Někdy se zhoršení zdravotního stavu pacientů zpomalí a prožijí v hospici třeba ještě další krásný rok. Jana Ambrožová se mimo jiné společně s kolegy snaží hospic co nejvíce přiblížit veřejnosti tím, že zde pořádají různé koncerty, přednášky, výstavy a chtějí svojí prací dokázat, že hospic není místo, kterého by se lidé měli bát.
Pro koho je váš hospic primárně určený?
Jsme zařízení, které je určené pro pacienty v poslední fázi života, kdy jim zbývá mnohdy několik dní, někdy týdnů nebo měsíců života. Průměrná doba pobytu u nás je asi třicet jedna dní. Je to ale opravdu jen průměrné číslo. Někdo k nám bohužel dorazí až na poslední chvíli a stráví zde pouze jeden nebo dva dny, někdo se stabilizuje a žije zde ještě třeba i rok. Další pacienti pak mnohdy jedou i na propustku domů. Většina našich klientů jsou senioři, ale jsme věkově neomezení. Z mého pohledu se mi zdá, že přibývá čím dál tím více nevyléčitelně nemocných mladších ročníků. Máme tady i velice mladé pacienty kolem třiceti a čtyřiceti let. Práce s nimi je pro nás svou povahou trošku odlišná než se seniory. Péči vždy soustředíme nejen na nemocného, ale i na jeho rodinu.
S jakou diagnózou k vám nejčastěji pacienti přicházejí?
Většina našich pacientů se nachází v poslední fázi onkologického onemocnění – rakoviny. Pečujeme i o pacienty v terminální fázi, například neurodegenerativních onemocnění (roztroušená skleróza) a jiných chronických stavů. Jsme hospic, a proto nenabízíme vyléčení, které u našich pacientů již není možné, ale poskytujeme paliativní péči. Umíme léčit příznaky, které umírající zatěžují a správným dávkováním léků zbavit pacienta nesnesitelných bolestí, přičemž ale současně zůstane při dobrém vědomí a může komunikovat se svými blízkými. Léčíme také nevolnosti, dušnost a prostě všechny problémy, které s sebou nemoc nese. Dále zaručujeme pacientům, že nebudou v těžkých chvílích sami, pokud o to vyloženě nepožádají. Někdy se objeví někdo, kdo chce být sám. Jinak se snažíme být lidem na blízku.
Z čeho platíte provoz zařízení?
Každý rok je pro nás nové dobrodružství. Zhruba šedesát procent našich nákladů ročně jsme schopni pokrýt, zbývajících čtyřicet nám každý rok chybí a my je sháníme, kde se dá. Z těch šedesáti procent si část hradí pacient, který si přispívá podle výše svého příjmu. To znamená, že každý platí jinou částku, která se vypočítává z výše jeho důchodu nebo platu. Tímto nastavením plateb se snažíme být přístupni všem. Pacientům pak ještě musí z důchodu či platu zbýt alespoň malá poměrná část. Další peníze získáváme od zdravotních pojišťoven ve formě paušálu na ošetřovatelský den. Využíváme různé dotace, granty a podobně. Část peněz jde z ministerstva zdravotnictví a něco nám přispívá i ministerstvo práce a sociálních věcí. Letos jsme po dlouhé době získali peníze i od Středočeského kraje.
Jaké služby hospic poskytuje?
Nevěnujeme se jen pacientům, ale i jejich příbuzným a přátelům. Snažíme se je psychicky podpořit a pomáhat jim vyrovnávat se s přítomnou situací. Pečujeme o celého člověka, nejen o jeho tělo, proto nabízíme pomoc sociálního pracovníka, psychologa, či duchovního, kteří jsou pevnou součástí našeho týmu. Mezi pacienty jsou lidé, kteří mají rádi soukromí a nechtějí se s nikým bavit, nechtějí vidět, jak vypadají ostatní lidé v pokročilé fázi nemoci nebo nechtějí, aby viděl někdo v této fázi je. Někteří klienti naopak společnost vyhledávají. Ti mohou využít služeb našeho Centra denních služeb, které se nachází přímo v budově hospice.
Věnujete se ještě něčemu dalšímu?
Je toho spoustu. Provozujeme pro pacienty, ale i pro lidi zvenčí denní stacionář, poskytujeme domácí paliativní péči v rámci domácího hospice, kdy se o nemocného stará jeho rodina doma, což je pro něj vždy nejlepší varianta. V tu chvíli nabízíme dvacetičtyřhodinovou službu lékaře, zdravotní sestry, psychologa, sociálního pracovníka i duchovního. Potřebným rodinám nabízíme k zapůjčení kompenzační pomůcky. K dispozici je u nás i asistenční služba nebo sociální poradenství. Máme také odlehčovací služby, které slouží rodinám, které se dlouhodobě starají o nemocného příbuzného a třeba chtějí jen odjet na dovolenou. Klienta pak do hospice mohou umístit na respitní lůžko třeba jen na čtrnáct dní. Nejdéle zde však může být dva měsíce. Dost často se tady takovým lidem, kteří k nám jdou jen na krátkodobý pobyt, líbí. Mluví o tom, že si zde připadají jako v lázních nebo se cítí jako doma. Tito klienti mohou využívat veškeré služby a prostory a po domluvě odejít i mimo areál.
Chodí k vám do denního stacionáře i lidé z veřejnosti?
Denní stacionář je služba, která je určená jak pro pacienty, tak například pro seniory z okolí. Bohužel však, vzhledem k naší poloze, není stacionář až tak veřejností využívaný, takže máme v tuto chvíli jen dvě klientky zvenčí a zbytek jsou pacienti z hospice. Mohou sem chodit samozřejmě i zdraví senioři, ale nechodí i například z toho důvodu, že denní stacionář je v hospici a lidé se takového zařízení bojí. Hospic je mezi lidmi často stále vnímán negativně.
Kdy může člověk využít služby hospice?
K nám chodí pacienti ve chvíli, kdy už současná medicína neumí jejich nemoc dále léčit. Každý, kdo k nám přijde a zažádá o umístění, už musí mít v lékařské zprávě záznam, že jeho onkologická léčba byla ukončena.
Jakou máte obsazenost lůžek a jak dlouho se na umístění k vám čeká?
Máme v podstatě pořád plno, i díky tomu, že jsme blízko Prahy. Někdy máme více žádostí, než můžeme uspokojit, ale jindy nám zůstávají pár dnů volná lůžka. Kdyby se to však zprůměrovalo, tak lidé na umístění k nám čekají zhruba jeden týden.
Jak je to u vás s návštěvami a kdy může pacient vidět svou rodinu?
Rodina si může kdykoliv, když to pacientův stav dovolí, vzít svého příbuzného a může s ním klidně někam vyjet na výlet. Máme možnost návštěv dvacet čtyři hodin denně. Takže rodina i přátelé mohou přijít kdykoliv. Na každém pokoji je pro ně umístěna přistýlka. Je tedy možné zde s pacientem přespat nebo tady s ním pobývat i dlouhodobě. Často to využívají například manželské páry, kdy jeden z nich už třeba nechce být doma sám bez toho druhého nebo pak děti rodičů.
Co vy a dobrovolníci?
Máme dobrovolnický program, který je akreditovaný u ministerstva vnitra. Lidé k nám chodí ve svém volném čase a naprosto nezištně navštěvují naše pacienty. Chodí za nimi individuálně na pokoje a tam si s nimi povídají, čtou jim knížku nebo se jim jinak věnují. Mnohdy, co pacient neřekne nám, sdílí s dobrovolníkem, který ale musí být speciálně proškolený. Nejdříve dobrovolník absolvuje vstupní pohovor, potom musí vyplnit dotazník, následně jde na zkušenou do denního stacionáře a nakonec projde školením, kde se seznámí s režimem a specifiky dobrovolnictví v hospici a zkouší různé modelové situace. Teprve potom se rozhoduje jak dobrovolník, tak my o další případné spolupráci.
Je o dobrovolnictví zájem?
Máme tady dobrovolníky, kteří jsou tu déle než já a pak máme ale i takové, kteří sem přijdou jen na pár měsíců. Někdy to bývají studenti, kteří potřebují posbírat data pro nějakou práci. Na druhou stranu ne každého přijmeme. Někdy na to nejsou lidé dost zralí, a pak se stane, že zájemce zdvořile odmítneme. To je však jen málokdy.
Jaký je program denního stacionáře?
Ráno se pacienti umyjí, nasnídají a od půl desáté do půl dvanácté se, pokud chtějí a mají na to sílu, účastní programu denního stacionáře. Ti ostatní tráví čas podle vlastní vůle na pokojích, kde odpočívají, mohou si číst, dívat se na televizi nebo přijímají návštěvy. Pro klienty ve stacionáři je vypsaný program, který se však většinou přizpůsobuje možnostem, počtu a individuálním potřebám těch, kteří do stacionáře zrovna ten den dorazí. Někdy se muzicíruje, peče štrůdl, čtou se noviny nebo se něco vytváří. Jindy klienti společně posedí například na zahradě, kde se občas i griluje. Hrajeme s nimi také různé paměťové nebo doplňovací hry. Ve stacionáři jsou zaměstnáni pracovníci v sociálních službách a funguje každý všední den. Někdy právě sem chodí pomáhat i dobrovolníci. Když skončí dopolední program, pacienti se naobědvají a potom chvíli odpočívají, protože je to pro ně dost náročné. Odpoledne jsou pak opět připraveny další aktivity. Dopoledne je pacientů většinou méně, ale odpoledne se zájem vždy zvýší.
Chystáte nějaké změny nebo rozšiřování vašich služeb do budoucna?
Zanedlouho budeme otevírat další pobočku domácího hospice v Hořovicích na Berounsku. V posledním roce se také snažíme zmapovat dětskou paliativní péči a v souvislosti s tím, budeme nyní na podzim pořádat první konferenci k tématu dětská paliativní péče. Tato konference by měla zmapovat potřeby lidí pečující o dítě, které má život zkracující nebo život ohrožující chorobu.
Jak jste se sem dostala a jak vnímáte jako psycholožka umírání lidí? Dojímá vás to?
To víte, že mě to dojímá. Snažím se držet své profesní role, ale někdy se nám všem stává, že profesní roli občas překročíme, protože nevytvořit si s klientem vztah není skoro prakticky možné. Takže ve chvíli, kdy se mi při rozhovoru s pacientem či pozůstalými hrnou slzy do očí, tak mi to přijde v pořádku. Nevadí, když je vidět, že s těmi lidmi soucítím.