Letos strávila čtyři měsíce v Namibii, dvoumilionové zemi v subsaharské Africe, kde polovina lidí žije pod hranicí chudoby. Dramaticky zde přibývá sirotků po rodičích, kteří zemřeli na výše uvedené nemoci. Omezené možnosti namibijského zdravotního a sociálního systému vedou k růstu chudoby a podvýživy.
Jak je těžké dostat se do Namibie?
Naše fakulta posílá studenty do tří afrických zemí - do Zambie, Namibie a do Jihoafrické republiky. Při pohovoru zjišťovali, zda kandidáti na zahraniční stáž psychicky zvládnou situaci. Jestli jsme už v podobné zemi byli a zda jsme schopni postarat se sami o sebe. Myslím, že prvotní je, aby člověk nebyl vyjukaný ze situace a poměrů, uměl si poradit a nebál se.
Kde jste působila?
Letos jsem od března do června pracovalav jižní části země, v oblasti Karas a v jejím hlavním městě Keetmanshoop. Byli jsme čtyři Češi a dva dánští dobrovolníci, jinak samí Afričané. Zabývali jsme se zdravotní i sociální problematikou, ale také jsme manuálně pracovali. Působili jsme v projektu české humanitární organizace Člověk v tísni, který zde má třetím rokem komunitní centrum a chráněnou dílnu. Zaměstnává především lidi z rodin postižených HIV, AIDS a TBC, svobodné matky a lidi pečující o sirotky.
V čem spočívala vaše práce?
Pomáhali jsme dětem ve školce, učili je hygienickým návykům, třeba mýt si ruce před jídlem nebo smrkat. Byli jsme i v dětském domově a starali se o nemocné s AIDS a TBC. Projekt pomoci lidem s tuberkulózou se teprve rozjížděl. Pracovníci organizace Člověk v tísni vybrali lidi z nejchudších částí města, kteří žili v nejnuznějších podmínkách. Lidé zařazení do projektu k nám přicházeli ráno na devátou, dostali zadarmo jídlo a léky. Pokoušeli jsem se i o osvětu a vzdělávání a povídali jsme si s nimi o nemoci, co ji způsobuje a jak se přenáší.
Jak se evropskému projektu mezi africkými pacienty dařilo?
Lidé s TBC mají většinou ještě AIDS, nemají však peníze na jídlo, a tak se jim po lécích dělá hrozně špatně. Proto nejsou motivovaní, aby je brali. Léky doprovází řada vedlejších účinků, lidé zvracejí a mají horečky. Proto jsme vařili z peněz projektu Člověka v tísni, lidé dostali jídlo, léky a pak se učili, jak se mají chovat, že mají brát léky dvakrát denně po dobu šesti až osmi měsíců. Jedli však jen jednou denně, odpoledne už ne, takže podruhé už léky odmítli, takže léčba není účinná a musí se opakovat.
Co museli nemocní s TBC zapojení do vašeho projektu splňovat?
Za každého nemocného se musel někdo zaručit, že dohlédne, aby doma bral léky. Lidé, kteří k nám chodili od pondělí do pátku, měli povoleny tři absence, místo nich mohl pro léky a jídlo přijít někdo jiný, ale když dotyčný nepřišel počtvrté, byl z programu vyřazen, a tak neměl ani jídlo. Často se stávalo, že lidé dostali svou porci jídla, ale snědli jen půlku. Zbytkem potom doma krmili děti a rodinu. Takže se problémy s léky opakovaly pořád dokola.
Jaké jídlo pacienti dostávali?
Sestavovali jsme jídelníček podle toho, co jim chutnalo, ale zároveň se vešlo do rozpočtu. Vařili jsme jim pětkrát týdně, o víkendu ne. Jednou až dvakrát měli maso a k němu třeba brambory. Pak dostávali těstoviny, luštěniny nebo kaše. Každý den měli něco jiného. Snažili jsme se, aby jídlo bylo bohaté na vitaminy, bílkoviny, vlákniny - složky, které potřebují. Většinou byli hrozně hubení a vychrtlí. Jídlo zapíjeli čajem, dávali jsme jim hořký i sladký, jednou týdne jsme se jim snažili dávat i mléko, které je v Namibii drahé. Jak se projekt rozjížděl, testovali jsme, co jim bude chutnat a co ne, jak velké porce máme dělat a kolik toho musíme nakoupit.
Starali se nemocní o své zdraví?
V Namibii není zákon o ochraně zdraví a chybí povinnost léčby, když má člověk přenosnou chorobu. Lidé nejsou informováni o tuberkulóze ani o AIDS. Myslí si třeba, že když se po sexu vysprchují, AIDS nedostanou. Většinou jsou chudí a nevzdělaní, jejich jednání souvisí s životním stylem. Největším problémem v zemi jsou tuberkulóza a AIDS, navíc pak ještě alkoholismus.
Kdo z místních se pacientům s tuberkulózou věnuje?
V Namibii se o ně skutečně nestará nikdo. I když je jim špatně, k doktorovi nejdou. Buď si poradí sami s přírodní medicínou, nebo si myslí, že nemoc přepijí. Když k lékaři přece jen jdou a ten jim dá léky, je jim po nich špatně. Už druhý den nic nedodržují. Namibijci jsou nezodpovědní, musí nad nimi někdo stát, kdo jim třikrát řekne, co a kdy mají udělat.
Proč se vašeho projektu nedisciplinovaní pacienti účastnili?
Chodili k nám jen proto, že dostávali jídlo. Kdyby ho nedostávali, pak se projektu nezúčastní a nikdo do něj chodit nebude. A bylo by to ještě horší, kdyby nebyli vybráni podle přísných kritérií Člověka v tísni. Kdyby se projekt otevřel pro všechny, budou pacienti chodit pouze na jídlo a léky brát nebudou. Nerozumějí ani základním věcem, co se týče nemocí. Musí se jim všechno opakovat a pravidelně za nimi chodit. Když jim uděláte přednášku, musíte jim ji za pár dní zopakovat.
Nebála jste se, že se sama nakazíte tuberkulózou nebo AIDS?
Byla jsem tam dva měsíce, a to už pak člověk nebezpečí nevnímá. Zpočátku jsem dokonce ani nevěděla, že je to tak velký problém. Až když jsem do situace pronikla, dostala jsem skutečný strach, že se také nakazím AIDS a HIV. Dvě třetiny žen, které tam v současnosti v dílnách zaměstnává Člověk v tísni, AIDS měly. O další třetině z nich se to neví, protože nikdy nebyly na testech.
Z toho vyplývá, že nemocné mohly být všechny. A do školky chodily jejich děti, které také nebyly testovány. Ze začátku jsem měla strach, když se ty neposedné děti na mne věšely, škrábaly mě a kousaly, byla jsem samozřejmě nervózní, když jsem se třeba píchla o špendlík. To ale trvalo asi první dva tři týdny, pak jsem si zvykla a už jsem nad tím nepřemýšlela. Když jsem pak začala pracovat s lidmi s tuberkulózou, znovu se mi ty myšlenky vracely, ale stejně s tím nemůžete v té chvíli nic dělat. Pak už jsem se nebála.
Do letošního jara jste asi pacienty s TBC nepotkala, že?
Ne, nepotkala. V Namibii se ale proti nemoci ani neočkuje. My jsme se jim snažili vysvětlit, že by je povinné očkování stálo daleko méně. Prý tam ministerstvo zdravotnictví zkoušelo děti povinně očkovat, ale prý na to nejsou peníze. Přitom si myslím, že sekundární výdaje jsou daleko větší.
Jak se v Namibii chovají k bílým cizincům?
Nebyli jsme tam jediní bílí. Namibie je bývalá německá kolonie, takže tam žijí i potomci Němců. Potkala jsem za čtyři měsíce asi dvacet bělochů, většinou starších lidí. V městečku se k nám místní chovali hezky. Věděli o studentech a lidech z Evropy, věděli, že tam působí společnost Člověk v tísni. Ale ani pro ostatní jsme nebyli raritou. Sice je zajímalo, že mám dlouhé vlasy, jsem blondýna a mám piercing v nose, ale jinak byli na bělochy celkem zvyklí. Sahali nám na kůži a divili se, když jsme se spálili na sluníčku.
Bylo to pro ně hrozně veselé, protože něco takového neznají. Ale jinak se k nám, kteří jsme pracovali pro společnost Člověk v tísni, většina lidí chovala dobře a byla ráda, že tam jsme, pomáháme. Našli se však samozřejmě i tací, kteří nás rádi neměli. Říkali, že jsme přišli z Evropy, snažíme se je do něčeho nutit a vnutit jim nějaký řád. Chceme po nich změny, na které nejsou zvyklí.
Tahle druhá skupina lidí říkala, že je měníme, nabouráváme jejich tradice, kořeny, normy, zvyky a styl života, že my, Evropané i Američané, je do něčeho stále nutíme a přetváříme k našemu obrazu. Třetí skupina lidí měla k naší organizaci neutrální postoj, protože se jich naše práce netýkala. Jen věděli, že je ve městě skupina, která něco dělá.
Říkala jste, že lidé tam mají problémy s alkoholem. Co pijí?
Mají mnoho druhů alkoholu. Hodně pijí pivo, a ten, kdo má peníze si snadno sežene i tvrdý alkohol - vodku, whisky nebo rum, mají rádi i sladké likéry. Nezaměstnaní ze slumů většinou pijí lahvové pivo, které se dá poměrně snadno sehnat v obchodě.
Myslíte si, že zkušenosti z Namibie nějak využijete?
Doufám, že ano, je to pro mě velká zkušenost a zážitek. Naučila jsem se, jak s nemocnými lidmi pracovat a jak se k nim chovat. V teorii jsem sice slyšela, že bych se k nim měla chovat normálně, ale v praktickém životě to je jiné. Na místě vidíte lidi s AIDS, kteří zapáchají, jsou špinaví a oškliví, nedbají na sebe. Při práci s nimi jsem si uvědomila spoustu věcí a mám teď menší strach pracovat s nemocnými. Vím, co tuberkulóza může a nemůže způsobit a jak se přenáší. Vím, že se může přenést i prskáním nebo mluveným slovem. Už však budu mít menší strach, protože jsem si ho prožila v Africe. Když se s pacienty setkám doma nebo se vrátím do Afriky, nebudu už mít počáteční obavy jako letos na jaře v Namibii.