Postavení ženy v muslimské společnosti je totiž jiné, než na jaké jsme u nás standardně zvyklí, a sehrává podstatnou roli i ve chvíli, kdy se žena stává pacientkou. V zemích jako Irák nebo Afghánistán tak nejsou absurditou, nýbrž samozřejmostí, žádosti, aby lékař vyšetřil břicho pacientky přes šaty nebo zrentgenoval ženu, aniž by se svlékla.
Mnohé by se však měli snažit naučit a pochopit také lékaři a sestry pracující u nás, protože též do naší země přijíždí stále více návštěvníků z islámských zemí. Je zbytečné, aby docházelo k nedorozumění či vzájemnému nepochopení. Díky vyprávění Čechů, kteří se v těchto zemích pohybovali, možná lépe pochopíme, k čemu může dojít i v našich ordinacích. A možná i díky těmto informacím projdou případná vyšetření hladce i bez složitých návodů či školení.
Zkušenosti s odlišnostmi muslimských pacientek získala při dvou misích v Iráku zdravotní sestra Miroslava Skalová z letecké záchranné služby Armády ČR, laureátka ocenění Sestra roku 2005.
Muslimský oříšek
„V Iráku jsme ošetřovali především místní obyvatele, což byl v této islámské zemi někdy docela oříšek,“ usmívá se podpraporčice Miroslava Skalová. „Bylo to totiž jiné než ošetřovat české pacienty. Museli jsme se přizpůsobit jejich mentalitě a najít společnou cestu, někdy se i podřídit. I když jsme byli na jejich území a přišli jsme jim pomoci, vyžadovali po nás, abychom se drželi jejich pravidel.“ Miroslava Skalová se bez problémů vyrovnala s tím, že musí nosit dlouhé kalhoty a rukávy, a přestala si všímat i tázavých pohledů, když hovořila s muži jiným způsobem a tónem, než jsou tam zvyklí.
Něco ji však přesto zarazilo, a to bylo postavení pacientky. „Žena chodí na vyšetření vždy v doprovodu muže a s mužským doprovodem přicházejí i děti. Žena nikdy nezůstává při vyšetření sama. Veškerá rozhodnutí, která se jí týkají, musejí být mužem schválena. Jinak to nejde.“ Miroslava Skalová vzpomíná, že k vyšetření chodily ženy zahalené. „Povolení k odhalení a vyšetření musí dát zase muž. Někdy to je docela komplikované, protože muži požadují vyšetřit oblečenou ženu, ať jde o vyšetření břicha nebo jakékoli další části těla. Myslí si, že se to zvládne i přes oblečení, což samozřejmě nejde.“
Rozčilený „rentgeňák“
Na specifika muslimských pacientek vzpomíná i Milan Rabas, který působil v Afghánistánu v české polní nemocnici a jezdil se sanitkou. „Afghánská žena většinou nesmí sama vyjít na ulici, jenom když ji doprovází nejstarší bratr, manžel nebo jiný mužský zástupce rodiny,“ říká pětapadesátiletý praporčík. S mužským doprovodem chodí i tady ženy samozřejmě k lékaři a na odborná vyšetření. „Hrozné problémy s nimi měl náš rentgeňák,“ usmívá se Milan Rabas. „Vždycky vyletěl celý rozčilený z laboratoře, že je přece nebude rentgenovat, když mají na sobě burku a ještě nějaký svetřík. Ženy se u rentgenu odmítaly svlékat, nechtěly si odložit ani svetr. Situace se musela vždy složitě řešit přes tlumočníka,“ vzpomíná na těžkosti českých zdravotníků v muslimském světě.
Protekce u Talibanu
Specifické postavení muslimských žen a odlišnosti v jejich chování dobře poznala pracovnice humanitární organizace Berkat a publicistka Petra Procházková, která několik let působila v islámském Čečensku a Afghánistánu. „Obecně nelze shrnout nic, protože v každé zemi je to jinak,“ upozorňuje hned zpočátku Petra Procházková. „A když to vezmu do důsledku, tak i v každé rodině je to jinak. V Afghánistánu jsou ženy, které se nikdy v životě nenechají vyšetřit nejen od křesťanského doktora, ale vůbec od žádného muže v bílém plášti. Proto i za Talibanu byly lékařky jedinou profesí, kde se ženy mohly uplatnit.“ Publicistka Petra Procházková vysvětluje, že za vlády Talibanu byly ženy jako lékařky potřebné, protože i talibanské ženy musely k lékaři. „Pak se ovšem stane, že i v téhle společnosti se žena k lékaři - muži odhodlá.
Dost často ale za ni rozhoduje manžel. Chce být u vyšetření přítomen, a jakmile by přesáhlo míru, kterou pokládá za slušnou, vyšetření ukončí. Je to opravdu rozmanité natolik, že to někde vůbec není problém, jinde naopak neskutečný.“ Petra Procházková potvrzuje slova praporčíka Milana Rabase. „Největší zkušenosti mají čeští lékaři z 6. polní nemocnice, která působila v Kábulu. Mám dokonce natočeno, jak pacientce vyšetřovali plíce přes burku.“
Nevadí křesťan, ale muž
Petra Procházková tvrdí, že mezi muslimskou pacientkou a křesťanským lékařem problém vyvolaný rozdílným náboženstvím nevzniká. „Muslimové pokládají křesťany za přijatelné, neboť jsou rovněž následníci Abrahama, respektive Ibrahima, stejně jako Židé. Jsme lidé Knihy, kteří věří v jednoho Boha. Nejde tedy o to, zda je doktor muslim, nebo křesťan, ale o to, že je chlap! Křesťan nevadí, vadí muž. Naopak -před doktorem muslimem by se někdy dokonce muslimka mohla stydět i víc,“ domnívá se Petra Procházková.
O autorovi: Radek Gális (ragal@seznam.cz)