Život této ženy není zajímavý pouze náročnou humanitární prací, ale i peripetiemi pětiletého hledání. Od maturity v roce 1992 ve Svitavách pracovala jako zdravotní sestra v Praze na JIP Chirurgické kliniky VFN, na chirurgii v Nemocnici Na Homolce a na chirurgické JIP FN v Brně-Bohunicích. Mezitím začala studovat Theologickou fakultu JU v Českých Budějovicích, obor pedagog volného času, a učila hrát děti na klavír, flétnu a kytaru v Základní škole v Deštném v Orlických horách.
* Pomáhat jiným vám zřejmě bylo vlastní, ale jak se stalo, že jste chtěla pomáhat nejenom ve svém okolí, ale v tak extrémních podmínkách, jaké humanitární pomoc přináší?
V roce 1994 jsem v televizi sledovala zprávy ze Rwandy s otřesnými záběry z genocidy. Bylo mi z toho hodně smutno a po zprávách z uprchlických táborů, kde jsem viděla pracovat sestřičky a lékaře, jsem zatoužila být blízko těžce zkoušeným lidem, kteří bez humanitární pomoci zvenku nemají šanci. Od té doby jsem hledala možnosti, jak se do takové oblasti dostat, a netušila jsem, že mě bude čekat pár let přípravy a hledání a že se mi tato touha jednou splní.
V té době ještě Česká republika nebyla v EU a humanitární organizace tady zatím působily velmi omezeně. Bylo mi jasné, že se pro tuto práci neobejdu bez studia jazyků, tak jsem odešla do Anglie, kde jsem pracovala v domově důchodců a chvíli jako au pair. Následovala Francie a studium francouzštiny. Během mého pobytu ve Francii dostala humanitární organizace „Lékaři bez hranic“ za svoji práci Nobelovu cenu míru. Noviny byly plné zpráv ohledně práce a poslání této organizace, což mě inspirovalo.
Rozhodla jsem se navštívit jejich kancelář v Montpellier a po dlouhé době to byla první organizace, která mě neodmítla z důvodu, že ČR tehdy nebyla členem EU. Zjistila jsem, co musím ještě absolvovat pro to, abych splnila podmínky pro práci v této organizaci – zbýval jen kurz tropické medicíny. Proto jsem navštěvovala v průběhu šesti měsíců přednášky z tropické medicíny na Lékařské fakultě UK v Praze.
Potom následovaly pohovory ve Vídni a 10denní přípravný kurz ve Švédsku. Byla to tvrdá a intenzivní příprava, během které se zjišťovalo a testovalo, zda se pro práci v extrémních podmínkách mise hodíme. Poslední tři dny kurzu byly věnovány práci s psychologem a psychologickým testům. A pak jsem jen čekala na telefon…
* Čekala jste na přidělení mise dlouho a jak jste se předtím připravovala?
Na onen kýžený telefonát jsem musela čekat čtyři měsíce od absolvování kurzu ve Švédsku. Mezitím jsem si zařídila krátkou praxi u soukromého pediatra, v Mělníku a v porodnici ve Vrchlabí, kde se provádějí přírodní porody. A právě ve Vrchlabí mě zastihl telefonát z Burundi, kam jsem odjížděla na svoji první misi. Burundi (sousední země Rwandy s podobnými problémy a konflikty) trpělo občanskou válkou.
Potom následoval jazykový kurz ve Španělsku a další mise v Afghánistánu, kde jsem pracovala na dětském oddělení nemocnice v Heratu.V roce 2004, kdy začala občanská válka v Dárfúru, jsem odjela pracovat do Čadu do uprchlického tábora právě pro uprchlíky z Dárfúru. Další mise, kterých jsem se účastnila, byly „emergency mise“ v Indonésii po tsunami a ve výživovém centru v Nigeru postiženém v roce 2005 hladomorem.
* Jak je možné zvládnout tak těžký způsob života, navíc v tak odlišných oblastech?
Musím říci, že jsem si často „sáhla na dno“. Musela jsem se naučit pracovat se svými silami a ubránit se syndromu vyhoření. Ten obvykle přichází právě při vyčerpávající práci, kdy člověk pracuje jako zdravotník a současně jako psycholog, který musí vyslechnout trápení těžce zkoušených lidí. Navíc 24 hodin denně s trvalým nebezpečím v zádech a zodpovědností za tým. Bohužel se nikdo nemůže jen tak sbalit a vyrazit si na výlet, aby přišel na jiné myšlenky a psychicky si odpočinul.
Mezi misemi jsem se vždy tak na 2 měsíce vracela domů k rodičům a přátelům, a to mi hodně pomáhalo. Moji rodiče, přestože o mě mají strach, byli moc rádi, když jsem se našla v této práci. Cítím se šťastná a oni to vědí. Také oceňují, že „Lékaři bez hranic“ mají dobré podmínky a dobře organizačně fungují. To zmírňuje jejich obavy.
*Za prací do zahraničí se jezdí pro dobré platové podmínky. U humanitárních misí to bude asi jinak?
To určitě. První rok práce s organizací každý účastník dostává minimální plat dobrovolníka, který postačí tak na malé osobní přilepšení, další roky práce se dobrovolnický plat zvyšuje. Na druhou stranu v zemích, kde působíme, ani nejsou velké možnosti k nakupování a utrácení peněz, tam člověk moc nepotřebuje. Organizace ale hradí cestu do a z mise a pokrývá náklady na skromné ubytování a stravování.
* Jste právě na dovolené v rámci vaší nejdelší mise v Kolumbii. Jak tam působí vyslanci Lékařů bez hranic?
Pracujeme na severovýchodě Kolumbie u hranic s Venezuelou v regionu Catatumbo, který trpí vleklým dlouholetým konfliktem. Je to region, kde je národní park indiánských komunit, o kterých napsal švédský pastor Bruce Ohlson knihu „Říkali mi Brucko“. Je to malá, ale rozlehlá indiánská komunita asi tří tisíc lidí. Kromě indiánských komunit v tomto regionu žije asi 30 000 „campesinos“, tedy rolníků, kteří jsou vzdáleni od veškeré zdravotní péče.
Díky konfliktu se do tohoto regionu zdravotničtí zaměstnanci ministerstva zdravotnictví prakticky nedostanou. Je tu chudoba, lidé, kteří trpí tuberkulózou, leishmaniózou, leprou, hepatitidou B a mnoha různými parazitárními onemocněními (často díky pití neupravené vody z řek). Velké nebezpečí způsobují také urgentní případy uštknutí jedovatými hady a pavouky.
Mezi jinými zde zaznamenávají novorozeneckou a mateřskou úmrtnost, násilí na ženách, ale i na malých děvčátkách. A v neposlední řadě tu působí negativní vliv na psychiku obyvatel díky neustálému žití ve strachu a v konfliktu. Proto důležitou součástí našeho projektu je psychologický program.
* Jak vypadá práce vaší skupiny?
Mám na starosti společně s lékařkou z Etiopie náš zdravotnický tým. Pokud vyrazíme do terénu, řídíme a organizujeme celý tým včetně logistiků. To znamená, že zajišťujeme vše, co se týká organizace a technického vybavení po celou dobu výpravy na dlouhých nebezpečných cestách džípem a po řekách na kanoi. Kromě toho musíme dodržovat přísná bezpečnostní pravidla. Například se nikdo nesmí vzdalovat od skupiny, pokud to není nutné a stále musíme udržovat spojení s bází.
Do terénu tedy vyrážíme pravidelně s celým zdravotním týmem – vedoucí výpravy, lékař, dvě zdravotní sestřičky, bakteriolog, zubař, psycholog a logista. Přesouváme se s týmem a veškerým nákladem -léky a materiálem, malou „mobilní“ laboratoří a mikroskopem, přenosným mobilním zubařským křeslem s nástroji, generátorem na tvorbu elektřiny, filtry na vodu, „hamaky“ (speciální houpací sítě s moskytiérou) na spaní, který si každý nese ve vlastním batohu na zádech. Očkovací látky vozíme v chladicích boxech.
Všichni jsme velice zkušení profesionálové, např. naše laborantka, která dokáže nejjednodušší mikroskopickou metodou rozeznat různé druhy parazitologických onemocnění, ale provádí další běžná vyšetření – krevní obraz, testy na hepatitis B, HIV, syfilis, leishmaniasis, „gota gruesa“ k diagnostice malárie, baciloskopii atd. Důležitou částí naší práce je péče o těhotné ženy, odběr cytologie na zjištění rakoviny děložního čípku, poučení o plánování rodičovství a péče o znásilněné ženy.
Pokud se žena dostaví do 72 hodin po znásilnění, je možné zabránit nechtěnému otěhotnění spolu s antiretrovirovou léčbou, očkováním proti hepatitidě B a léčbou sexuálně přenosných nemocí. Důležitou součástí je program prevence, kdy učíme představitele vesnic a indiánských komunit a jejich „promotores“ (lidé zodpovědní za zdraví v každé komunitě), jak se bránit různým onemocněním – především parazitárním onemocněním, tuberkulóze, malárii atd.
Také je učíme správným hygienickým návykům a jak se zdravě stravovat. Tito představitelé pak nové vědomosti předávají ostatním obyvatelům. Nemocným, kteří jsou v ohrožení zdraví či potřebují péči specialisty, zajišťujeme převoz do nemocnice, často komplikovaný díky velkým vzdálenostem a jedinou možnou cestou -na kanoi.
* Jací jsou Kolumbijci?
Jsou to mimořádně veselí lidé i přes jejich často velmi nuzné životní podmínky. Rádi žertují a málokdy bývají smutní, jsou to lidé, kteří se umějí radovat i přes všechny své strasti, nesnáze a trápení. Četla jsem, že podle nějakého světového žebříčku patří k nejveselejším národům na světe. Jejich dobrá nálada byla důležitá i pro práci v našem týmu.
* Zpěvačka Shakira je Kolumbijka. Znají ji i v těchto končinách?
Určitě ji znají a všichni ji obdivují a doslova milují. Je to taková jejich národní hrdinka. Kromě toho, že milují její písničky, mnozí si uvědomují, že k nim i přes svou světovou slávu patří, a to jim zvedá sebevědomí. Mnozí vědí i to, že některým potřebným pomáhá i finančně prostřednictvím svých dvou humanitárních nadací.
* Co bude následovat po Kolumbii?
V Kolumbii zůstávám do konce letošního roku a pak se vracím zpět domů do České republiky. Chtěla bych si najít nějakou klidnější práci, kde bych mohla využít nejen své zkušenosti, ale i znalost jazyků. Potřebuji si odpočinout od trvale napjaté situace v terénu, především co se týče pocitu bezpečnosti. A chci se také věnovat více svému soukromí, které jsem doposud často zanedbávala.
* Máte ještě nějaké tajné přání, co se týká vaší humanitární pomoci?
Vím, že se mě pokaždé bude dotýkat utrpení lidí, kteří musejí žít v nebezpečí, prchat ze svých domovů a mít strach o svoje děti. Moc ráda bych pokračovala v téhle práci, ale cítím, že je čas se zastavit.
* Podělíte se se čtenáři na závěr o nějaké příběhy z vašich misí, které vám utkvěly v paměti?
V Burundi, když jsme po třech měsících, kdy jsme kvůli bezpečnosti nesměli do terénu, konečně vyrazili, potkali jsme po cestě hlouček lidí s ženou na nosítkách. Zastavili jsme a zjistili, že je těhotná. Naložili jsme ji do auta a pokračovali v cestě do nemocnice. Po chvíli nám řidič rádiem hlásil, že maminka začíná rodit. Naštěstí jsme byly dvě a zvládly jsme to.
Maminka nám v autě odrodila, narozené miminko ale bohužel nebylo v dobrém stavu. Díky domorodým lékům proti bolesti, které dostávala před porodem matka, bylo miminko úplně utlumené. Nicole z Kanady pečovala o krvácející maminku a já jsem se starala o nedýchající novorozeně. Musela jsem masírovat srdíčko a dávat umělé dýchání po celých dvacet minut cesty do nemocnice. Miminko postupně začalo dostávat barvu.
Když jsme konečně všichni dorazili do nemocnice, rozběhla jsem se s ním v náručí na „emergency room“, aby ho mohli odsát. Ale už při mém úprku po nemocničních chodbách se konečně zdravě rozplakalo. Ulevilo se mi – šťastná známka života. Podobné příběhy se odehrávaly samozřejmě i v jiných afrických zemích. V Čadu jsem byla zase každé ráno dojatá při pohledu na malou pětiletou holčičku, která přinášela svého maličkého ročního brášku do denního výživového centra.
Oba přišli o maminku při genocidě v súdánském Dárfúru. Zatímco některé pacienty nám přiváželi do naší kliniky na velbloudech či na „oslí sanitce“ -dřevěný žebřiňák s oslíkem v čele, tahle malá holčička denně nosila svého brášku na zádech, aby se uzdravil ze své podvýživy. Nejsmutnější misí pro mě ale byl čas strávený v Afghánistánu, kde jsem na dětském oddělení viděla zažila opravdu velmi mnoho smutných příběhů… Spousta malých dětiček přinášeli rodiče na naše oddělení v už hodně vážném stavu, často tak pozdě, že se jim nedalo pomoci.
Takzvaná malá intenzivní péče dětského oddělení byla neustále přeplněná lidmi také proto, že na jednoho dětského pacienta byly u lůžka vždy dvě ženy – v afghánské kultuře totiž nesmí žena nikdy zůstat přes noc sama mimo svůj domov. Vždy musí být doprovázena další ženou. Vydýchaný vzduch, nedostatek kyslíku a plačící děti. Člověk si připadal naprosto bezmocný.
Lékaři bez hranic
Lékaři bez hranic poskytují po celém světě pomoc lidem, kteří nemají dostatečný přístup k lékařské péči v důsledku přírodních katastrof, epidemií, ozbrojených konfliktů, lidem na útěku nebo vyhnaným z vlasti či v dobách sociální krize. Nahrazují zdravotnický systém v krizových oblastech humanitární pomocí, zajišťují potraviny, pitnou vodu a sanitární zařízení.
Pomoc poskytují nezávisle na vládách příslušných států. Peníze z veřejných zdrojů tvoří 10,3 %, z institucí EU 12,2 % a 74,8 %, tedy největší podíl, tvoří příspěvky od soukromých dárců sestávající většinou z částek, které pravidelně věnují ze svých platů. Organizaci tvoří 5 operačních center. Zajišťují přibližně 400 humanitárních programů ve více než 70 zemích světa.
Jak pomáhají známí?
Shakira spolu se spisovatelem Garcíou Márquezem založili Latin America in Solidarity Action – nadaci proti dětské chudobě v Latinské Americe, kde každoročně na následky chudoby zemře 350 tisíc dětí. Kromě toho v 18 letech založila a dosud sama vede vlastní nadaci Pies Descalzos, která pomáhá dětským obětem násilí v Kolumbii. „Všichni musíme společně bojovat proti nevyváženosti,“ říká Shakira.
