce byli ve výběrovém řízení vybráni dodavatelé a ti pracovali v tempu, jímž nefunguje ani Microsoft. To umí z nějakého důvodu jen české firmy. A z těch za další měsíc vypadlo něco, co zatím nefunguje.
O čem se vůbec nemluví a co bych mohl shrnout jednou větou, je: Nepoučili jsme se. Kdybyste se zeptala politika, který tomu rozumí, proč eRecept nefunguje a nevyužívá se, řekne vám, že eRecept bude fungovat od roku 2015, protože bude povinný. Ale ono to není tak, že systém nefunguje, protože je dobrovolný, a naopak funguje, protože je povinný.
Na ePACS – a to je zase srovnání z mé práce – je zřejmé, že systém, který je dobrý a pomáhá (zkrátka něco přinese), používán bude. Byť je, jako v případě ePACS, dobrovolný. A naopak – není důvod používat systém, u nějž se opakovaně mění specifikace a neustále se v něm vrtá Úřad na ochranu osobních údajů. Potenciálním uživatelům to nic nepřináší, a tak fungovat nebude.
Ano, když bude nějaký systém povinný, oficiálně fungovat bude. Ale ne dobře. Nerozumím tomu, proč je existence systému založena jenom na tom, aby byl.
Nejste v tomto ohledu tak trochu anarchista?
Možná ano. Ale nevím o tom, že by třeba ve 20. letech minulého století ministerstvo průmyslu dělalo kampaně typu „používejte elektřinu místo loučí“ a dávalo do nich prostředky. A to je přesně to, co my teď děláme. Lidé sami zjistili, že elektřina je lepší, proto ji chtěli používat. Snad jsem kompetentní říci (už kvůli své snaze pohybovat se na průniku oborů), že systémy, které budou funkční a budou dělané lidmi pro lidi a vycházet ze skutečných potřeb, lidé budou chtít používat.
Na druhou stranu, jakou má budoucnost systém, který bude padat shora, například registr radiační ochrany coby jedna z budoucích aplikací eHealth, když sami radiologové dávky ozáření pacientů nevidí jako problém, který by nebyli schopni zvládat i bez registru…? V lepším případě bude takový systém k ničemu. V tom horším jim přidělá práci, ovšem bez přínosu pro pacienta či lékaře.
Moje hlavní zpráva je: Nesnažme se dělat systémy pro systémy. Snažme se dělat systémy, které budou funkční, protože ty pak lidé budou rádi používat.
Dostal jste se k ekonomickým studiím týkajícím se eHealth?
Tímto dotazem se vracíme zpět k ekonomice: S hrůzou jsem po letech zjistil, že minimálně v kontextu České republiky není nikdo, kdo by si na začátku úvah o zavedení eHealth kladl stejné otázky jako teď já. Tedy kolik to fakticky bude stát, co to přinese a kolik to vydělá. Všichni jen říkají, že to bude výhodné pro všechny strany. eRecept na začátku neměl žádnou studii proveditelnosti, žádnou ekonomickou studii. Nikdo si na začátku neřekl „bude to stát asi tolik, bude to fungovat od tohoto data, zajistí to tohle, tyto subjekty to budou používat…“. Taková situace není jen u nás, do určité míry se tak děje v celé Evropě.
O co se snažím já, je všechny tyto věci popsat a ve finále tak přispět k tomu, že budou fungovat. Pro srovnání, proč by fungovat mohly, slouží bankovnictví – tam si relevantní informace o klientovi obstarají promptně. Zato když mi do nemocnice sanitka přiveze pána sraženého autem, který byl dodnes ošetřovaný na různých místech v Praze, ale ve VFN je poprvé, nevím o něm vůbec nic a nic se nedozvím.
Tento problém si uvědomují všichni zdravotníci. Jaký máte recept?
Pokud chceme zavádět jakýkoli systém v rámci eHealth, musíme jej nejdříve definovat, včetně studie proveditelnosti. A musíme předem vyčíslit ekonomiku takovéhoto systému. Teprve když budeme mít tvrdá data, že systém může být přínosem, měli bychom jej zavádět. A po celou dobu realizace musíme porovnávat jeho očekávané funkce se skutečnými a stanovovat, zda je opravdu přínosný.
Zatím mám pocit, že všichni kompetentní činitelé chodí kolem a říkají: „Zavedeme počítače do medicíny a bude to skvělé.“ O eHealth a asi i o jeho ekonomice platí přirovnání k Lochnesské příšeře. Všichni víme, že je důležitá pro náš místní turismus, ale pokud se někoho zeptáte, jak vypadá, dozvíte se, že on ji sice neviděl, ale Franta určitě ano…