V sanitce se můžete spolehnout jen na sebe a svou posádku

23. 8. 2010 8:05
přidejte názor
Autor: Redakce
Nebyl ani není jen pouhým dosazeným úředníkem, ale skutečným záchranářem. Cesta současného ředitele středočeské záchranné služby Martina Houdka na jeho post nebyla nijak snadná.


Do teplého křesla se dostal po více než dvaceti letech tvrdé práce v terénu, a to v prvopočátcích dokonce začínal na pitevně. I nyní ale neváhá čas od času vyměnit kravatu za záchranářskou výstroj a zašpinit si ruce, aby někomu zachránil život.

Ve funkci ředitele středočeské záchranné služby jste přes rok, jaké je šéfování tak velké záchrance?

Práce záchranářů obecně je sama o sobě náročná a z toho vyplývá, že i řízení tak velké záchranky, jako je středočeská, není nic jednoduchého. Středočeský kraj je nejrozlehlejší v republice a máme největší počet výjezdových stanovišť. V současné době jich je 36 a denně je v provozu přes 60 sanitních vozů. Jen pro srovnání: jiné záchranné služby u nás mají třeba jen 11 nebo 16 výjezdových míst.

Před tím, než jste nastoupil do současné funkce, jste pracoval jako náměstek léčebně preventivní péče a lékař v Nemocnici Na Bulovce. Čím se podle vás nejvíce liší vaše nynější práce od té v nemocnici z pohledu ředitele a z pohledu lékaře?

Řízení nemocnice a záchranné služby se od sebe moc neliší, ale práce lékaře na záchrance a v nemocnici je zásadní rozdíl.
Jako lékař v nemocnici máte čas a pohodlí a po ruce tým lidí, kompletní nejmodernější vybavení, které pacienta pomohou vyšetřit, ošetřit a případně i léčit. Byť jsou sanitky v současné době vybaveny velmi dobře, oproti tomu, jak vypadaly před dvaceti lety, stále jsou jejich možnosti omezené.
Nemáte tam rentgen, CT ani laboratoř a navíc pracujete ve stísněných podmínkách, časovém presu a je třeba rychlé rozhodování, abyste pacienta co nejdříve dopravili do nemocnice. Mnohdy pracujete v mrazu, blátě nebo špíně a často je třeba i improvizovat. I v těch nejtěžších situacích se můžete spolehnout jen na sebe a svou posádku.

Vzpomenete si na nějaký konkrétní případ z vaší praxe?

Takovou alfou a omegou je napíchnout pacientovi žílu, abychom mu mohli dát infuzi a léky. Jsou situace a lidé, u kterých se vám nedaří žílu zajistit, i když se už z toho pomalu stavíte na hlavu. V nemocnici zavoláte dalších deset kolegů, aby to zkusili místo vás, ale v sanitce je na to člověk sám a vzhledem k tomu, že mnohdy jde o život, tak to prostě zvládnout musíte. Nebo když je u pacienta s poraněním hrudníku podezření na přítomnost vzduchu v hrudním koši, nebo je místo vzduchu přítomna v hrudníku krev. Lékař se pouze na základě fyzikálního vyšetření, protože, jak už jsem zmínil, v sanitce není rentgen, musí rozhodnout, zda tomu člověku napíchne hrudník a provede takzvanou drenáž nebo ne, což může být život zachraňující výkon.

Už dřív jste jezdil jako výjezdový lékař záchranné služby, jak je to dlouho?

Na záchrance jsem tak začal pracovat v roce 1986 ještě jako medik, kdy jsem v Praze pracoval jako saniťák v převozových sanitních vozech. Později, po třech letech medicíny, jsem začal jezdit na rychlé zdravotnické záchranné službě jako záchranář. Po vystudování medicíny a první atestaci jsem začal pracovat konečně jako lékař kladenské záchranné služby, kde jsem zůstal dalších sedmnáct let.

  • Žádné názory
  • Našli jste v článku chybu?