Podle Světové aliance pro paliativní péči (WPCA), jež uvedený údaj zveřejnila, jsou na vině mimo jiné restrikce, které v řadě zemí u léků na bolest (například u morfinu) platí kvůli neodůvodněné míře strachu ze vzniku závislosti u pacientů. Omezený přístup k léčbě pak má za následek zbytečné utrpení u pacientů s nevyléčitelnými chorobami. Například v Etiopii jsou doloženy případy, kdy onkologicky nemocní raději spáchali sebevraždu, aby unikli bolesti.
Příklad z Ugandy
Ne všechny africké země však umírající pacienty opomíjejí – světlou výjimkou je například Uganda, která se nedávno zaměřila na paliativní péči. Největší z organizací pomáhajících nevyléčitelně nemocným, Hospice Africa Uganda, školí dobrovolníky vyhledávající tyto pacienty. Navíc země vyrábí vlastní perorální formu morfinu.
Jednou z pacientek, jíž se díky Hospice Africa Uganda dostalo potřebné péče, je i 48letá Betty Naigaová, které lékaři před 2 lety diagnostikovali karcinom prsu. Protože neměla dostatek finančních prostředků na léčbu, nádor narostl do rozměrů fotbalového míče a Betty trpěla nesnesitelnými bolestmi. „Nemohla jsem spát, nedokázala jsem nic dělat. Bolest byla nesnesitelná. Rezignovala jsem na život, přála jsem si zemřít,“ popisuje žena, která v tomto stavu strávila více než rok. Pak ji objevil dobrovolník z Hospice Africa Uganda, zprostředkoval Betty chemoterapii a především morfin. „Můj život se obrátil zcela naruby, léky mi pomáhají zmírnit utrpení,“ říká vděčně Betty Naigaová. Uganda je bohužel mezi rozvojovými zeměmi spíše výjimkou. Některé státy, například Afghánistán či Libye, paliativní péči vůbec neznají. V Pákistánu ji podle odhadů z roku 2012 potřebovalo na 350 tisíc obyvatel, dostává se však pouhým 3 stovkám. V celé zemi působí jen dva poskytovatelé tohoto typu péče. Podobně jsou na tom i další státy – Mozambik v roce 2012 zprostředkoval paliativní péči 153 ze 100 tisíc pacientů, Maroko pak 153 z 80 tisíc potřebných. Na opačném konci pomyslného žebříčku pak stojí Rakousko, kde připadá 1 poskytovatel paliativní péče na 160 obyvatel, ve Velké Británii se v roce 2012 dostalo potřebné péče 97 % paliativních pacientů.
Nevědomost a strach
Jak WPCA uvádí, morfin patří mezi relativně levné přípravky a je zařazen k mezinárodně monitorovaným léčivům, takže jeho roční zásobu musejí jednotlivé státy objednávat prostřednictvím Mezinárodního výboru pro kontrolu drog (INCB). Některé země však neobjednávají dostatečné množství morfinu, jiné pak prakticky žádné.
Podle dr. Stephena Connora z WPCA existuje několik důvodů, proč tomu tak je, včetně již zmíněného strachu ze závislosti. „Vlády většinou jednají v důsledku neznalosti věci, nevědí, co je paliativní péče a že je možné trpícím pacientům ulevit,“ je přesvědčen dr. Connor. „Policisté se učí, že každá psychoaktivní látka rovná se droga, vůči níž si uživatel vytvoří závislost. Nechápou, že pokud nemocný trpící bolestí užije lék na její ztišení, ‚nesjede‘ se, ale uleví se mu od bolesti,“ dodává.
Stejně tak se musí podle Stephena Connora změnit přístup samotných lékařů. Ve většině rozvojových zemí nejsou v paliativní péči nijak školeni, dokonce ani v možnostech léčby bolesti. Mnozí se pak silné léky proti bolesti bojí předepsat ze strachu, že by pacienta usmrtili nebo by u něho spustili závislost. „Je celkem snadné změnit legislativu či regulace, ale pokud se nezmění samotný přístup k této problematice, nezmění se vlastně nic. Když jste lékař, který je naučený poskytovat péči určitým způsobem, budete v něm pokračovat i nadále,“ obává se dr. Connor.
Nedostatek vs. zneužívání
Zatímco v některých částech světa se lidé k lékům proti bolesti nedostanou, v jiných panují obavy z jejich nadměrného předepisování a nadužívání. „Zneužívání těchto přípravků se například stává jednou z hlavních příčin úmrtí ve Spojených státech amerických,“ upozorňuje prezident INCB Lochan Naidoo a dodává, že je třeba najít rovnovážný přístup k této problematice. „Ačkoli varujeme před negativními důsledky, jež z nadměrného užívání zmíněných přípravků vyplývají, nechceme v žádném případě snížit jejich dostupnost v zemích, které tyto léky potřebují,“ ujišťuje Lochan Naidoo.
V květnu letošního roku Světová zdravotnická organizace (WHO) schválila rezoluci, k níž se připojilo všech 194 členských států, ve které se tyto země zavazují učinit v rámci svých zdravotnických systémů z paliativní péče jednu z priorit. Jak říká zástupce WHO dr. Edward Kelly, tím, že populace celosvětově stárne, stává se potřeba této péče stále naléhavější. „Stárneme všichni a s tím se zvyšuje počet pacientů s onkologickými onemocněními, diabetem, kardiovaskulárními chorobami a dalšími. Jsme navíc schopni poskytovat stále kvalitnější zdravotní péči a tím udržujeme lidi déle při životě. Nutnost péče o nemocné na konci života se proto zvyšuje,“ říká dr. Kelly. „Řada zemí ale bojuje s tím, že nemá pro zdravotnictví dostatek finančních prostředků, takže zůstává otázkou, jak by dokázaly spustit nové programy paliativní péče,“ připouští na závěr.