Co vás přivedlo k medicíně?
Vždycky jsem chtěla být lékařkou, vlastně již od dětství. Oba rodiče jsou stavaři, u nás tedy neplatí, že jablko nepadá daleko od stromu. Odmalička jsem věděla, že se chci věnovat dětské medicíně, a také jsem ji pak vystudovala. Možná i tak trochu proti vůli rodičů.
Vystudovala jste Fakultu dětského lékařství UK v Praze. Vzpomínáte z dob studií na nějaké učitele, kteří vás ovlivnili?
Pamatuji si jich spousty. Určitě nejvíc vzpomínám na pana profesora Blahoše a pak také na pana profesora Kouteckého, který se věnoval dětské onkologii. Tito dva mě ovlivnili asi nejvíce.
Po promoci jste našla místo v areálu dětských klinik Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Jak se vám na klinice líbilo?
Líbilo se mi tam opravdu moc. Na ta léta vzpomínám jako na nejkrásnější. Nastoupila jsem na oddělení dětské ORL, kde byl primářem doktor Eliáš. Myslím si, že tento vzácný člověk mě naučil chápat medicínu, dával mi obrovské možnosti, abych mohla pracovat samostatně. Také se nikdy nevyhýbal žádným novinkám. Tenkrát se v nemocnici zaváděl klinický informační systém. Zatímco na našem pracovišti jsme jej díky primáři začali užívat hned, na ostatních odděleních o něm neměli potuchy. Za všechno, co jsem dokázala, určitě vděčím i doktoru Eliášovi.
V jakých oborech jste atestovaná?
Mám atestaci I a II z otorinolaryngologie. Chystala jsem se ještě na atestaci z rehabilitace, ale nakonec jsem ji vzdala, protože organizace práce ve čtyřech zdravotnických zařízeních současně mi nedává tolik možností a hlavně času k tomu, abych ještě studovala. Hned po roce 1989 jsem absolvovala kurz MBI.
Co všechno ORL specializace obnáší?
ORL se týká, uší, nosu, vedlejších dutin nosních, krku a dále směrem dolů do laryngu a jícnu. Je to medicína hlavy a krku. Dětská ORL je obor, který mě naprosto vytěžoval, protože zánětů a ostatních onemocnění z této skupiny jsem viděla už opravdu hodně. Když jsem nastupovala do praxe, právě se rozvíjela endonazální chirurgie, což je dnes téměř samostatný obor. Zabývám se dětskou i dospělou ORL.
Jaká jsou dnes nejčastější ORL onemocnění?
Určitě se s jinými problémy setkává lékař, který pracuje na klinice, a jiná onemocnění řeším já v ambulanci. Mohu to posoudit, protože jsem na klinice 12 let pracovala. Jako ambulantní lékařka většinou řeším akutní otitidy, akutní angíny či chronické rýmy a potíže s hlasem. Vždycky se v rámci dobré spolupráce s kolegy v nemocnicích snažím, abych mohla udělat správnou diagnostiku a také abych jim nemocné lidi poslala včas.
Co lze považovat za momentálně největší průlom v tomto oboru?
Myslím, že kromě kochleárních implantátů pro děti je to právě endonazální chirurgie, kterou se zabývají kolegové na klinických ORL pracovištích. Je to rychlá a účinná metoda, kdy pomocí jemné techniky dokážeme přístupem z nosu odstranit polypy, jakékoli cysty, případně nádory. Pracuje se pod monitorem a pacient je v celkové anestezii, takže lékař může v klidu pracovat a pacient neodchází s pocitem bolesti.
Na co se specializujete?
Nejčastějšími pacienty mé ambulance jsou děti se sekretorickou otitidou, u nichž dochází ke spontánní perforaci bubínku. Tento problém je třeba řešit komplexně, nejen z ORL hlediska. V těchto případech provádíme tympanometrie a pacienty sledujeme. Samozřejmá je spolupráce s rodiči. Mám vždy velkou radost, když se léčba podaří a dítě je bez obtíží.
Dostanete se dnes ještě na operační sál?
K operování se už nedostanu. Dřív jsem chodila operovat do Thomayerovy nemocnice, ale bylo to obtížné pro obě strany. Stávalo se, že mě v ambulanci zdržel pacient, a oni na mě s operací museli čekat. Nebo jsem přijela do nemocnice a oni měli skluz v programu, takže jsem pak zase musela čekat já, než jsem se dostala na řadu. Skloubit to navzájem bylo neskutečně obtížné a časově náročné.
A proč jste vlastně odešla z klinické praxe do ambulantní sféry, nestýská se vám?
Stýská. Pracovala jsem zatím jen na dvou klinických pracovištích, a to ve VFN a pak jsem v roce 1992 absolvovala tříměsíční stáž na University of Washington State v Seattlu, což je jedna z největších klinik v Americe. V té době jsem měla poměrně složitou rodinnou situaci. Rozvedla jsem se a zůstala sama s desetiletou dcerou. Rozhodně jsem nechtěla, abych sloužila a dcera aby trávila noci sama doma. Racionálním řešením bylo, že budu pracovat v ambulantním zařízení. Ovšem nechtěla jsem pracovat sama, chtěla jsem mít kolem sebe kolegy-odborníky, s nimiž se budu moci poradit. A tak vznikly Lékařský dům a Centra komplexní péče.
Co vás na práci na americké klinice nejvíce zaujalo? Pokulhává naše ORL za americkou?
Tenkrát jsme pokulhávali, protože tam se prováděly opravdu rozsáhlé operace. Tamní lékaři vyměňovali čelisti, nahrazovali je implantáty, operovali ve spolupráci s neurology. Během výkonů se střídali operatéři i sestřičky, aby nebyli unavení. Asi nejvíce mě zaujalo, že profesor se chodil dívat, jak operují sekundáři. Vždycky se jenom přimyl, pomohl a šel na vedlejší sál, takže ta výuka vlastně probíhala neustále. Hledání a zaměstnávání nových zkušených chirurgů tak bylo snazší, protože profesor si je vychovával a zároveň je viděl při práci. Bylo tam 40 operačních sálů. Takový komfort jsem už pak nikdy nezažila.
Jaký je dneska pohled na odstraňování krčních mandlí?
Já tento problém řeším trošku opatrněji. V případě hypertrofické adenoidní vegetace, která dělá potíže ve smyslu opakovaných zánětů středního ucha, infekcí horních cest dýchacích či sinusitidy, je určitě na místě ji odstranit, protože dochází k obstrukci ústí Eustachovy trubice. Adenotomie se doporučuje na celém světě. Problematiku krčních mandlí primárně řeším konzervativně, ve spolupráci s několika středisky, zejména s alergologem a imunologem. Při cílené léčbě nedochází k indikaci tonzilektomie. Tato indikace je na místě tehdy, pokud má pacient vysokou hladinu protilátek proti streptokokům a může docházet k poškození srdce nebo ledvin. Jako v ostatních lékařských oblastech je důležitá mezioborová spolupráce.
Máte ambulanci a čtyři zdravotnická zařízení. Zaměstnáváte spoustu lidí. Máte nějaké problémy s platbami od zdravotních pojišťoven?
Vždy záleží na spolupráci s pojišťovnou, kdy se předem snažíme dohodnout na stanovení odpovídající výše měsíčních plateb a tím i zúčtování daného kalendářního roku zasazené do reálného ekonomického rámce.
Jaké odbornosti se vám nejhůře shání?
Obtížně se ze začátku sháněli rehabilitační lékaři. Myslím, že je jich poměrně málo a jejich pozice je velmi důležitá. Domnívám se, že po vybudování Centra komplexní péče zájem kolegů o práci u nás stoupá. K posílení zájmu přispěl i profesor Lewit, jehož sté výročí budeme letos slavit.
Nepřipadáte si zavalena administrativou?
Vůbec si nedovedu představit, že bych administrativu zpracovávala sama. Naštěstí mám výhodu, že pracujeme jako tým, ve kterém je každý pověřen nějakou činností. Je tím usnadněno zabývat se detailněji jednotlivými oblastmi.
Jaký je váš názor na zrušení regulačních poplatků ve zdravotnictví?
Věřím, že pro mnoho zdravotnických zařízení se jedná o ekonomický výpadek. Poplatky také částečně pomáhaly regulovat návštěvnost lékařů.
Ve zdravotnictví jsou poměrně časté změny. Jak na ně reagujete?
V privátní praxi pracuji od roku 1992. Těch změn už bylo tolik, že si myslím, že český lékař v ambulantním sektoru je značně adaptabilní a ví, že musí neustále sledovat, co se děje, a reagovat na neustálé změny. Do budoucna jistě proběhne v České republice rozsáhlá reforma zdravotnického systému, která zamezí neustálemu vytváření dílčích změn a povede ke stabilizaci tohoto sektoru.