O zoufalé situaci, která čeká jak je, tak nejspíš i pacienty, však nikdo nechce otevřeně mluvit. Lékaři se odvolávají na vedení nemocnice, ředitelé se schovávají za zákaz z Kraje. Podle Košťála jde však o tak zásadní věc, že mlčet nelze.
Je teď vaše klinika v přímém ohrožení?
Ano. Pokud skutečně nebude akce lékařů Děkujeme, odcházíme nějak řešena, a teď nemyslím výhodně pro jednu nebo druhou stranu, tak dojde v našem gynekologicko-porodnickém oboru ke kritické situaci.
Kvůli nedostatku personálu?
Jistě. Z dvaceti čtyř anesteziologů zůstávají v pardubické nemocnici dva, v chrudimské z devíti čtyři. Z devíti gynekologů v Chrudimi neodcházejí dva, u nás ze třinácti šest. V Hradci Králové končí kompletní neonatologický tým, který pečuje o novorozence, takže je nebude kam posílat. Prakticky tady vůbec nemůžeme fungovat. A porody nemohou provádět ani v Chrudimi, ani v Hradci. Představte si, že přijedou maminky, budou potřebovat císařský řez a my ho nebudeme moci dělat. Vžijte se do role otce, který pojede do Chrudimi, do Hradce, do Pardubic a všude mu řeknou máme zavřeno, nemůžeme operovat, protože nemáme anesteziologa. Všichni budou zoufalí a konečným výsledkem budou mrtvé děti a mrtvé maminky.
To je šílená představa.
Pro vás je šílená, pro mě, který tu zůstanu a budu muset rodičům vysvětlovat, jeďte dál, tady nemůžete zůstat, to bude ještě těžší.
Vy tedy zůstáváte proto, aby tu vůbec někdo byl?
Já výpověď nepodal, takže do práce normálně chodit budu. Uvidíme, jak to dopadne.
Dokázal byste porovnat dnešní stav s dobou, kdy jste s praxí začínal?
Já začínal v roce 1977. Medicínské požadavky byly naprosto odlišné, zásadně se změnilo technické vybavení, samozřejmě se zvýšila i informovanost o možnostech medicíny, a s tím se zvýšily i nároky pacientů. Tam se trochu rozevřely nůžky mezi možnostmi současného českého zdravotnictví a požadavky pacientů, kdy ne všechno je možné splnit. A samozřejmě demokracie umožňuje lidem mnohem více do všeho vstupovat a taky si stěžovat.
A změnilo se nějak postavení lékaře, jeho společenská prestiž?
V období socialismu měli lidé k lékaři větší úctu a možná si ho i víc vážili. Dneska mají mylný pocit, že každý lékař může podnikat, že si vydělává a že je dobře placený. Ale je to jinak, já v nemocnici nemůžu podnikat, my stále žijeme v takovém postsocialistickém zdravotnictví, byť v kapitalismu. Tady je velký rozdíl mezi nemocničními a soukromými lékaři.
Pamatujete nějakou podobně vypjatou situaci?
Ono by to ani dříve nešlo. Za komunismu bychom byli všichni okamžitě zavření. Pamatuju věřícího kolegu, který odmítl provést interupci a musel ihned skončit. Teď je situace jiná a ti lékaři dvacet jedna let žádají o změnu. Už máme asi patnáctého ministra, co slibuje reformy, ale nikdo s tím doposud nic neudělal.
Takže se na kolegy, kteří odcházejí, nezlobíte?
Určitě ne. Jedna generace lékařů je pryč a stále jsme zajatci systému, který nás nutí pracovat přesčasy neodpovídající zákonům. Obchází se to tak, že máme prakticky dvě zaměstnání, jedno na služby, jedno na základní pracovní dobu, takže mnohý z nás má odpracováno 380 hodin měsíčně. Základní plat je přitom nízký. V Pardubické nemocnici je to 21 500 korun a to až do třiceti let. Když potom lékaři zvládnou složité zkoušky, polepší si o tisíc korun. Vláda teď na nás vyrukuje, že jsme nezodpovědní vyvrhelové, to má být řešení po dvaceti jedna letech. Povede to k tomu, že těch výpovědí bude nakonec ještě víc.
Baví vás vůbec práce za takových podmínek?
Medicína mě vždycky bavila, proto to taky dělám. A to, že má klinika tak dobré výsledky, svědčí o tom, že to dělám s láskou. Ale nemůžete dělat, kde to nejde. Bez anesteziologů a operatérů tady s láskou můžu sedět, ale lidi mi budou před budovou umírat. Tady je nutná pomoc vlády a centrálních orgánů.